Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. O zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku však nejde, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.
(Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 16.7.2003)
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.11.2002 č.j. 14 Co 562/2002-37 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na této náhradě 6.150,- Kč k rukám advokáta Mgr. V. F., a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.604,- Kč k rukám advokáta Mgr. V. F. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně sice neprovedl všechny důkazy, které byly označeny, avšak šlo o důkazy, jejichž provedení navrhl žalobce, neboť žalovaný ani po poučení podle ustanovení § 119a o.s.ř. provedení žádných důkazů v řízení před soudem prvního stupně nepožadoval. Za situace, kdy z vyjádření žalovaného při jednání před soudem prvního stupně vyplynulo "souhlasné stanovisko žalovaného v otázce neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru" a kdy ke zjištění skutkového stavu věci slouží podle ustanovení § 120 odst.4 o.s.ř. i shodná tvrzení účastníků, navíc provedení důkazů navržených žalobcem nebylo potřebné. K novým skutečnostem a důkazům, které žalovaný uvedl v odvolání, nemohlo být přihlédnuto, neboť "nebyly splněny předpoklady § 205a o.s.ř.". Odvolací soud dále odmítl námitku žalovaného, že neměl při jednání u soudu prvního stupně možnost konzultace s "právním zástupcem", neboť žalovaný byl při jednání zastoupen zástupcem z řad advokátů a z obsahu protokolu o jednání nevyplývá, že by byla odmítnuta jeho žádost o přerušení jednání za účelem porady s jeho zástupcem. Rozsudek soudu prvního stupně o věci samé je za této situace správný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst.1 o.s.ř.;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení § 132 o.s.ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o.s.ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků).
Důvodné nejsou ani ostatní námitky žalovaného, které uvádí v dovolání.
Otázkou, zda žalovaný vyzval či nevyzval žalobce k nástupu do práce, není třeba se zabývat, neboť z hlediska posouzení, zda je platné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9.4.2002, je nerozhodná.
To, že žalobce musel - podle názor žalovaného - použít své záznamové zařízení i při poradě senátu odvolacího soudu, nemá pro výsledek řízení o této věci význam, neboť - i kdyby k tomu skutečně došlo - nemohlo mít žádný vliv na správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz