Konkurs a odvolání
Osoba, jejíž odvolání proti usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu odvolací soud odmítl jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.), není oprávněna k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu na základě odvolání jiné osoby.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 3236/2013, ze dne 16.10.2013)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce K+Z H.-M., s. r. o. v likvidaci, se sídlem v N., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 11/2005, o zrušení konkursu, o dovolání Ing. Z. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 3 Ko 47/2012-1387, tak, že dovolání se odmítá.
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. září 2012, č. j. 37 K 11/2005-1308, zamítl Krajský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“):
1/ návrh ze dne 20. prosince 2010, jímž se J. T. (dále jen „J. T.“) domáhal zrušení konkursu na majetek úpadce (K+Z H.-M., s. r. o. v likvidaci) [bod I. výroku],
2/ návrh ze dne 22. března 2011, jímž se Ing. Z. N. (dále jen „Z. N.“) domáhal zrušení konkursu na majetek úpadce (bod II. výroku).
O odvolání J. T. a Z. N. proti usnesení konkursního soudu rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že odvolání Z. N. odmítl (první výrok) a na základě odvolání J. T. pak usnesení konkursního soudu potvrdil (druhý výrok).
Dovolání Z. N. proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Proti prvnímu výroku napadeného usnesení není dovolání objektivně přípustné podle žádného z ustanovení zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), takže Nejvyšší soud je potud bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174.
Není-li dovolání přípustné proti prvnímu výroku napadeného usnesení (jejž odvolací soud odůvodnil tím, že Z. N. není - ve smyslu § 218 písm. b/ o. s. ř. - osobou k podání odvolání oprávněnou), pak nelze otázku, zda Z. N. byl osobou oprávněnou k podání odvolání řešit prejudiciálně při projednání jeho dovolání proti druhému výroku (jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu k odvolání jiného odvolatele - J. T.) a je nutno uzavřít, že Z. N. není osobou k podání dovolání oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
Jinak řečeno, osoba (Z. N.), jejíž odvolání proti usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu odvolací soud odmítl jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.), není oprávněna k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu na základě odvolání jiné osoby (J. T.).
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání Z. N. proti druhému výroku napadeného usnesení dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že na titulní straně dovolání je coby dovolatel (jednající jménem Z. N.) označen úpadce. Obsah dovolání však nevzbuzuje žádné pochybnosti v tom směru, že dovolání podala (za sebe) fyzická osoba (Z. N.).
Nedostatkem povinného zastoupení dovolatele se Nejvyšší soud nezabýval (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
( zdroj: www.nsoud.cz )
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
