Výkon rozhodnutí

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 631/2003, ze dne 29.1.2004)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v L., proti povinnému P. Š., pro 80.392,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 1657/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2001, č.j. 40 Co 98/2001-69, tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2001, č.j. 40 Co 98/2001-69, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2000, č.j. 42 E 1657/98-53, se zrušují a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění :

Krajský soud ve výroku označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 5. 12. 2000, č.j. 42 E 1657/98-53, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením ze dne 16. 11. 1998, č.j. 42 E 1657/98-13), rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh povinného na vyslovení přípustnosti dovolání. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že není dán důvod pro zastavení výkonu, neboť povinný vymáhanou pohledávku oprávněnému nezaplatil. Pokud plnil dluh J. H., resp. po prohlášení konkursu na jeho majetek a postoupení pohledávky postupníkovi, k zániku dluhu splněním nedošlo; jak původní věřitel (J. H.), tak správce konkursní podstaty (Mgr. A. V.) totiž s pohledávkou nesměli nakládat (a povinný měl zakázáno ji vyplatit). Protože otázku vztahu mezi řízením konkursním a exekučním nepokládal za zásadně právně významnou, návrhu na vylovení přípustnosti dovolání nevyhověl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný (zastoupený advokátkou) včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, namítaje, že věc (zhodnocení důvodů zastavení výkonu) byla nesprávně právně posouzena (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu). Dovolatel má zato, že úhradou ceny pohledávky postupníkem do konkursní podstaty nastal její zánik, který představuje i zánik vymáhaného práva. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů  projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému dne 5. 12. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání je – při vyloučení vad řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (§ 237 odst. 1 o.s.ř.) – přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť s otázkou, zda je dán některý z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 o.s.ř.), jejíž řešení dovolatel v návaznosti na obsah návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu zpochybnil, lze spojovat závěr o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce; odvolací soud ji totiž posoudil neúplně, tedy nesprávně.

Právní posouzení (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Nařízení výkon rozhodnutí zastaví předseda senátu na návrh nebo i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o.s.ř.).

V projednávaném případě bylo navrženo, aby soud nařídil výkon exekučního příkazu 32/98 vydaného dne 12. 8. 1998 v rámci daňové exekuce pod č.j. 22880/98/264970/4135 oprávněným jako správcem daně; jeho podkladem byl výkaz nedoplatků z 31. 7. 1998, č.j. 22689/98/264970/5681, podle něhož daňový dlužník (J. H.) nezaplatil správci daně daňový nedoplatek (včetně nákladů exekuce) ve výši 80.392,- Kč. Exekuční příkaz zněl na přikázání (jiné než na účtu vedeného u banky) pohledávky, kterou měl daňový dlužník za povinným (poddlužníkem), a to ze smlouvy o dílo uzavřené dne 9. 12. 1997 (faktura č. 9834 vystavená 5. 4. 1998) ve výši 337.643,50- Kč. Daňová exekuce postihla pohledávku daňového dlužníka jen do výše pohledávky oprávněného, pro kterou byla nařízena, a jejího příslušenství (srov. § 73 odst. 3, 4 písm. a/, odst. 6 písm. a/, odst. 7, větu první, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, § 312 odst. 3 o.s.ř.). Okresní soud usnesením ze dne 16. 11. 1998, č.j. 42 E 1657/98-13, návrhu oprávněného vyhověl (nařídil výkon exekučního příkazu k vydobytí pohledávky ve výši 80.392,- Kč prodejem movitých věcí povinného, tedy poddlužníka J. H.).

Dovolatel – stejně jako odvolací soud v napadeném usnesení – směšuje pohledávku oprávněného, jejímž titulem je výkaz nedoplatků (dále též jen „pohledávka A/“), a (nejudikátní) pohledávku J. H. za povinným ze smlouvy o dílo (dále též jen „pohledávka B/“). Okolnost, že poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 48 K 1052/98, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 1999, prohlásil na majetek J. H. konkurs, ustanovený správce konkursní podstaty Mgr. A. V. (se souhlasem konkursního soudu) smlouvou ze dne 30. 11. 1999 postoupil za sjednanou cenu 170.000,- Kč pohledávku B/ JUDr. E. J., která ve stejný den uzavřela „dohodu o narovnání“ s povinným, nemá na osud pohledávky A/ žádný vliv (úvaha, že zaplacením sjednané ceny do konkursní podstaty došlo ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. k zániku práva přiznaného oprávněnému, je nesprávná). Nezbytné je zdůraznit, že pohledávka B/ nebyla věřiteli (J. H.) přiznána soudním rozhodnutím, takže návrh oprávněného na nařízení exekuce proti poddlužníku, který by měl základ v ustanovení § 315 odst. 1 o.s.ř., nepřicházel v úvahu.

Odvolací soud si neuvědomil, že exekuční příkaz je nástrojem daňové exekuce, jejímž účelem je vymožení daňového nedoplatku (srov. § 73 zákona č. 337/1992 Sb.). I když správce daně může požádat o provedení exekuce soud, exekučním titulem ve smyslu § 274 písm. f/ o.s.ř. v řízení o soudní výkon rozhodnutí exekuční příkaz (na rozdíl od vykonatelného výkazu nedoplatků) není. Existence podkladového titulu je materiálním předpokladem nejen pro nařízení, ale i pro provádění výkonu; chybí-li potřebný titul, nelze výkon provést a – za situace, kdy byl (pravomocně) nařízen – je jeho neexistence důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na neúplném právním posouzení, nelze dospět k závěru, že je správné; Nejvyšší soud je proto zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2, věta druhá, o.s.ř.).