21. 6. 2005
ID: 34141

Nekalá soutěž

Pro posouzení, zda je jednání konkrétního subjektu jednáním v hospodářské soutěži, je rozhodné to, zda je toto jednání motivováno soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným. Zveřejnění splatných, doposud neuhrazených, závazků dlužníků není za předpokladu, že jde o informaci pravdivou, a že její zveřejnění směřuje k vymáhání dluhu, nekalou soutěží ve smyslu ustanovení § 50 obch. zák.

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Odo 106/2001, ze dne 23.10.2003)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Mgr. M. K.,  jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. spol. s r. o., zastoupeného , advokátem, proti žalovanému F. n. m. Č. r.,  zastoupenému, advokátem, o nároky z jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 152/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, č.j. 3 Cmo 110/99 - 91, tak, že dovolání zamítl.

Z odůvodnění :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2000, č.j. 3 Cmo 110/99 - 91, potvrdil rozsudek ze dne 14. října 1998, č. j. 2 Cm 152/94-62, jímž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 200.000.000,- Kč a o to, aby žalobci bylo přiznáno právo zveřejnit rozsudek na náklady žalovaného. Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně - přisvědčil jeho závěru, že jednání, z nějž žalobce usuzoval na existenci uplatněného nároku (zveřejnění údaje, že pozdější úpadkyně I… spol. s r. o. neuhradila žalovanému kupní cenu ze smlouvy o prodeji části státního podniku E…, kterou žalovaný uzavřel 20. listopadu 1992 s jejím právním předchůdcem – I…, D. o. v. o. /dále též jen „smlouva“/), nebylo porušením obchodního tajemství ve smyslu ustanovení § 17 a § 20 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a že jednání žalovaného není - ve vazbě na ustanovení § 44 odst. 1 a § 50 obch. zák. - ani jednáním učiněným soutěžitelem, takže je nelze míti ani za jednání nekalé soutěže. Podle odvolacího soudu toto jednání žalovaného směřovalo k řešení pohledávky vzniklé ze smlouvy, bylo projevem snahy informovat o postupech proti dlužníkům a obhajobou činnosti související s privatizací státního majetku. Z diametrálně odlišné činnosti účastníků řízení nelze nijak dovodit, že by snad mezi účastníky vznikl jakýkoli vztah hospodářské soutěže v určité, okruhem subjektů omezené a pro jejich činnost specifické části trhu, a že by bylo cílem jednání žalovaného poškodit žalobce či zvýhodnit žalovaného. Výrokem svého rozsudku pak odvolací soud připustil dovolání k otázce, zda vytýkané jednání lze hodnotit jako jednání učiněné v hospodářské soutěži.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného nebylo jednáním nekalé soutěže. Dovolatel cituje ustanovení § 4 odst. 2, § 18 odst. 1 a 2 a § 20 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F. n. m. České republiky (dále též jen „zákon“) a odtud usuzuje, že uzavírá-li žalovaný smlouvy svým jménem a je-li výčet jeho úkonů v zákoně pouze demonstrativním, pak může činit také úkony směřující k dosažení zisku, k náhradě škody, bezdůvodnému obohacení, úrokům z prodlení atd.; proto není ani důvod vyloučit jej z režimu nekalé soutěže. Dále dovolatel argumentuje závěry obsaženými v článku uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, ročník 1997 (Ryška, M.: K ochraně netradičních subjektů ve sporech vyplývajících z nekalé soutěže), str. 418 a v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 1995, č. j. 3 Cmo 1336/94-22, vydaném v průběhu řízení v této věci. Odtud přejímá závěr, že nekalosoutěžního jednání se může dopustit i ten, kdo neposkytuje plnění téhož druhu, i nepodnikatel.

Dále dovolatel uvádí, že za otázku zásadního právního významu považuje i otázku, zda nejde o jednání, které lze charakterizovat jako poškozování pověsti právnické osoby a zda žalobě nemělo být vyhověno z tohoto důvodu. K tomu pak rozvíjí tezi, že hranice mezi posuzováním jednání žalovaného jako jednání z nekalé soutěže nebo jako poškozování pověsti právnické osoby je natolik nejasná, že stačí uplatnit příslušný požadavek na odškodnění, popsat přesně skutkový stav a soud pak může sám posoudit případ z hlediska odpovídajícího právního ustanovení. To se v daném případě nestalo a soudy pouze zamítly nárok žalobce, ač z provedeného dokazování je nepochybné, že jednání žalobce vedlo k razantnímu snížení obratu, nepřiměřeným obchodním podmínkám na straně obchodních partnerů a v konečném důsledku až ke konkursu.

Konečně dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o zveřejňování smlouvy. Podle dovolatele je každá smlouva přiměřeného hospodářského významu sama o sobě předmětem obchodního tajemství, takže žalovaný nebyl oprávněn zveřejňovat údaje o smlouvě, tím spíše, že byla předmětem reklamace a později soudního sporu. Žalovaný tímto postupem zneužil svého politického a mocenského postavení k tomu, aby neřešil skutečný problém na své straně a zakrýval chyby v privatizaci, na které nakonec doplatil žalobce i žalovaný. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde - se zřetelem k datu vydání napadeného rozsudku - i v této věci.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Jelikož výroku, jímž odvolací soud připustil dovolání, nepředcházel návrh dovolatele na vyslovení přípustnosti dovolání, podaný (ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř.) před vyhlášením napadeného rozsudku, je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř. jen pro řešení právní otázky tímto výrokem odvolacího soudu formulované. Jiné otázky, jejichž přezkumu se dovolatel rovněž domáhá (otázku, zda žalovaný uvedeným jednáním porušil obchodní tajemství a otázku, zda nejde o jednání, které lze charakterizovat jako poškozování pověsti právnické osoby) Nejvyšší soud zkoumat nemohl, jelikož jiná ustanovení občanského soudního řádu (srov. § 237 a § 238 o. s. ř.) přípustnost dovolání nezakládají.

Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, takže Nejvyšší soud se v mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm,. d/ o. s. ř. zabýval toliko prověřením správnosti závěru odvolacího soudu, že jednání žalovaného není jednáním učiněným (ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák.) v hospodářské soutěži.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. ve znění platném roce 1994 (kdy mělo k jednání, z nějž dovolatel dovozuje odpovědnost žalovaného, dojít) i v době rozhodování odvolacího soudu, nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Ustanovení § 20 odst. 1 zákona určuje, že v rámci privatizačního projektu schváleného podle § 2 uzavírá Fond svým jménem smlouvy a činí jiné právní úkony při nakládání svým majetkem, a to zejména: (…) g/ uzavírá smlouvy o prodeji podniků, jejich organizačních složek a částí jejich majetku, jež tvoří jeho majetek; přitom může využít též veřejné soutěže.

 Pro zodpovězení otázky, zda jednání žalovaného (to, že v roce 1994 zveřejnil /tisku a třetím osobám poskytl/ údaje, že pozdější úpadkyně I… spol. s r. o. neuhradila žalovanému kupní cenu ze smlouvy o prodeji části státního podniku E…, kterou žalovaný uzavřel 20. listopadu 1992 s jejím právním předchůdcem – I…, D. o. v. o.) bylo jednáním v hospodářské soutěži, je určující zjištění, zda v konkrétním případě šlo skutečně o soutěžní vztah. Přitom ve vztahu soutěže, popřípadě soutěžitelů nejsou (obecně vzato) jen přímí soutěžitelé, ale vůbec všechny subjekty, které působí v podobných nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech (srov. v právní teorii shodně např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 123).

Pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, tedy není rozhodné, že jde o subjekt, jenž vedle jiných (zákonem mu svěřených) úkolů může vykonávat vlastním jménem a na vlastní odpovědnost soustavnou činnost za účelem dosažení zisku (podnikat ve smyslu ustanovení § 2 obch. zák.), nýbrž to, zda šlo o jednání soutěžitele tedy, zda bylo motivováno soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným (srov. k tomu shodně např. Právní rádce č. 8, ročník 1996, Hajn, P.: Generální klauzule proti nekalé soutěži a její funkce, str. 9-11). Takový charakter však nemá jednání, jímž žalovaný zveřejnil informace o dluhu dovolatele z právního vztahu vzniklého při plnění úkolů žalovaného podle § 20 odst. 1 písm. g/ zákona. Tím není nikterak dotčen závěr vyslovený v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 57/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejž má Nejvyšší soud nadále za platný, a podle kterého činnost F. n. m. může mít podle jednotlivých ustanovení zákona č. 171/1991 Sb. v jednotlivých případech jak podnikatelský, tak i nepodnikatelský charakter.

Odvolací soud výklad podaný k ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. spojoval (v reakci na žalobní tvrzení) s úpravou obsaženou v ustanovení § 50 obch. zák., upravující (ve spojení s ustanovením § 44 odst. 2 písm. f/ obch. zák.) jednu z forem nekalé soutěže, jíž je zlehčování. 

Podle § 50 obch,. zák. zlehčováním je jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu (odstavec 1). Tamtéž se pak v odstavci druhém praví, že zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana).

 V této souvislosti má Nejvyšší soud za to (shodně s názorem formulovaným např. v časopise Obchodní právo č. 3, ročník 1998, Kulhánek, M.: Je uveřejnění dlužníka nekalou soutěží? str. 2-5), že i kdyby informaci o výši splatných, leč dosud neuhrazených, závazků svých dlužníků zveřejnil soutěžitel v hospodářské soutěži, pak za předpokladu, že šlo o informaci pravdivou, a že její zveřejnění směřovalo k vymáhání dluhu (např. k zajištění plurality věřitelů pro účely podání návrhu na prohlášení konkursu) by o nekalou soutěž ve smyslu ustanovení § 50 obch. zák. nešlo.

Jelikož závěr, odvolacího soudu že jednání F. n. m. České republiky nebylo jednáním v hospodářské soutěži ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák., je správný, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

 

 

 



© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz