epravo.cz

(1) Rada EU přijala dne 13. 6. 2002 rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech při předávání mezi členskými státy (dále v této hlavě jen „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 18. 7. 2002 svazek 6, L 190/1, str. 34. Text Rámcového rozhodnutí v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eur-lex.europa.eu) nebo na Extranetu. Toto Rámcové rozhodnutí bylo doplněno rámcovým rozhodnutím Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009. Jeho text je možno nalézt na stánkách Úředního věstníku EU (http://eur-lex.europa.eu) nebo na Extranetu.

(2) Základní vnitrostátní právní úprava implementující uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v ustanoveních § 37, § 189 až § 221 ZMJS. Ustanovení upravující vydávání osob jsou použitelná, pouze pokud na ně právní úprava výslovně odkazuje. Při její aplikaci je nutno přihlédnout také k výše citovaným rámcovým rozhodnutím.

(1) Vzájemné předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu provádějí všechny členské státy.

(2) Pokud právní řád jiného členského státu neumožňuje nebo omezuje aplikaci ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu (např. z důvodu zrušení předmětné právní úpravy příslušným orgánem kontroly ústavnosti), informuje o této skutečnosti ministerstvo sdělením ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti s uvedením důvodu a data, od kterého není možné ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu ve vztahu k tomuto členskému státu aplikovat. Stejným způsobem informuje o případném obnovení aplikace ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu ve vztahu k tomuto členskému státu.

(3) Mezi EU a Islandskou republikou a Norským královstvím byla dne 28. 6. 2006 podepsána Dohoda o postupu předávání mezi členskými státy EU a Islandem a Norskem. Tato dohoda je z převážné části obdobou Rámcového rozhodnutí a jejím cílem je zlepšit postup předávání pro účely trestního stíhání či výkonu trestu mezi členskými státy na jedné straně a Norskem a Islandem na straně druhé. Ve vztahu k Islandu a Norsku se uplatní postup předávání osob podle § 222 až § 225 ZMJS (§ 57 této instrukce).

(4) Francie jako předávající stát aplikuje postupy předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu na jednání spáchaná od 1. listopadu 1993.

(5) Itálie a Slovinsko jako předávající státy aplikují postupy předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu na jednání spáchaná od 7. srpna 2002.

(6) Lucembursko a Rakousko jako předávající státy aplikují postupy předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu na jednání spáchaná od 8. srpna 2002.

(7) Kypr jako předávající stát aplikuje postupy předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu ke svým občanům na jednání spáchaná od 2. května 2004.

(8) Pro případy uvedené v odstavcích 2, 4 až 7 a § 46 odst. 2 se uplatní Evropská úmluva o vydávání ze 13. prosince 1957 (č. 549/1992 Sb.) a její tři protokoly z 15. října 1975 (č. 29/1997 Sb.), 17. března 1978 (č. 30/1997 Sb.) a 10. listopadu 2010 (č. 34/2013 Sb. m. s.); soudy v těchto případech postupují podle příslušných ustanovení Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 č. j. 37/2013-MOT-J/65 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních.

(1) Rakouská republika předává své občany na základě evropského zatýkacího rozkazu, pokud zde není dán žádný z důvodů pro odmítnutí uvedený v čl. 4 nebo čl. 5 odst. 3 Rámcového rozhodnutí. Důvod pro odmítnutí uvedený v čl. 4 odst. 2 a čl. 5 odst. 3 Rámcového rozhodnutí bude užit vždy, pokud se jej dotčená osoba vysloveně nevzdá.

(2) Rakouská republika nepředává osoby pro trestné činy spáchané alespoň z části před 7. 8. 2002 a pro tyto případy aplikuje nadále proceduru vydání. Pokud osoba, kterou je nutné z Rakouska vyžádat, spáchala trestnou činnost nejen před 7. 8. 2002 (uplatňuje se klasická procedura vydání) ale i po 7. 8. 2002 (uplatnila by se procedura předání), uplatní se pouze procedura vydání; v tomto případě musí tedy ministerstvo podat žádost o vydání i pro trestnou činnost spáchanou po 7. 8. 2002.

(1) Záznam v Schengenském informačním systému pořídí Policejní prezidium na základě zaslaného evropského zatýkacího rozkazu (§ 193 odst. 6 ZMJS). Podle § 37 ZMJS má pro účely předávacího řízení tento záznam stejné účinky jako evropský zatýkací rozkaz. Zpřístupnění evropského zatýkacího rozkazu, včetně jeho překladu, provádí Policejní prezidium prostřednictvím provedeného záznamu v Schengenském informačním systému.

(2) Soud zasílá originál evropského zatýkacího rozkazu opatřený překladem v přímém styku příslušnému justičnímu orgánu v jiném členském státě, je-li známo, kde se osoba nachází (§ 193 odst. 6 ZMJS), nebo je-li k tomu vyzván Policejním prezidiem nebo příslušným orgánem jiného členského státu. O přímém zaslání evropského zatýkacího rozkazu soud vždy informuje Policejní prezidium.

S ohledem na odstranění kontrol na vnitřních hranicích je třeba vydat evropský zatýkací rozkaz bez zbytečného odkladu, nepodaří-li se ve lhůtě šesti měsíců od vydání příkazu k zadržení, příkazu k zatčení nebo příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody nebo od učinění úkonů směřujících k dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody osobu zatknout či dodat do výkonu trestu nebo ochranného opatření. Lze-li důvodně předpokládat, že se osoba, o jejíž předání jde, zdržuje v jiném členském státě, soud vydá evropský zatýkací rozkaz neprodleně.

(1) Evropský zatýkací rozkaz je zvláštním druhem rozhodnutí, a soud jej proto nevydává ve formě usnesení nebo opatření. Písemné vyhotovení evropského zatýkacího rozkazu soud vypracuje vždy na formuláři, jehož vzor je k dispozici na Extranetu. Náležitosti evropského zatýkacího rozkazu jsou dány podobou formuláře. Jejich výčet je rovněž stanoven v čl. 8 Rámcového rozhodnutí. Na Extranetu jsou soudům k dispozici praktické vzory a návody pro vyplnění formuláře evropského zatýkacího rozkazu.

(2) Při vyplňování části a) formuláře evropského zatýkacího rozkazu v části týkající se informací k identitě osoby, si soud vyžádá od Policie ČR popis osoby a informaci, zda jsou k dispozici fotografie, otisky prstů a DNA profil vyžadované osoby. Na základě poskytnutých informací pak soud v této části uvede popis osoby a informaci, zda jsou k dispozici fotografie, otisky prstů popř. DNA profil vyžadované osoby s tím, že tyto jsou v kladném případě k dispozici na Policejním prezidiu České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce, 1. oddělení (Národní ústředna SIRENE), P. O. BOX 62/MPS, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, tel.: +420 974 834 210, fax: +420 974 834 716). Otisky prstů a DNA profil se do EZR nepřikládá, přiložení fotografie je na zvážení soudu, je-li kvalita a rozměr dostupné fotografie pro vložení vhodný.

(3) Při vyplňování části e) I. formuláře evropského zatýkacího rozkazu, kde je možno zaškrtnout některé z 32 políček označujících trestná jednání, u nichž se neověřuje oboustranná trestnost, je možno podřazení jednotlivých trestných činů k příslušným kategoriím konzultovat s „Přehledem 32 trestných jednání“, který je k dispozici na Extranetu.

(4) Při vyplňování formuláře evropského zatýkacího rozkazu soud dbá na to, aby vyplnil všechny jeho části. V částech, které se na konkrétní případ neuplatní, se uvede text „neaplikuje se“. Formulář není možno upravovat (vymazávat nehodící se části formuláře) a je jednotný pro oba druhy předání osob (k trestnímu stíhání i k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody). V části f) formuláře je vhodné uvést, že dle vnitrostátního právního řádu trestní stíhání nebo výkon trestu nejsou promlčeny. Dále je třeba uvést, že osoba se zdržuje na svobodě neoprávněně. V části i) formuláře se údaje k ústřednímu orgánu nevyplňují, resp. uvede se „neaplikuje se“; při provádění evropského zatýkacího rozkazu se uplatňuje přímý styk našich soudů s justičními orgány v ostatních členských státech (ministerstvo není orgánem určeným pro vyžádání osoby z členského státu). V části i) formuláře „Údaje o kontaktní osobě pro potřebná praktická opatření ohledně předání:“ se uvedou kontaktní údaje na Policejní prezidium, které po povolení předání obviněného do České republiky provede jeho eskortu (Policejní prezidium České republiky, odbor mezinárodní policejní spolupráce, 1. oddělení (Národní ústředna SIRENE), P. O. BOX 62/MPS, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, tel.: +420 974 834 210, fax: +420 974 834 716).

(5) Pokud je znakem skutkové podstaty trestného činu výše škody, je vhodné, aby soud v evropském zatýkacím rozkazu (v části e) vzoru) uvedl také znění § 89 odst. 11 trestního zákona, resp. § 138 trestního zákoníku. Do evropského zatýkacího rozkazu je vhodné uvádět pouze ustanovení podle toho právního předpisu, který se v konkrétním případě použije (současné uvádění znění právní úpravy dle trestního zákona i trestního zákoníku nepřispívá k přehlednosti formuláře evropského zatýkacího rozkazu).

(6) V případě vyžádání osoby z jiného členského státu k výkonu trestu nebo ochranného opatření nepřikládá soud k evropskému zatýkacímu rozkazu stejnopis rozsudku s doložkou právní moci a případné rozhodnutí soudu druhého stupně. Tato rozhodnutí soud zašle příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu na jeho výslovnou žádost dodatečně.

(1) Evropský zatýkací rozkaz soud opatří úředním překladem do úředního jazyka členského státu, na jehož území se osoba zdržuje, příp. do jiného jazyka, v němž je tento členský stát ochoten evropský zatýkací rozkaz přijmout. Seznam jazyků, ve kterých jednotlivé členské státy akceptují zaslání evropských zatýkacích rozkazů, stejně tak jako vzory evropských zatýkacích rozkazů v jednotlivých úředních jazycích EU jsou soudům k dispozici na Extranetu. Pokud není v době vydání evropského zatýkacího rozkazu místo pobytu osoby známo, soud jej neopatřuje překladem. Překlad do příslušného úředního jazyka členského státu soud opatří poté, co bude osoba lokalizována a bude zřejmé, do kterého členského státu bude nutné evropský zatýkací rozkaz zaslat.

(2) Ve vztahu k Rakousku a Slovensku není třeba opatřovat evropský zatýkací rozkaz a případné dodatkové informace překladem, a to s ohledem na příslušná ustanovení dvoustranných smluv a oznámení České republiky generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.

(1) Neprodleně po vydání evropského zatýkacího rozkazu soud požádá Policejní prezidium o zahájení pátrání po osobě a její zatčení (§ 193 odst. 6 ZMJS). Poté, co soud vydá evropský zatýkací rozkaz, zašle jej naskenovaný datovou schránkou Policejnímu prezidiu, odbor mezinárodní policejní spolupráce, 1. oddělení (datová schránka: rfxv87v), který jej vloží do SIS II. Naskenovaná kopie musí obsahovat razítko soudu a podpis soudce, který evropský zatýkací rozkaz vydal, tak aby bylo možno ověřit jeho autenticitu. Po té, co Policejní prezidium oznámí soudu zadržení osoby na území jiného členského státu, zajistí soud překlad evropského zatýkacího rozkazu do příslušného jazyka a zašle jej taktéž datovou schránkou Policejnímu prezidiu, které jej vloží do SIS II.

(2) Pokud justiční orgány jiných členských států obdrží český evropský zatýkací rozkaz prostřednictvím SIS II, nebude již následně vyžadováno zaslání jeho originálu poštou. Zejména v počátečních fázích po spuštění SIS II je však možné očekávat, že justiční orgány jiných členských států přesto o zaslání originálu v jednotlivých případech požádají. V případě, že je soud vyzván k zaslání originálu evropského zatýkacího rozkazu (Policejním prezidiem nebo příslušným orgánem jiného členského státu), zašle jej opatřený překladem v přímém styku příslušnému justičnímu orgánu v jiném členském státě. O tomto zaslání informuje Policejní prezidium.

(3) Pokud je soudu známo místo pobytu osoby v jiném členském státě, zašle soud evropský zatýkací rozkaz s jeho úředním překladem, je-li překlad vyžadován, přímo věcně a místně příslušnému orgánu předávajícího státu. Přehled orgánů oprávněných přijímat v jednotlivých členských státech evropský zatýkací rozkaz s uvedením jazykového režimu a kontaktních údajů je k dispozici na Extranetu. Orgány příslušné k přijetí evropského zatýkacího rozkazu a jejich kontaktní údaje lze vyhledat též v databázi „EAW Atlas“ na internetové stránce EJN (http://www.ejncrimjust.europa.eu/eaw_atlas.aspx). Soud zároveň bezodkladně zašle datovou schránkou evropský zatýkací rozkaz Policejnímu prezidiu včetně informace o zaslání evropského zatýkacího rozkazu přímou cestou.

(4) Byla-li osoba předána z jiného členského státu za podmínky vrácení k výkonu nepodmíněného trestu nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody zpět do tohoto členského státu (§ 194 odst. 3 ZMJS), je tato výhrada závazná. Pro předání osoby k výkonu trestu odnětí svobody zpět do tohoto členského státu se uplatní postup stanovený v § 314 a násl. ZMJS.

(1) Změna věcné příslušnosti soudu po podání obžaloby nemá vliv na další existenci a význam evropských zatýkacích rozkazů vydaných soudem v přípravném řízení (takové zatýkací rozkazy se neruší, ani nepozbývají platnosti ze zákona), takže nepřipadá v úvahu je nahrazovat novými, vydanými soudem příslušným ve věci po podání obžaloby. Po podání obžaloby je dále příslušný k provádění případných dalších úkonů souvisejících se zatýkacím rozkazem ten soud, který v době úkonů provádí řízení. Tomuto soudu je třeba dodat obviněného, jehož členský stát na základě takového zatýkacího rozkazu předal¹³⁾.

(2) Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku při trvajícím pobytu osoby, která má být vydána nebo předána, ve členském státě, je důvodem pro odvolání evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního stíhání a současného vydání nového evropského zatýkacího rozkazu k vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody (§ 193 odst. 9 ZMJS). Příslušným k těmto úkonům je soud, který rozhodl v prvním stupni¹⁴⁾.

(3) Na chyby v evropském zatýkacím rozkazu, které vyjdou dodatečně najevo, nebo na změny vyplývající z postupu při objasňování činu (např. v popisu skutku), musí soud, který zatýkací rozkaz vydal, popř. soud rozhodující o obžalobě, náležitým způsobem reagovat jen v případě, že mají rozhodující význam pro vydání či předání vyžádané osoby členským státem, nebo pro dodržení zásady speciality po vydání či předání vyžádané osoby z členského státu. Soud, který vydal původní evropský zatýkací rozkaz, nebo soud, který vede řízení, vydá v téže věci nový evropský zatýkací rozkaz (s novým datem), kde budou chyby napraveny, aniž by zrušil původní zatýkací rozkaz. Vyžádá-li příslušný orgán členského státu doplňkovou informaci, postačí původní zatýkací rozkaz opatřit dodatkem s uvedením příslušných doplněných nebo opravených informací¹⁵⁾.

(1) Soud dbá na dodržování zásady speciality (§ 198 ZMJS), pokud jde o jiné skutky spáchané před předáním, než pro které byla vyžádaná osoba do České republiky předána.

(2) Proti osobě předané na základě evropského zatýkacího rozkazu je možno vést trestní řízení a uložit jí trest odnětí svobody i pro jiný skutek, než pro který byla předána, bez souhlasu předávajícího státu, pokud v důsledku tohoto dalšího trestního řízení nedojde k omezení osobní svobody. Souhlas předávajícího státu je třeba vyžádat pro výkon trestu nebo jiného omezení osobní svobody uloženého za skutek, pro nějž nebyla osoba na základě evropského zatýkacího rozkazu předána¹⁶⁾.

(3) V žádosti podle § 198 odst. 1 písm. g) a odst. 3 ZMJS, aby předávající členský stát udělil souhlas s trestním stíháním, výkonem trestu nebo ochranného opatření předané osoby pro jiné trestné činy spáchané před předáním, než ty, pro které bylo předání povoleno, soud uvede údaje odpovídající obsahovým náležitostem evropského zatýkacího rozkazu, nevydává nový evropský zatýkací rozkaz.

(1) O vzetí vyžádané osoby do předběžné nebo předávací vazby (§ 204 ZMJS, § 94 odst. 1, 2 a 4 ZMJS), včetně uvedení údaje o datu a hodině zadržení osoby a o propuštění osoby z předběžné nebo předávací vazby soud informuje Policejní prezidium a ministerstvo.

(2) Pokud by po propuštění z předběžné vazby nastaly okolnosti, které by odůvodňovaly opětovné vzetí předávané osoby do předběžné vazby, pokyn k obnovení pátrání a zadržení osoby na území České republiky by měl dát Policejnímu prezidiu státní zástupce provádějící předběžné šetření a po podání návrhu na předání (podle § 205 odst. 1 a § 208 odst. 2 ZMJS) soud.

(3) Nachází-li se osoba, o jejíž předání jde, ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo vykonává ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, nebo je ve výkonu vyšetřovací vazby v jiné trestní věci, učiní soud všechna potřebná opatření k tomu, aby po propuštění z vyšetřovací vazby nebo po ukončení výkonu trestu odnětí svobody bylo možné osobu opětovně vzít do předběžné či předávací vazby tak, aby předběžná či předávací vazba bezprostředně navazovala na výkon vyšetřovací vazby nebo trestu odnětí svobody. Zejména požádá prostřednictvím věznice, v níž tato osoba vazbu nebo test vykonává, GŘVS o zaznamenání informace o řízení o předání a požadavku, aby propuštění této osoby z vazby nebo trestu bylo se soudem koordinováno, aby mohlo být rozhodnuto o předběžné či předávací vazbě. Současně soud prostřednictvím věznice, v níž osoba, o jejíž předání je žádáno, vykonává vazbu nebo trest, požádá GŘVS, aby tato osoba byla v průběhu řízení o předání přemisťována do jiné věznice pouze ve výjimečných případech a aby o případném přemístění byli ihned informováni soud a státní zástupce.

(1) Pokud soud pro své rozhodnutí potřebuje další informace, které mohou být poskytnuty vyžadujícím státem, vyžádá je přímo od orgánu, který vydal evropský zatýkací rozkaz. Pro poskytnutí dodatkové informace soud stanoví přiměřenou lhůtu. Pro zajištění dodatkových informací může soud ve výjimečných případech požádat o poskytnutí součinnosti Policejní prezidium nebo ministerstvo.

(2) Nezdržuje-li se již vyžádaná osoba na území České republiky nebo se opakovaně nedaří zajistit její přítomnost při veřejném zasedání konaném o předání osoby podle § 205 odst. 5 ZMJS, soud nerozhoduje o předání, ale návrh státního zástupce zamítne¹⁷⁾. O rozhodnutí soud neprodleně informuje příslušný orgán vyžadujícího státu, Policejní prezidium, a následně také ministerstvo.

(3) Pokud je žádáno o předání osoby pro trestné činy, u kterých soud nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky (§ 207 ZMJS), není soud oprávněn ani zkoumat otázku promlčení takového činu na území České republiky¹⁸⁾.

(4) Byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem předání osoby k výkonu trestu, který byl vyžadované osobě uložen v řízení vedeném v její nepřítomnosti, na starším typu formuláře, jehož část d) neobsahuje všechny potřebné údaje, soud si vyžádá potřebné doplňující informace od příslušného orgánu členského státu v přímém styku.

(5) Ve výroku usnesení podle § 205 odst. 1 ZMJS soud popíše skutek, pro který je o předání žádáno, tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem; uvedení zákonného pojmenování trestného činu a příslušných právních ustanovení nebo uvedení odkazu na evropský zatýkací rozkaz není postačující¹⁹⁾. Při rozhodování o předání soud vždy rozhodne o celém skutku nebo všech skutcích tak, jak jsou označeny v návrhu státního zástupce. Pokud soud vysloví, že vyžádaná osoba bude předána jen pro určité části skutku (např. jen pro některé dílčí útoky v případě pokračujícího trestného činu) nebo pro některé ze skutků popsaných v evropském zatýkacím rozkazu, rozhodne zároveň, že pro zbývající část skutku či pro zbývající skutky osoba předána nebude. Pokud je podmínkou rozhodnutí o předání vyžádané osoby ujištění poskytnuté vyžadujícím státem podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) ZMJS nebo splnění podmínky stanovené v § 205 odst. 4 ZMJS, cituje soud toto ujištění nebo podmínku ve výroku rozhodnutí o předání²⁰⁾.

(6) O rozhodnutí o předání podle § 205 odst. 1 ZMJS soud neprodleně informuje příslušný orgán vyžadujícího státu a Policejní prezidium, a následně také ministerstvo.

(7) Rozhodl-li soud o nepředání občana České republiky nebo občana jiného členského státu s trvalým pobytem na území České republiky podle § 205 odst. 2 písm. a) ZMJS, postoupí věc v souladu s § 8 odst. 1 větou druhou trestního řádu příslušnému státnímu zastupitelství k postupu podle § 2 odst. 3 trestního řádu, § 8 trestního zákoníku.

(8) Před rozhodnutím o nepředání osoby na základě § 205 odst. 2 písm. b) je třeba, aby soud nejprve posoudil, zda jsou splněny podmínky pro uznání cizozemského rozhodnutí a převzetí jeho výkonu na území České republiky. Pokud shledá, že podmínky pro uznání cizozemského rozhodnutí a převzetí jeho výkonu splněny jsou, rozhodne o nepředání osoby (v tomto případě je pak nutné postupovat v souladu s ustanovením § 215 ZMJS); v opačném případě rozhodne o jejím předání, pokud nejsou v daném případě dány jiné důvody pro její nepředání.

(9) O nedodržení lhůt pro rozhodnutí o předání podle evropského zatýkacího rozkazu (§ 209 ZMJS), jakož i o důvodech takového postupu, soud informuje příslušný orgán vyžadujícího státu a národního člena České republiky v Eurojustu (kontakt je soudům k dispozici na Extranetu).

(10) V případě, že se osoba, o jejíž předání jde, nachází ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, soud informuje příslušnou věznici, v níž se osoba nachází, o rozhodnutí o odložení předání. V případě propuštění této osoby z vazby nebo z výkonu trestu musí být osoba totiž převedena do předběžné nebo předávací vazby tak, aby mohlo být následně realizováno její předání kompetentním orgánům jiného členského státu.

(1) O pravomocném rozhodnutí o povolení předání soud neprodleně vyrozumí příslušný orgán vyžadujícího státu, Policejní prezidium, a následně také ministerstvo. Nabylo-li rozhodnutí právní moci před soudem druhého stupně, informaci podává neprodleně tento soud. Současně s oznámením svého rozhodnutí vyzve Policejní prezidium, aby s vyžadujícím členským státem sjednalo datum, čas a místo předání vyžádané osoby orgánům vyžadujícího členského státu.

(2) Soud informuje příslušný orgán vyžadujícího státu o tom, že se vyžádaná osoba vzdala práva na uplatnění zásady speciality a o délce trvání vazby v průběhu předávacího řízení na území České republiky. Sdělení pro orgán vyžadujícího státu není třeba překládat. Pro vyrozumění příslušného orgánu vyžadujícího státu může soud použít „Jednotný formulář pro rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu“, jehož vzor je ke stažení na Extranetu. Používání tohoto jednotného formuláře k usnadnění výměny informací o rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu není obligatorně uloženo, jeho používání ve všech členských státech je však doporučeno.

(1) Do vstupu Dohody mezi EU a Islandskou republikou a Norským královstvím ze dne 28. 6. 2006 o postupu předávání mezi členskými státy EU a Islandem a Norskem v platnost postupují soudy podle stávajících mnohostranných úmluv z oblasti vydávání, zejm. tedy podle Evropské úmluvy o vydávání (1957). Po vstupu Dohody v platnost se ve vztahu k Islandu a Norsku pro vyžádání osob na základě zatýkacího rozkazu vydaného soudem České republiky nebo příslušným justičním orgánem Islandu nebo Norska použije formulář zatýkacího rozkazu, který je k dispozici ke stažení na Extranetu.

(2) Podle prohlášení učiněného k Dohodě mezi EU a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy EU a Islandem a Norskem nepředává Česká republika na Island a do Norska státní občany České republiky.

(3) Prohlášení a oznámení České republiky k této Dohodě jsou spolu s jejím textem k dispozici na Extranetu.

(1) Rada EU přijala dne 22. 7. 2003 rámcové rozhodnutí 2003/577/SVV o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v EU (dále v této hlavě jen „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 2. 8. 2003, svazek 6, L 196/45, str. 185. Text Rámcového rozhodnutí v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eur-lex.europa.eu).

(2) Základní vnitrostátní právní úprava implementující uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v § 226 až § 238 ZMJS. Při její aplikaci je nutno přihlédnout též k uvedenému Rámcovému rozhodnutí.

(1) Aktuální seznam členských států, které provedly potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je všem soudům přístupný na Extranetu. V části věnované každému členskému státu je připojen přehled obsahující informace o příslušných orgánech, jazyce, do kterého je nutné přeložit přikládané osvědčení, a o učiněných prohlášeních

(1) Soud komunikuje s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu v přímém styku.

(2) Vzhledem k tomu, že Rámcové rozhodnutí stanoví jazykový režim pouze ve vztahu k zasílanému osvědčení, mohou soudy komunikovat s příslušným orgánem jiného členského státu v českém jazyce. Je na zvážení soudu, zda pořídí překlad této komunikace do jazyka příslušného členského státu, případně alespoň do angličtiny s ohledem na efektivitu takovéhoto postupu. Soudy mohou využít i vzorové dopisy, které jsou k dispozici na Extranetu. Tyto vzory jsou pro soudy nezávazné a jejich účelem je usnadnění komunikace soudu s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu.

(1) Ustanovení § 226 a násl. ZMJS se použijí na zajištění majetku nebo jeho části, věcí nebo jiných majetkových hodnot, u kterých je podezření, že byly určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti nebo svou hodnotou odpovídají takovému výnosu, byť jen zčásti, dále náhradní hodnoty, nebo na zajištění věcných a listinných důkazů podle § 112 trestního řádu. Definice výnosu není v trestních předpisech výslovně uvedena, ale podle ustáleného výkladu se výnosem v českém trestním právu rozumí nejen věci či majetkové hodnoty, které byly získány trestným činem, ale i věci a jiné majetkové hodnoty, které byly nabyty, byť jen zčásti, za takové věci nebo majetkové hodnoty nebo za věci či majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin.

(2) Úprava obsažená v § 226 až § 238 ZMJS se netýká zajištění nároku poškozeného podle § 47 trestního řádu nebo zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 trestního řádu.

(1) Příkaz k zajištění (§ 227 ZMJS), který může mít formu usnesení (§ 79a až 79f) trestního řádu) nebo příkazu (§ 79 trestního řádu), zašle soud společně s vyplněným osvědčením příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu.

(2) Vzor osvědčení v českém jazyce a v jednotlivých úředních jazycích členských států, stejně tak jako přehled jazyků, v nichž jednotlivé členské státy přijímají osvědčení, a seznam příslušných orgánů jiných členských států, kterým mají být příkazy k zajištění majetku nebo důkazního prostředku zaslány, jsou dostupné na Extranetu. Osvědčení má podobu formuláře, který nesmí být při vyplňování upravován obsahově ani terminologicky. Pro účely pořizování překladu osvědčení je proto nezbytné využít předepsané jazykové verze.

(3) Vzhledem k urgentní povaze tohoto nástroje se doporučuje příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu zaslat s překladem do jazyka, ve kterém tento stát přijímá osvědčení, též samotný příkaz k zajištění.

(1) K rozhodování o uznání příkazu k zajištění majetku vydaného justičním orgánem jiného členského státu a k zajištění výkonu rozhodnutí o uznání tohoto příkazu je v případě, že byla podána obžaloba, příslušný krajský soud, v jehož obvodu má být zajištění provedeno (§ 48 odst. 5 ZMJS).

(2) Donucovací opatření potřebná k výkonu příkazu k zajištění důkazního prostředku jsou vykonávána podle trestního řádu. Na žádost justičního orgánu jiného členského státu soud zohlední jeho procesní požadavky, pokud nejsou v rozporu se základními právními zásadami České republiky.

(3) Taxativně stanovené důvody pro neuznání příkazu jsou stanoveny v § 233 odst. 4 ZMJS. V případě, že soud obdrží od justičního orgánu jiného členského státu příkaz, ke kterému není připojeno osvědčení na stanoveném formuláři, toto osvědčení je zjevně neúplné, neodpovídá obsahu příkazu nebo není přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení podle prohlášení České republiky přijmout, vyzve jej, aby konstatované pochybení v jím stanovené lhůtě napravil, a zároveň jej upozorní na to, že pokud tak neučiní, příkaz k zajištění neuzná.

(4) Pokud se jedná o skutek, za který je možné v jiném členském státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 3 roky a který spočívá v jednání, jež orgán jiného členského státu označí v písmenu i) oddílu 1. formuláře osvědčení, který bude přiložen k zaslanému rozhodnutí, krajský soud není oprávněn přezkoumávat oboustrannou trestnost. V těchto případech nemá krajský soud možnost odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí jiného členského státu z důvodu, že bylo vydáno pro jednání, které podle našeho právního řádu není trestným činem. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy by soud zjistil, že popis skutku nebo právní kvalifikace uvedená v osvědčení neodpovídají označenému jednání. Pokud se výkon příkazu k zajištění týká prohlídky (Hlava čtvrtá, Oddíl pátý trestního řádu), lze ji provést pouze za podmínky oboustranné trestnosti.

(5) Pokud by výkon rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění mohl narušit vnitrostátní trestní řízení, nebo hodnota nebo důkazní prostředek, jichž se příkaz k zajištění týká, již byly zajištěny pro účely jiného vnitrostátního trestního řízení (případně byly zajištěny v jiném státu), předseda senátu rozhodne usnesením o odložení výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění.

(1) Rada EU přijala dne 23. 10. 2009 rámcové rozhodnutí 2009/829/SVV o uplatnění zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy EU (dále v této hlavě jen „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 11. 11. 2009, L 294/20. Text Rámcového rozhodnutí v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eurlex.europa.eu) nebo na Extranetu.

(2) Základní vnitrostátní právní úprava implementující uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v § 239 až § 256 ZMJS. Při aplikaci vnitrostátní úpravy je nutno přihlédnout také k uvedenému Rámcovému rozhodnutí.

Aktuální seznam členských států, které provedly potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je všem soudům přístupný na Extranetu. V části věnované každému členskému státu je připojen přehled obsahující informace o příslušných orgánech, jazyce, do kterého je nutné přeložit přikládané osvědčení, a o učiněných prohlášeních.

(1) O uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího náhradní opatření za vazbu rozhoduje samosoudce okresního soudu, aniž by konal veřejné zasedání.

(2) Uznávat a vykonávat rozhodnutí příslušných orgánů jiných členských států, kterými bylo v trestním řízení rozhodnuto o přijetí některého z náhradních opatření za vazbu, je možné i v případě, že se jedná o rozhodnutí, která dosud nenabyla právní moci, jsou však vykonatelná. V některých členských státech se totiž uplatňuje tzv. předběžná vykonatelnost takových rozhodnutí. Tento postup je v souladu s ustanovením článku 4 Rámcového rozhodnutí, který stanoví, že rozhodnutím o opatřeních dohledu je vymahatelné rozhodnutí přijaté příslušným orgánem ve vydávajícím státě v souladu s vnitrostátním právem hmotným i procesním v průběhu trestního řízení, které fyzické osobě jako alternativu zajišťovací vazby ukládá jedno nebo více opatření dohledu.

(1) Jednou z podmínek pro převzetí rozhodnutí je skutečnost, že osoba, vůči níž rozhodnutí směřuje, má v České republice obvyklé bydliště a chce se do České republiky vrátit. Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převážně zdržuje (tj. vede svou domácnost, vykonává zaměstnání), přičemž takové místo se nemusí krýt s místem trvalého pobytu, které má především administrativní povahu. Při zjišťování informací o obvyklém bydlišti osoby se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých orgánem jiného členského státu. Není úlohou soudu provádět v tomto směru obsáhlá vlastní šetření.

(2) Česká republika neoznámila generálnímu sekretariátu Rady, že je připravena vykonávat dohled nad jinými omezeními nebo povinnostmi než těmi, které jsou vymezeny v ustanovení § 240 odst. 1 ZMJS. Proto v případě, že rozhodnutí jiného členského státu, o jehož uznání a výkon je žádáno, ukládá jiná omezení a povinnosti než ty, které jsou vymezeny v ustanovení § 240 odst. 1 ZMJS, samosoudce řízení ukončí tak, že do spisu provede záznam (nepředpokládá se žádné formální rozhodování), v němž uvede důvody, pro které dospěl k závěru, že se řízení ukončí. O ukončení řízení a důvodech informuje samosoudce orgán jiného členského státu a případně i státního zástupce, pokud byl již ve věci činný, a obhájce, pokud byl zvolen nebo ustanoven. Stejně postupuje i v případě, že nejsou splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí.

V případě, že samosoudce ukončí řízení podle § 242 odst. 2 nebo odst. 3 nebo § 244 odst. 1 nebo 3 ZMJS, učiní tak tím, že do spisu provede záznam (nepředpokládá se žádné formální rozhodování), v němž uvede důvody, pro které dospěl k závěru, že se řízení ukončí. O jeho ukončení a o důvodech ukončení informuje příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li již zvolen nebo ustanoven.

Pokud je rozhodnutí o vazbě samostatné, např. osoba je vzata do vazby a následně je vazba nahrazena nevazebním opatřením, musí samosoudce současně s rozhodnutím o uznání a výkonu rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu o uložení náhradního opatření za vazbu rozhodnout i o uznání rozhodnutí o vazbě. Pokud toto rozhodnutí není přiloženo k rozhodnutí o uložení náhradního opatření za vazbu, je nutné, aby jej samosoudce od příslušného orgánu jiného členského státu vyžádal²¹⁾.

Pokud je jinému členskému státu zasíláno k zajištění výkonu pravomocné rozhodnutí soudu a v přípravném řízení soudce, kterým bylo rozhodnuto o nahrazení vazby některým z nevazebních opatření uvedených v § 73 trestního řádu, je nutné stanovené povinnosti a omezení vždy dostatečně specifikovat. Zejména v případě, kdy je nad obviněným stanoven dohled, je nutné uvést přesně, jaká omezení a povinnosti mu byly v rámci dohledu uloženy a co je tedy od jiného členského státu požadováno, aby uznal a vykonal.

(1) Rozhodnutí (jeho originál nebo ověřená kopie) se zasílá příslušnému orgánu jiného členského státu společně s osvědčením na stanoveném formuláři. Seznam příslušných orgánů jednotlivých členských států k přijetí rozhodnutí společně s osvědčením je dostupný na Extranetu.

(2) Formulář osvědčení, vzory osvědčení v úředních jazycích jednotlivých členských států a vzor vyplněného formuláře jsou soudům k dispozici na Extranetu.

(3) Formulář musí být přeložen do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků jiného členského státu, nebo do jazyka, v němž jiný členský stát osvědčení podle svého prohlášení přijímá. Informace, do jakého jazyka je nutné zajistit překlad osvědčení, jsou dostupné na Extranetu. Osvědčení má podobu formuláře, který nesmí být při vyplňování upravován obsahově ani terminologicky. Pro účely pořizování překladu osvědčení je proto nezbytné využít předepsané jazykové verze.

(4) Pokud jiný členský stát uzná rozhodnutí a zahájí na svém území jeho výkon, přechází na něj právo toto rozhodnutí vykonat. Soud je však nadále příslušný k rozhodování o dalším trvání opatření nahrazujícího vazbu, k přezkumu vazebních důvodů, ke změně opatření nahrazujících vazbu a dalším postupům podle ustanovení § 254 ZMJS.

(5) V případě, že bude soud vyrozuměn o tom, že došlo k porušení opatření nahrazujícího vazbu a vazební důvody nadále trvají, soud, v přípravném řízení na návrh státního zástupce, vydá evropský zatýkací rozkaz za účelem předání obviněného k trestnímu stíhání do České republiky. Soud totiž nemůže rozhodnout o jeho vzetí do vazby bezprostředně poté, co byl informován o porušení stanovených opatření nahrazujícího vazbu, neboť jej nejprve musí vyslechnout.

(1) Rada EU přijala dne 24. 2. 2005 rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (dále v této hlavě jen „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 22. 3. 2005, svazek 48, L 76, str. 16. Rámcové rozhodnutí bylo jednou novelizováno v části týkající se rozhodnutí vynesených v nepřítomnosti (v čl. 7 odst. 2 písm. g), v čl. 7 odst. 3 a formulář osvědčení v písmenu h)), a to rámcovým rozhodnutím Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV, a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. V českém jazyce bylo posledně uvedené rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 27. 3. 2009, L 81, str. 24.

(2) Text Rámcového rozhodnutí, včetně jeho konsolidované verze ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV, v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eur-lex.europa.eu).

(3) Základní vnitrostátní právní úprava implementující uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v § 261 až § 277 ZMJS. Při aplikaci vnitrostátní úpravy je nutno přihlédnout také k uvedenému Rámcovému rozhodnutí.

Aktuální seznam členských států, které provedly potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je všem soudům přístupný na Extranetu. V části věnované každému členskému státu je připojen přehled obsahující informace o příslušných orgánech, jazyce, do kterého je nutné přeložit přikládané osvědčení, a o učiněných prohlášeních. V případě, že příslušný členský stát neprovedl potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, soudy postupují při uznání a výkonu rozhodnutí podle části třetí, Hlavy IV ZMJS a příslušných ustanovení Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 č.j. 37/2013-MOT-J/65 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních.

(1) Soud komunikuje s příslušným orgánem jiného členského státu v přímém styku. Příslušným orgánem jiného členského státu může být i jiný než justiční orgán, je-li k vydání takového rozhodnutí oprávněn podle vnitrostátního práva dotčeného členského státu (např. správní úřady).

(2) Vzhledem k tomu, že Rámcové rozhodnutí stanoví jazykový režim pouze ve vztahu k zasílanému osvědčení, mohou soudy komunikovat s příslušným orgánem jiného členského státu v českém jazyce. Je na zvážení soudu, zda pořídí překlad této komunikace do jazyka příslušného členského státu, případně alespoň do angličtiny s ohledem na efektivitu takovéhoto postupu. Soudy mohou využít i vzorové dopisy, které jsou k dispozici na Extranetu. Tyto vzory jsou pro soudy nezávazné a jejich účelem je usnadnění komunikace soudu s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu.

(1) Jiným orgánem členského státu se v souladu s Rámcovým rozhodnutím rozumí jednak jiné orgány než soudy, které rozhodují o trestném činu, jednak jiné orgány než soudy, které rozhodují o protiprávním jednání, které není trestným činem (např. rakouská krajská hejtmanství, německé úřady nákladní dopravy, nizozemské správní úřady, slovinské celní úřady apod.), za podmínky, že osoba, proti které rozhodnutí směřuje, měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech²²⁾.

(2) Postupem podle části páté Hlavy VI ZMJS naopak není možné na území České republiky uznávat a vykonávat rozhodnutí slovinských správních orgánů (tzv. DARS úřady), která ukládají pokutu za jízdu bez dálniční známky (přestupek podle zákona o veřejných komunikacích Republiky Slovinsko). Jednání spočívající v nezaplacení poplatku za využití rychlostní silnice/dálnice totiž nespadá pod kategorii uvedenou v písmenu g) odst. 3 osvědčení (jednání, které porušuje pravidla silničního provozu, včetně porušení pravidel, kterými se řídí doba řízení a odpočinku, a pravidel o nebezpečném zboží) a výjimka ze zásady oboustranné trestnosti se proto neuplatní.

(3) Odškodněním oběti trestného činu podle § 261 odst. 1 písm. b) ZMJS není míněna náhrada škody, kterou poškozený uplatňuje v adhezním řízení, jak je chápána v právní úpravě ČR. Jde o případy jiných typů odškodnění oběti trestného činu, které se oběti přiznává trestním soudem v trestním řízení a které znají některé právní řády jiných členských států. Toto odškodnění je přiznáváno zpravidla jako paušální částka za určitý typ trestného činu a přímo nesouvisí s konkrétní výši škody způsobené trestným činem.

(1) Při posouzení splnění podmínek k převzetí uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu vychází soud především z informací, které příslušný orgán jiného členského státu uvedl v písmenu f) osvědčení. Pokud soud nepovažuje tyto informace za dostatečné k vyhodnocení splnění podmínek převzetí rozhodnutí, obrátí se v přímém styku na příslušný orgán jiného členského státu s žádostí o zaslání dodatkových informací. Soud může využít také standardní informační zdroje, jež má v trestním řízení k dispozici (zejm. § 7 a § 8 trestního řádu).

(2) Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převážně zdržuje (tj. vede svou domácnost, vykonává zaměstnání), přičemž takové místo se nemusí krýt s místem trvalého pobytu, které má především administrativní povahu. Při zjišťování informací o obvyklém bydlišti osoby se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých orgánem jiného členského státu. Není úlohou soudu provádět v tomto směru obsáhlá vlastní šetření.

V případě, že samosoudce ukončí řízení podle § 264 odst. 2 nebo odst. 3 nebo § 266 odst. 1 ZMJS, učiní tak tím, že do spisu provede záznam (nepředpokládá se žádné formální rozhodování), v němž uvede důvody, pro které dospěl k závěru, že se řízení ukončí. O jeho ukončení a o důvodech ukončení informuje příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li již zvolen nebo ustanoven.

(1) Výčet jednání, u nichž není přezkoumávána oboustranná trestnost, je obsažen v písmenu g) odst. 3 osvědčení. Mezi 39 kategoriemi jsou zahrnuta rovněž protiprávní jednání, která nelze subsumovat pod některou skutkovou podstatu trestného činu podle trestního zákoníku, ale budou typicky přestupkem. Jde zejména o jednání, jež naplňují znaky přestupku na úseku dopravy, některé formy porušování práv duševního vlastnictví nebo činy naplňující skutkové podstaty zavedené vydávajícím státem, jejichž účelem je provedení závazků vyplývajících z nástrojů přijatých podle Smlouvy o ES nebo Smlouvy o EU. Do této kategorie by měly spadat činy definované ve vnitrostátním právu na základě konkrétního nástroje práva EU, resp. zavedené za účelem implementace povinnosti kriminalizovat určité jednání stanovené v takovém nástroji (harmonizace skutkových podstat trestných činů nebo jiných deliktů v rámci EU).

(2) Výjimka ze zásady oboustranné trestnosti se neuplatní u rozhodnutí slovinských DARS úřadů, která ukládají pokutu za jízdu bez dálniční známky, neboť jednání tohoto typu nelze podřadit pod kategorii uvedenou v písmenu g) odst. 3 osvědčení (jednání, které porušuje pravidla silničního provozu, včetně porušení pravidel, kterými se řídí doba řízení a odpočinku, a pravidel o nebezpečném zboží).

(3) Pokud orgán jiného členského státu označil v osvědčení skutek jako některé z jednání v písmenu g) odst. 3 osvědčení, soud nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Výjimkou jsou případy, kdy popis skutku nebo právní kvalifikace uvedené v osvědčení zjevně neodpovídají označenému jednání. Soud však otázku oboustranné trestnosti v každém případě posoudí pro účely přizpůsobení uložené sankce českému právnímu řádu a stanovení způsobu jejího výkonu (§ 268 odst. 2 ZMJS).

(1) Soud může po příslušném orgánu jiného členského státu požadovat poskytnutí dodatkových informací, pokud je považuje za nezbytné pro své rozhodnutí. Takto postupuje samosoudce například v případě, že zjistí, že peněžitá sankce byla již povinným uhrazena (například bude samosoudci předložen výpis z bankovního účtu potvrzující převedení finanční částky, poštovní poukázka, či jiný doklad prokazující realizované plnění) a samosoudce potřebuje tuto informaci ověřit pro další postup.

(2) Pokud jde o důvody pro neuznání rozhodnutí týkající se vad zaslaného osvědčení, Česká republika dle svého prohlášení k Rámcovému rozhodnutí přijímá osvědčení pouze v českém jazyce a ve vztahu k Slovenské republice ve slovenštině. Povinnost překladu se v souladu s Rámcovým rozhodnutím vztahuje pouze na osvědčení, proto nezaslal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí, o jehož výkon a uznání se žádá, spolu s překladem, zajistí si samosoudce překlad rozhodnutí na vlastní náklady.

(2) Návrh na uzavření dohody o sdílení peněžních prostředků získaných výkonem rozhodnutí jiného členského státu soud zasílá Finančnímu a analytickému útvaru Ministerstva financí (adresa: poštovní přihrádka 675, Jindřišská 14, 111 21 Praha 1; ID datové schránky: meiq7wd; telefon: 257044 501; fax: 257044502; adresa elektronické pošty: fau@mfcr.cz) a na vědomí rovněž ministerstvu.

Do jiného členského státu nelze zaslat rozhodnutí, kterým byla poškozenému přiznána náhrada škody v adhezním řízení, neboť tento typ rozhodnutí nespadá do působnosti Rámcového rozhodnutí. Je na poškozeném, aby náhradu škody přiznanou v adhezním řízení uplatnil u příslušného orgánu jiného členského státu na základě právních předpisů EU o uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

(1) Soud, který rozhodl v prvním stupni, zašle rozhodnutí do členského státu, ve kterém se nachází majetek osoby, proti které rozhodnutí směřuje. Nemá-li soud žádné informace o majetku, zašle rozhodnutí do členského státu, ve kterém má osoba, proti které rozhodnutí směřuje, obvyklé bydliště. Soud přitom vychází z informací, které má k dispozici, případně může využít pomoc ministerstva, EJN nebo národního člena v Eurojustu.

(2) Soud uvede v písmenu f) osvědčení skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru, že lze na území jiného členského státu zajistit řádný výkon rozhodnutí. Zejména specifikuje místo, kde se podle jeho informací nachází majetek osoby, proti které rozhodnutí směřuje, resp. údaje o pobytu osoby v daném státě.

(3) Soud zašle rozhodnutí vždy pouze do jednoho členského státu. Právo na výkon rozhodnutí přechází zasláním rozhodnutí na tento jiný členský stát, pouze za podmínek § 276 ZMJS jej lze opět vykonat na území České republiky.

(4) Rozhodnutí (jeho originál nebo ověřená kopie) se zasílá příslušnému orgánu jiného členského státu společně s osvědčením na stanoveném formuláři. Seznam příslušných orgánů jednotlivých členských států, včetně jejich adresy a dalších kontaktních údajů, je dostupný na Extranetu.

(5) Formulář osvědčení, stejně tak i vzory osvědčení v úředních jazycích jednotlivých členských států a vzor vyplněného formuláře a průvodního dopisu jsou soudům k dispozici na Extranetu.

(6) Formulář osvědčení musí být přeložen do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků příslušného členského státu, nebo do jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého prohlášení přijímá. Informace, do jakého jazyka je nutné zajistit překlad osvědčení, jsou dostupné na Extranetu. Osvědčení má podobu formuláře, který nesmí být při vyplňování upravován obsahově ani terminologicky. Pro účely pořizování překladu osvědčení je proto nezbytné využít předepsané jazykové verze. Samotné rozhodnutí není v souladu s požadavky Rámcového rozhodnutí třeba překládat.

(2) Návrh na uzavření dohody o sdílení peněžních prostředků získaných v jiném členském státu výkonem rozhodnutí soudu České republiky soud zasílá Finančnímu a analytickému útvaru Ministerstva financí (adresa: poštovní přihrádka 675, Jindřišská 14, 111 21 Praha 1; ID datové schránky: meiq7wd; telefon: 257044 501; fax: 257044502; adresa elektronické pošty: fau@mfcr.cz) a na vědomí rovněž ministerstvu.

(1) Rada EU přijala dne 6. 10. 2006 Rámcové rozhodnutí 2006/783/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci (dále v této hlavě jen „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 24. 11. 2006, L 328, str. 59. Text Rámcového rozhodnutí v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eurlex.europa.eu) nebo na Extranetu.

(2) Základní vnitrostátní právní úprava implementující výše uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v ustanoveních § 278 až § 297 ZMJS. Při její aplikaci je nutno přihlédnout též k ustanovením Rámcového rozhodnutí.

(1) Aktuální seznam členských států, které provedly potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je všem soudům přístupný na Extranetu. V části věnované každému členskému státu je připojen přehled obsahující informace o příslušných orgánech, jazyce, do kterého je nutné přeložit přikládané osvědčení, a o učiněných prohlášeních.

(2) V případě, že příslušný členský stát neprovedl potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, soudy postupují při uznání a výkonu rozhodnutí podle části třetí, Hlavy IV ZMJS a příslušných ustanovení Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 č.j. 37/2013-MOT-J/65 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních

(1) Soud komunikuje s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu v přímém styku.

(2) Vzhledem k tomu, že Rámcové rozhodnutí stanoví jazykový režim pouze ve vztahu k zasílanému osvědčení, mohou soudy komunikovat s příslušným orgánem jiného členského státu v českém jazyce. Je na zvážení soudu, zda pořídí překlad této komunikace do jazyka příslušného členského státu, případně alespoň do angličtiny s ohledem na efektivitu takovéhoto postupu. Soudy mohou využít i vzorové dopisy, které jsou k dispozici na Extranetu. Tyto vzory jsou pro soudy nezávazné a jejich účelem je usnadnění komunikace soudu s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu.

(1) Důvodem v § 281 odst. 3 ZMJS, který brání řádnému průběhu uznávacího a vykonávacího řízení, je např. situace, kdy odsouzený není dosažitelný pro účely uznávacího a vykonávacího řízení v České republice, nebo uznávací a vykonávací řízení nemá vůbec smysl v České republice vést, protože osoba, vůči jejímuž majetku rozhodnutí směřuje a jejíž majetek má být zkonfiskován, zemřela (byla prohlášena za mrtvou), pokud jde o majetek ve vlastnictví takové osoby a nikoli o majetek, který nabyla trestnou činností a který nevlastní - ten lze zabrat i v případě její smrti. V takovém případě nezaniká povinnost rozhodnutí jiného členského státu uznat a vykonat. Vzhledem k faktickým překážkám se však jeví vhodné konzultovat s příslušným orgánem jiného členského státu, zda za daných okolností na uznání a výkonu svého rozhodnutí trvá.

(2) Postupem dle § 287 ZMJS je možné odložit uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu o propadnutí nebo zabrání. Odložit samostatně výkon takového rozhodnutí možné není, neboť přímo ze zákona nastává ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uznání přechod vlastnického práva z povinné osoby na stát. Důvody pro odložení výkonu rozhodnutí jiného členského státu je proto třeba uplatnit již v době rozhodování o jeho uznání a výkonu a nikoli až v průběhu vykonávacího řízení, které zde v klasickém slova smyslu nenastává. Tímto postupem je dána možnost upřednostnit vnitrostátní exekuční řízení nebo jiné civilní či správní řízení, v němž může dojít k odnětí majetku povinnému, pokud by tak soud uznal za vhodné a potřebné a je-li mu existence takového řízení známa. Naopak není zapotřebí uvádět jako důvod odkladu, že byl podán opravný prostředek proti rozhodnutí o uznání a výkonu, neboť je-li podán řádný opravný prostředek, pak rozhodnutí o uznání a výkonu není pravomocné a nelze je vykonat; pokud by šlo o mimořádné opravné prostředky, nelze použít odložení výkonu rozhodnutí, protože dotčený majetek je již ve vlastnictví státu, ale došlo by ke zrušení rozhodnutí o uznání a výkonu cestou mimořádného opravného prostředku a následně by se věc řešila vracením majetku nebo náhradou škody.

(3) Česká republika učinila prohlášení dle čl. 7 odst. 5 Rámcového rozhodnutí, dle něhož orgány České republiky nebudou uznávat a vykonávat příkazy ke konfiskaci za okolností, kdy byl příkaz ke konfiskaci majetku vydán na základě rozšířených konfiskačních pravomocí uvedených v čl. 2 písm. d) bodě iv) Rámcového rozhodnutí v případě, že způsob konfiskace uvedený v příkazu ke konfiskaci není v České republice s ohledem na její vnitrostátní právní řád možný.

(1) Seznam příslušných orgánů jiných členských států, formulář osvědčení, vzory osvědčení v úředních jazycích jednotlivých členských států a vzor vyplněného formuláře a průvodního dopisu jsou soudům k dispozici na Extranetu.

(2) Osvědčení musí být přeloženo do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího členského státu, případně do jiného jazyka, v němž je tento členský stát ochoten osvědčení přijmout. Osvědčení má podobu formuláře, který nesmí být při vyplňování upravován obsahově ani terminologicky. Pro účely pořizování překladu osvědčení je proto nezbytné využít předepsané jazykové verze formuláře, které jsou k dispozici na Extranetu.

(1) Dohodu podle § 290 ZMJS lze uzavřít ohledně sdílení majetku, ale i ohledně sdílení nákladů. Soud, který uznal a vykonal rozhodnutí jiného členského státu o propadnutí nebo zabrání, může Ministerstvu financí podat návrh na uzavření takové dohody. V dohodě by Česká republika měla zohlednit podíl obou států na celém procesu vedoucímu k propadnutí nebo zabrání majetku, vynaložené náklady spojené s uznáním a výkonem rozhodnutí jiného členského státu, náklady spojené s realizací majetku, vzájemnou praxi a další relevantní okolnosti případu. Dohoda může být uzavřena pro každý konkrétní případ, nebo lze uzavřít i dohodu generální, která nastaví pravidla sdílení obecně vůči vybranému členskému státu.

(4) Návrh na uzavření dohody o sdílení majetku podle odstavce 1 nebo 2 soud zasílá Finančnímu a analytickému útvaru Ministerstva financí (adresa: poštovní přihrádka 675, Jindřišská 14, 111 21 Praha 1; ID datové schránky: meiq7wd; telefon: 257044 501; fax: 257044502; adresa elektronické pošty: fau@mfcr.cz) a na vědomí rovněž ministerstvu.

(1) Rada EU přijala dne 27. 11. 2008 rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v EU (dále v této hlavě jen „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 5. 12. 2008, L 327/27. Text Rámcového rozhodnutí v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eurlex.europa.eu) nebo na Extranetu.

(2) Základní vnitrostátní právní úprava implementující uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v § 298 až § 322 ZMJS. Při aplikaci vnitrostátní úpravy je nutno přihlédnout také k uvedenému Rámcovému rozhodnutí.

(1) Postup podle Hlavy VIII ZMJS má usnadnit a přispět k resocializaci osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, tj. umožnit jí, aby trest nebo ochranné opatření vykonávala ve státu své příslušnosti nebo ve státu, k němuž má úzkou vazbu, a mohla využívat všech výchovných, rekvalifikačních a resocializačních programů v plném rozsahu, aniž by musela čelit jazykové bariéře nebo jiným omezením. Pro účely posouzení tohoto kritéria může soud konzultovat zamýšlený postup s příslušným orgánem jiného členského státu a předem získat jeho stanovisko, jakož i potřebné informace k posouzení podmínek výkonu trestu nebo ochranného opatření v tomto státu (konzultace jsou prováděny neformálně prostřednictvím výměny dopisů).

(2) Příslušné orgány by měly v rámci tohoto postupu vzít v úvahu vždy všechny okolnosti mající vliv na možnost resocializace osoby, jako například spojení dané osoby s vykonávajícím státem, skutečnost, zda je vykonávající stát místem, kde má rodinné, jazykové, kulturní společenské nebo ekonomické a jiné vazby.

(1) Aktuální seznam členských států, které provedly potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je všem soudům přístupný na Extranetu. V části věnované každému členskému státu je připojen přehled obsahující informace o příslušných orgánech, jazyce, do kterého je nutné přeložit přikládané osvědčení, a učiněných prohlášeních.

(2) Pokud příslušný členský stát neprovedl potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je třeba využít existujících mezinárodních úmluv upravujících tuto problematiku (Úmluva o předávání odsouzených osob, Štrasburk 21. 3. 1983, č. 553/1992 Sb.; Dodatkový protokol k Úmluvě o předávání odsouzených osob, Štrasburk 18. 12. 1997, č. 26/2003 Sb. m. s.; Hlava III, kapitola 5 Úmluvy ze dne 19. června 1990 k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích). Při uznání a výkonu rozhodnutí se postupuje podle části třetí, Hlavy IV ZMJS a podle příslušných ustanovení Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 č.j. 37/2013-MOT-J/65 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních.

(1) Soud komunikuje s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu v přímém styku.

(2) Vzhledem k tomu, že Rámcové rozhodnutí stanoví jazykový režim pouze ve vztahu k zasílanému osvědčení a rozhodnutí, mohou soudy komunikovat s příslušným orgánem jiného členského státu v českém jazyce. Je na zvážení soudu, zda pořídí překlad této komunikace do jazyka příslušného členského státu, případně alespoň do angličtiny s ohledem na efektivitu takovéhoto postupu. Soudy mohou využít i vzorové dopisy, které jsou k dispozici na Extranetu. Tyto vzory jsou pro soudy nezávazné a jejich účelem je usnadnění komunikace soudu s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu.

(1) V ustanovení § 299 ZMJS se alternativně vymezují podmínky, jež musí být splněny, aby rozhodnutí jiného členského státu mohlo být převzato za účelem uznání a výkonu. Nejsou-li tyto podmínky splněny, řízení se ukončí tak, že předseda senátu provede záznam do spisu (nepředpokládá se žádné formální rozhodování).

(2) Kromě podmínky předchozího souhlasu dotčené osoby se vyžaduje, aby se tato osoba nacházela na území České republiky nebo jiného členského státu, o jehož rozhodnutí jde, přičemž tato osoba musí mít k České republice dostatečnou vazbu (státní příslušnost, obvyklé bydliště). Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převážně zdržuje (tj. vede svou domácnost, vykonává zaměstnání), přičemž takové místo se nemusí krýt s místem trvalého pobytu, které má především administrativní povahu. Při zjišťování informací o obvyklém bydlišti osoby se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých jiným členským státem. Není úlohou soudu provádět v tomto směru obsáhlá vlastní šetření.

(3) V případě, že jsou podmínky uvedené v § 299 odst. 1 ZMJS splněny, má Česká republika povinnost rozhodnutí převzít. Pokud je však soud přesvědčen o tom, že výkon rozhodnutí v České republice nesplní sledovaný cíl, může své výhrady proti převzetí rozhodnutí příslušnému orgánu jiného členského státu sdělit. Pokud příslušný orgán jiného členského státu svůj postup nepřehodnotí a svou žádost nevezme zpět, soud musí rozhodnutí převzít a postupovat v řízení dále. I přesto, že podmínky uvedené v § 299 odst. 1 ZMJS nejsou splněny, může soud souhlasit s převzetím rozhodnutí v případě, že tento postup považuje za vhodný z hlediska naplnění sledovaného cíle (např. cizí státní příslušník má na území České republiky pobyt, žije zde jeho rodina, má zde zajištěnu práci). Soud musí posoudit vždy individuální okolnosti daného případu.

(4) Na žádost dotčené osoby, jejích příbuzných, z jiného podnětu nebo v jiných odůvodněných případech, pokud takový postup považuje za žádoucí z hlediska dosažení stanoveného cíle, může soud požádat příslušný orgán jiného členského státu, aby mu zaslal rozhodnutí směřující vůči dotčené osobě k uznání a výkonu. Přitom musí být splněny podmínky, že je takový postup žádoucí z hlediska výše uvedených cílů (efektivní dosažení účelu trestu nebo ochranného opatření) a osoba se zdržuje na území České republiky, nebo lze důvodně předpokládat, že se zde zamýšlí zdržovat.

V případě, že předseda senátu ukončí řízení podle § 302 odst. 2 nebo odst. 3, § 304 odst. 1 nebo odst. 3 ZMJS, učiní tak tím, že do spisu provede záznam (nepředpokládá se žádné formální rozhodování), v němž uvede důvody, pro které dospěl k závěru, že se řízení ukončí. O jeho ukončení a o důvodech ukončení informuje příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li již zvolen nebo ustanoven.

(1) Pokud jde o způsob uznání rozhodnutí jiného členského státu, vychází se z obecné úpravy uznání cizozemského rozhodnutí (§ 124 ZMJS).

(3) Pokud se na odsouzeného po jeho převzetí bude vztahovat zásada speciality, soud uvede ve výroku rozhodnutí o uznání popis skutku a právní kvalifikaci podle práva odsuzujícího členského státu i podle českého práva²⁵⁾. Pokud se na něj zásada speciality vztahovat nebude (neuplatní se v případě, že osoba se svým předáním k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření do České republiky souhlasila), uvede soud popis skutku v odůvodnění rozhodnutí o uznání. Výrok o pokračování ve výkonu trestu soud v případě, že nerozhodl o přizpůsobení trestu podle § 124 odst. 2 písm. a) nebo b) ZMJS, v rozsudku o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí neuvádí (nerozhodl-li soud o přizpůsobení trestu, vždy se ve výkonu trestu pokračuje).

(4) Vzhledem k tomu, že příslušný orgán jiného členského státu může požadovat, aby rozhodnutí o předčasném nebo podmíněném propuštění zohlednilo pravidla jeho vnitrostátního práva pro předčasné nebo podmíněné propuštění, stanoví ustanovení § 307 ZMJS soudu možnost zohlednit právo jiného členského státu. Zohlednění lhůt bude třeba zvažovat zejména v případě, kdy osoba bude mít zájem si trest vykonat v České republice, bude k ní mít úzký vztah a bude souhlasit i s tím, že podmínky pro podmíněné propuštění stanovené právem jiného členského státu budou přísnější a příslušný orgán jiného členského státu bude trvat na zohlednění lhůt s tím, že pokud by jej soud nezohlednil, vezme rozhodnutí a osvědčení zpět. Pokud soud rozhodne o zohlednění práva jiného členského státu, uvede to do výroku rozhodnutí o uznání.

(5) Rozhodnutí podle § 124 až § 127 ZMJS soud doručí příslušnému orgánu jiného členského státu ještě před jeho právní mocí, neboť příslušný orgán jiného členského státu má možnost vzít rozhodnutí s osvědčením zpět až do doby zahájení výkonu rozhodnutí. Z toho důvodu je nutné jej vyrozumět už o nepravomocném rozhodnutí, aby mohl zvážit, zda mu podmínky, za kterých bude vykonávána sankce podle právního řádu České republiky, vyhovují, nebo zda vezme rozhodnutí s osvědčením zpět.

(6) Po nabytí právní moci rozsudku o uznání a výkonu rozhodnutí o tom soud informuje příslušný orgán jiného členského státu a vyhotoví trestní list, který v elektronické podobě zašle Rejstříku trestů [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů].

(1) Převzetí odsouzené osoby od příslušného orgánu jiného členského státu zajistí příslušné orgány Vězeňské služby. Předseda senátu informuje příslušný orgán jiného členského státu o tom, že rozhodnutí o uznání a výkonu nabylo právní moci a zároveň jej požádá o to, aby byla realizace předání odsouzené osoby na území České republiky dohodnuta prostřednictvím GŘVS.

(2) O tom, že rozhodnutí nabylo právní moci, informuje předseda senátu zároveň GŘVS, kterému zároveň zašle nařízení výkonu trestu nebo ochranného opatření a dá pokyn k převzetí odsouzené osoby od příslušného orgánu jiného členského státu a jejímu umístění do příslušné věznice, popř. do příslušného zařízení pro výkon ochranného opatření na území České republiky. Pokyn soud zašle faxem a prostřednictvím datové schránky na adresu GŘVS (Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4, +420 244 024 809, epodatelna@ grvs.justice.cz, ID datové schránky: b86abcb).

(3) GŘVS vyrozumí o dodání osoby do příslušného zařízení soud, který rozhodl o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, a zašle mu Protokol o převzetí odsouzené osoby od příslušného orgánu jiného členského státu. Kopii Protokolu o převzetí odsouzené osoby zašle též na vědomí ministerstvu.

(1) Výkon uznaného rozhodnutí je prováděn obdobně, jako by se jednalo o vnitrostátní případ.

(2) Ustanovení § 310 ZMJS vymezuje nad rámec obecné úpravy specifické důvody pro upuštění od výkonu trestu nebo ochranného opatření (jedná se o skutečnosti, které podle právního řádu jiného členského státu brání dalšímu výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření, nebo o faktickou nemožnost výkon provést, protože není znám pobyt dotčené osoby).

(3) Pokud dojde k situaci podle § 310 odst. 2 písm. b) ZMJS, pak předseda senátu požádá příslušný orgán jiného členského státu, aby jej vyrozuměl o tom, kdy byly trest nebo ochranné opatření vykonány, nebo že nastala skutečnost, pro kterou se podle právního řádu tohoto státu na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena. Tato informace je významná z hlediska zahlazení odsouzení a výmazu z evidence Rejstříku trestů.

(4) V případě, že dojde k pravomocnému zrušení uznaného rozhodnutí v jiném členském státě, předseda senátu zruší i uznávací rozhodnutí a přijme nezbytná opatření i k tomu, aby dotčená osoba neměla záznam v evidenci Rejstříku trestů.

(5) Předseda senátu dbá na dodržení informační povinnosti stanovené v ustanovení § 310 ZMJS tak, aby byla zajištěna výměna informací a pokud možno kontinuita při zajištění výkonu trestu nebo ochranného opatření dotčenou osobou.

(6) V případě, že dojde k útěku dotčené osoby z výkonu trestu nebo ochranného opatření, je nutné zajistit pátrání po osobě tak, aby případně byla zjištěna ještě na území České republiky a dodána zpět do výkonu (může se jednat o nebezpečné osoby, které se navíc dopouštějí trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Teprve v případě, že pátrání nebude úspěšné, předseda senátu oznámí tuto skutečnost jinému členskému státu. Právo vykonat uloženou sankci přechází na jiný členský stát.

(1) Soud, který rozhodl v prvním stupni o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, o výkonu jeho zbytku, o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, o výkonu náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný trest domácího vězení nebo peněžitý trest, nebo který na nepodmíněný trest odnětí svobody přeměnil trest obecně prospěšných prací, uložil ochrannou výchovu, ochranné léčení nebo zabezpečovací detenci, může zaslat toto rozhodnutí příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem jeho uznání a výkonu. Soud takto postupuje na základě žádosti odsouzeného nebo bez takové žádosti (podnět k takovémuto postupu může dát i příslušná věznice, ve které odsouzený vykonává trest odnětí svobody, nebo ministerstvo), či na žádost příslušného orgánu jiného členského státu.

(2) Podmínkou pro takový postup je jeho vhodnost z pohledu zajištění úspěšného začlenění osoby do společnosti nebo zajištění její úspěšné léčby. Jiný členský stát má právo vyjádřit své stanovisko k zamýšlenému zaslání rozhodnutí za účelem jeho uznání a výkonu, nicméně bude-li nesouhlasné a soud přesto dospěje k závěru, že je takový postup nejvhodnější, může rozhodnutí při splnění podmínek uvedených v § 315 odst. 1 a 3 ZMJS zaslat i přes toto negativní stanovisko (jiný členský stát nemá právo převzetí rozhodnutí odmítnout).

(3) Pokud soud rozhodl o uložení ochranného léčení nebo o zabezpečovací detenci v případě, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, a pokud hodlá toto rozhodnutí zaslat příslušnému orgánu jiného členského státu k uznání a výkonu, tento postup předem konzultuje s příslušným orgánem jiného členského státu (je totiž možné, že v souladu s Rámcovým rozhodnutím bude důvodem odmítnutí uznání a výkonu v příslušném členském státě skutečnost, že osoba nebyla uznána vinnou spácháním trestného činu).

(5) Dotčená osoba musí se zasláním rozhodnutí do jiného členského státu souhlasit. Souhlas odsouzeného zajišťuje příslušný soud provedením informativního výslechu s odsouzeným a jeho poučením o stanoveném postupu, zejména o skutečnosti, že se tím vzdává práva na uplatnění zásady speciality. O informativním výslechu a provedeném poučení soud sepíše záznam, v němž uvede stanovisko odsouzeného k předání a obsah provedeného poučení. Záznam musí být vlastnoručně podepsán odsouzeným. Souhlas odsouzeného se však nevyžaduje, pokud jsou splněny podmínky stanovené v ustanovení § 315 odst. 3 ZMJS. Jednou udělený souhlas je neodvolatelný.

(6) I pokud není vyžadován souhlas dotčené osoby, a osoba se nachází na území České republiky, soud zjistí její stanovisko, neboť i postoj osoby k výkonu sankce v jiném členském státě může být relevantním faktorem pro posouzení úspěšnosti dosažení sledovaného cíle. Soud může zjistit stanovisko dotčené osoby prostřednictvím příslušné věznice, v níž odsouzený vykonává trest odnětí svobody nebo ochranné opatření, stanovisko odsouzené osoby může vyplývat například i z jejího dopisu adresovaného soudu, jímž žádá o své předání k výkonu trestu odnětí svobody do svého domovského státu.

(1) Soud může požádat jiný členský stát současně se zasláním rozhodnutí, nebo ještě před jeho zasláním k uznání a výkonu, aby přijal opatření k zajištění, že odsouzená osoba zůstane na jeho území až do rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu, tedy aby danou osobu vzal do vazby nebo učinil jiné obdobné opatření, kterým by zabránil jejímu útěku. Tuto žádost učiní s ohledem na okolnosti daného případu, pokud předává výkon rozhodnutí a existuje reálná hrozba, že v případě, že by byl výkon rozsudku do jiného členského státu předán a osoba nebyla omezena na osobní svobodě, mohla by z tohoto členského státu utéci a tak by byl zmařen výkon předaného výkonu trestu odnětí svobody či ochranného opatření.

(2) Žádost musí soud přeložit do úředního jazyka tohoto členského státu nebo do jazyka, v němž je tento stát ochoten žádost přijmout.

(3) V případě, že je žádost zasílána ještě před zasláním rozhodnutí k uznání a výkonu, je nezbytné, aby žádost obsahovala dostatečné informace a odůvodnění toho, že lze předpokládat, že jsou splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí k jeho uznání a výkonu (např. osoba převzala výzvu k nástupu trestu, ale výkon trestu nenastoupila, jsou zde poznatky o tom, že osoba může opustit území dotčeného členského státu, již v minulosti proti byl dotčené osobě vydán mezinárodní nebo evropský zatýkací rozkaz, případně vnitrostátní příkaz k zatčení nebo dodání do výkonu trestu apod.).

(1) Rozhodnutí (jeho originál, nebo ověřenou kopii) zašle soud příslušnému orgánu jiného členského státu společně s osvědčením na stanoveném formuláři. Formulář musí být přeložen do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu nebo do jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého prohlášení přijímá. Pokud byl odsouzenému uložen souhrnný trest, zašle soud rovněž stejnopis nebo ověřenou kopii rozsudku, jehož výrok o trestu byl při ukládání souhrnného trestu zrušen, s doložkou právní moci, a konalo-li se odvolací řízení, připojí rovněž stejnopis nebo ověřenou kopii rozhodnutí soudu druhého stupně.

(2) Před zasláním rozhodnutí soud ověří, zda odsouzenému nebyl i jiným soudem uložen trest odnětí svobody, který dosud nebyl vykonán, případně zda není proti odsouzenému na území České republiky vedeno jiné trestní řízení. V kladném případě svůj postup ohledně zaslání rozhodnutí do jiného členského státu konzultuje s příslušným justičním orgánem tak, aby zasláním jednoho rozhodnutí k uznání a výkonu do jiného členského státu nebyl zmařen výkon ostatních dosud nevykonaných trestů odnětí svobody, či nebylo zmařeno dosud neukončené trestní řízení. V případě, že v zájmu efektivnosti a hospodárnosti považuje soud takový postup za vhodný, požádá ministerstvo o koordinaci postupu ve vztahu k jinému členskému státu. Spolu s takovou žádostí zašle ministerstvu rozhodnutí společně s osvědčením. Pokud členský stát učiní prohlášení, podle kterého požaduje, aby bylo přeloženo i postupované rozhodnutí, je nutné, aby soud zaslal příslušnému orgánu členského státu rozhodnutí společně s předkladem.

(3) Seznam orgánů jednotlivých členských států příslušných k přijetí rozhodnutí společně s osvědčením, formulář osvědčení, vzor vyplněného formuláře, vzory osvědčení v úředních jazycích jednotlivých členských států, informace, do jakého jazyka je nutné zajistit překlad osvědčení, a seznam členských států, které požadují zaslání předloženého rozhodnutí (společně s uvedením akceptovaných jazyků), jsou soudům k dispozici na Extranetu. Osvědčení má podobu formuláře, který nesmí být při vyplňování upravován obsahově ani terminologicky. Pro účely pořizování překladu osvědčení je proto nezbytné využít předepsané jazykové verze.

(4) Pokud je vyžadován souhlas dotčené osoby s předáním rozhodnutí, připojí se i tento souhlas. V případě, že souhlas není vyžadován (a osoba se nachází na území České republiky), zašle se jinému členskému státu její stanovisko k předání rozhodnutí (např. i ve formě dopisu, ve kterém dotčená osoba žádá o předání k výkonu trestu do svého domovského státu).

(5) Soud informuje dotčenou osobu o zaslání rozhodnutí vůči ní směřujícího za účelem jeho uznání a výkonu na předepsaném formuláři. Formulář oznámení je soudům k dispozici na Extranetu. Pokud se dotčená osoba v době zaslání rozhodnutí již nachází na území členského státu, kterému se rozhodnutí zasílá, toto oznámení se připojí k rozhodnutí a osvědčení za účelem jeho doručení dotčené osobě (případně se zašle jinému členskému státu dodatečně).

(6) Současně se zasláním rozhodnutí a osvědčení může soud požádat jiný orgán členského státu o poskytnutí informace o platných pravidlech pro možné předčasné nebo podmíněné propuštění. Tuto informaci pak soud vezme v úvahu při rozhodování o případném zpětvzetí osvědčení a rozhodnutí podle ustanovení § 318 odst. 1 ZMJS.

(1) Pokud jiný členský stát vyjádří své nesouhlasné stanovisko s převzetím rozhodnutí (i když v případě, že jsou splněny podmínky v § 315 odst. 1 a 3 ZMJS nemůže převzetí rozhodnutí odmítnout), může soud po obdržení takového stanoviska vzít rozhodnutí a osvědčení zpět. Takto bude postupovat zejména v případě, že příslušný orgán jiného členského státu uvede takové významné skutečnosti, které by nevedly k dosažení účelu sledovaného předáním rozhodnutí do tohoto státu (např. rodina odsouzeného neposkytuje dostatečnou záruku toho, že odsouzenému bude nápomocna při jeho znovu začlenění do společnosti a odsouzený již po mnoho let v dotčeném členském státě nežije, jeho trvalý pobyt je hlášen např. na místním úřadě apod.).

(2) Soud může vzít své rozhodnutí s osvědčením zpět a to až do doby zahájení výkonu trestu nebo ochranného patření i v případě, že jsou dle něj podmínky pro výkon jím uloženého trestu v jiném členském státě nedostatečné a nepovedou k naplnění sledovaného účelu (např. provedenou adaptaci považuje za nedostatečnou z hlediska délky trestu, nebo považuje provedenou adaptaci za příliš přísnou, nesouhlasí s použitím platných pravidel pro možné předčasné nebo podmíněné propuštění, či uznání jeho rozhodnutí je možné pouze částečně).

(3) Bylo-li rozhodnutí předáno do jiného členského státu k uznání a výkonu a výkon byl v tomto státě již zahájen, pak je výkon v České republice nepřípustný.

(4) V případě, že osoba z výkonu trestu nebo ochranného opatření v jiném členském státu uprchla, přechází právo výkonu nevykonaného trestu zpět na Českou republiku s tím, že do trestu, který má být takto vykonán, se započte již vykonaný trest v jiném členském státu.

(1) Předání odsouzené osoby na území jiného členského státu zajistí příslušné orgány Vězeňské služby. Předání je nutné realizovat ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí členského státu o uznání a výkonu. Prodloužení uvedené lhůty je možné za podmínek stanovených v ustanovení § 319 odst. 2 ZMJS.

(2) Bez odkladu poté (s ohledem na výše uvedenou lhůtu a s přihlédnutím k tomu, že GŘVS potřebuje dostatečnou dobu na realizaci eskorty odsouzeného), co je soud informován o nabytí právní moci rozhodnutí jiného členského státu o uznání rozhodnutí, zašle pokyn GŘVS k předání odsouzené osoby příslušným orgánům jiného členského státu. Pokyn soud zašle faxem a prostřednictvím datové schránky na adresu GŘVS (Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4, +420 244 024 809, e-podatelna@grvs.justice.cz, ID datové schránky: b86abcb). Soud v pokynu adresovanému GŘVS požádá o pořízení protokolu, jehož součástí mimo jiné musí být informace o tom, jaká část trestu byla vykonána, včetně údajů o vykonané vazbě a sdělení skutečností důležitých pro výkon trestu, a pokud to přichází v úvahu i zdravotní a popř. sociální zpráva o odsouzené osobě, informace o jejím léčení v České republice a doporučení k dalšímu léčení. Pokyn k předání odsouzené osoby soud zašle pro informaci Policejnímu prezidiu České republiky (Odboru mezinárodní policejní spolupráce, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, fax: 974 834 716) a požádá jej o poskytnutí součinnosti GŘVS při sjednání termínu realizace předání odsouzené osoby do jiného členského státu.

(1) Pokud předávající stát zamítl předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu nepodmíněného tretu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody z důvodu, že je tato osoba jeho občanem, má na jeho území trvalý pobyt nebo se na něm zdržuje (§ 195 ZMJS), předseda senátu dále postupuje za účelem uznání a výkonu rozhodnutí v tomto členském státě podle příslušných ustanovení Hlavy VIII ZMJS (§ 314 a násl. ZMJS).

(2) Pokud byla z jiného členského státu předána osoba na základě evropského zatýkacího rozkazu a předávající stát podmínil předání osoby tím, že bude v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo uložení ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody vrácena zpět do tohoto členského státu (§ 194 ZMJS), předseda senátu postupuje za účelem uznání a výkonu rozhodnutí v tomto členském státě podle příslušných ustanovení Hlavy VIII ZMJS (§ 314 a násl. ZMJS).

(1) Rada EU přijala dne 27. 11. 2008 rámcové rozhodnutí 2008/947/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty (dále v této hlavě „Rámcové rozhodnutí“). V českém jazyce bylo Rámcové rozhodnutí publikováno v Úředním věstníku EU ze dne 16. 12. 2008, L337/102, str. 102-122. Text Rámcového rozhodnutí v úředních jazycích všech členských států lze nalézt na internetových stránkách Úředního věstníku EU (http://eur-lex.europa.eu) nebo na Extranetu.

(2) Základní vnitrostátní právní úprava implementující uvedené Rámcové rozhodnutí je obsažena v § 323 až § 339 ZMJS. Při aplikaci vnitrostátní úpravy je nutno přihlédnout také k uvedenému Rámcovému rozhodnutí.

(1) Aktuální seznam členských států, které provedly potřebnou vnitrostátní implementaci Rámcového rozhodnutí, je všem soudům přístupný na Extranetu. V části věnované každému členskému státu je připojen přehled obsahující informace o příslušných orgánech, jazyce, do kterého je nutné přeložit přikládané osvědčení, a o učiněných prohlášeních.

(2) Ve vztahu k těm členským státům, které dosud neimplementovaly Rámcové rozhodnutí a jsou zároveň smluvní stranou Evropské úmluvy o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli, je možno postupovat podle této úmluvy. Vzhledem k prohlášení učiněnému při podpisu a ratifikaci nelze podle této úmluvy do ciziny předat výkon trestu odnětí svobody po zrušení jeho podmíněného odkladu (část III úmluvy) ani tzv. úplný výkon trestu (část IV úmluvy). Možné je pouze předání výkonu samotného dohledu (část II úmluvy). Pro postup podle úmluvy je stanoven styk prostřednictvím ministerstva spravedlnosti. Při uznání a výkonu rozhodnutí se v tomto případě postupuje podle části třetí, Hlavy IV ZMJS, a podle příslušných ustanovení Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 č. j. 37/2013-MOT-J/65 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních.

(1) Soud komunikuje s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu v přímém styku.

(2) Vzhledem k tomu, že Rámcové rozhodnutí stanoví jazykový režim pouze ve vztahu k zasílanému osvědčení, mohou soudy komunikovat s příslušným orgánem jiného členského státu v českém jazyce. Je na zvážení soudu, zda pořídí překlad této komunikace do jazyka příslušného členského státu, případně alespoň do angličtiny s ohledem na efektivitu takovéhoto postupu. Soudy mohou využít i vzorové dopisy, které jsou k dispozici na Extranetu. Tyto vzory jsou pro soudy nezávazné a jejich účelem je usnadnění komunikace soudu s příslušným justičním orgánem v jiném členském státu.

(1) Podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského státu jsou stanoveny v § 324 ZMJS.

(2) Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převážně zdržuje (tj. vede svou domácnost, vykonává zaměstnání), přičemž takové místo se nemusí krýt s místem trvalého pobytu, které má především administrativní povahu. Při zjišťování informací o obvyklém bydlišti osoby se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých jiným členským státem. Není úlohou soudu provádět v tomto směru obsáhlá vlastní šetření. Úmysl osoby vrátit se do České republiky dokládá sama osoba a informace dokládající tento záměr by měly být uvedeny v osvědčení (příslib zaměstnání, rodina žijící v České republice).

(3) Jsou-li splněny podmínky stanovené v § 324 odst. 1 a 2 ZMJS, má Česká republika povinnost rozhodnutí k uznání a výkonu převzít.

(4) V praxi se mohou vyskytnout potíže s faktickou možností převzít určitý typ povinnosti či omezení (např. rekvalifikační, terapeutické a jiné programy pro dospělé). V takových případech je třeba co nejdříve takovou skutečnost konzultovat s justičním orgánem jiného členského státu, který může osvědčení a rozhodnutí vzít zpět, aby nedocházelo k tomu, že se cizozemské rozhodnutí uzná, ale fakticky bude nevykonatelné.

(1) Žádostí o převzetí dohledu se rozumí zaslání osvědčení a rozhodnutí, o jehož uznání a výkon žádá jiný členský stát, příslušnému okresnímu soudu. Osvědčení má podobu formuláře, jehož podoba je daná a jehož vzor tvoří přílohu Rámcového rozhodnutí. Formulář osvědčení je dostupný na Extranetu.

(2) V případě, že je žádost neúplná nebo nejasná, požádá soud v přímém styku justiční orgán jiného členského státu o doplnění žádosti (např. opravu či doplnění osvědčení, překlad osvědčení, zaslání chybějícího rozhodnutí nebo o zaslání dodatečné informace nebo stanoviska dle § 328 odst. 6 ZMJS) potřebné pro rozhodnutí o uznání a výkonu. K tomu soud stanoví přiměřenou lhůtu. V žádosti o doplnění podkladů musí být justiční orgán jiného členského státu upozorněn, že v případě, že požadované informace nebudou ve stanovené lhůtě soudu zaslány, bude řízení o uznání a výkonu ukončeno. Podle Rámcového rozhodnutí je možno nárokovat překlad do českého jazyka pouze u osvědčení, nikoliv u rozhodnutí. V případě potřeby si toto rozhodnutí musí přeložit na vlastní náklady soud.

(3) Před rozhodnutím o udělení souhlasu nebo o odmítnutí převzetí a výkonu rozhodnutí jiného členského státu za podmínek dle § 324 odst. 3 ZMJS si soud vyžádá stanovisko ministerstva.

(4) Podle § 327 odst. 2 ZMJS rozhodne samosoudce o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo zda se neuzná, bez zbytečného odkladu, zpravidla ve lhůtě do 60 dnů ode dne, kdy soud obdržel rozhodnutí spolu s osvědčením. Do lhůty se nezapočítává doba potřebná na pořízení překladu, nebo získání dalších podkladů z jiného členského státu. Není-li možné lhůtu pro vydání rozhodnutí za podmínek stanovených v zákoně dodržet, musí o tom soud informovat neprodleně příslušný orgán jiného členského státu.

(5) Rozhodnutí o uznání a výkonu doručuje soud v přímém styku osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci a obhájci. Nedaří-li se doručit rozhodnutí osobě, vůči níž směřuje, soud řízení ukončí a informuje o tom neprodleně v přímém styku s uvedením důvodu justiční orgán jiného členského státu.

(6) Soud vyrozumí v přímém styku příslušný orgán jiného členského státu o nepravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu, a to včetně informace o přizpůsobení trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti a o důvodech takového přizpůsobení. V případě neuznání, soud informuje o důvodech takového postupu.

(7) Soud vyrozumí v přímém styku příslušný orgán jiného členského státu o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci.

(8) Po rozhodnutí o převzetí dohledu soud v přímém styku vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, který o předání dohledu do České republiky požádal.

Možnost ukončit postup vedoucí k uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí předpokládá ZMJS v § 326 odst. 2 a 3, § 327 odst. 1 a 4 a v § 332 odst. 1. Řízení se ukončí tak, že samosoudce do spisu provede záznam (nepředpokládá se žádné formální rozhodování), v němž uvede důvody, pro které dospěl k závěru, že se řízení ukončí. O jeho ukončení a o důvodech ukončení informuje příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, bylli již ve věci činný, a obhájce, byl-li již zvolen nebo ustanoven.

(1) O uznání a výkonu rozhoduje samosoudce usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Rozhoduje-li samosoudce o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, které vydal jiný orgán než soud (§ 323 odst. 3 ZMJS), uzná se podle § 329 ZMJS také podkladové rozhodnutí soudu tohoto členského státu, na něž rozhodnutí tohoto jiného orgánu navazuje. Pokud není toto podkladové rozhodnutí přiloženo k osvědčení a rozhodnutí jiného orgánu než soudu podle § 323 odst. 3 ZMJS, je nutné, aby je samosoudce od příslušného orgánu jiného členského státu vyžádal²⁶⁾.

(3) Obligatorní důvody pro neuznání rozhodnutí jsou stanoveny v ustanovení § 328 odst. 1 ZMJS.

(4) Fakultativním důvodem pro neuznání rozhodnutí je skutečnost, že soud obdržel pouze osvědčení bez přiloženého rozhodnutí, nebo k zaslanému rozhodnutí nebylo připojeno osvědčení na stanoveném formuláři, nebo osvědčení trpí některými formálními vadami (např. není přeložené do českého jazyka, není úplné apod.). Před rozhodnutím o neuznání má však samosoudce povinnost vyzvat příslušný orgán jiného členského státu, aby konstatované nedostatky napravil, k čemuž mu musí stanovit přiměřenou lhůtu. O neuznání pak může rozhodnout, pokud je příslušný orgán jiného členského státu i přes učiněnou výzvu nečinný

(1) Vzhledem k tomu, že příslušný orgán jiného členského státu má právo vzít rozhodnutí s osvědčením zpět až do doby zahájení výkonu rozhodnutí (§ 332 ZMJS), musí jej samosoudce informovat už o nepravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu, stejně tak jako i o případném přizpůsobení uloženého opatření, či podání stížnosti proti rozhodnutí, jakož i o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci.

(2) Za situace stanovené v § 332 odst. 2 ZMJS informuje soud příslušný orgán jiného členského státu o tom, že ke zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení již nelze přihlížet.

V případě, že osoba, nad níž je vykonáván dohled podle § 330 odst. 4 ZMJS nebo § 323 odst. 1 c) ZMJS, závažným způsobem nebo opakovaně poruší podmínky dohledu, vyrozumí o tom soud v přímém styku bez zbytečného odkladu příslušný orgán jiného členského státu. Vyrozumění se zasílá na jednotném formuláři, který není nutné překládat (příloha II Rámcového rozhodnutí; k dispozici rovněž na Extranetu).

(1) Jinému členskému státu je možné zaslat k uznání a výkonu rozhodnutí soudu ukládající trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti typově vymezená v § 336 odst. 1 ZMJS, kterými se odsouzené osobě ukládá přiměřená povinnost nebo přiměřené omezení stanovené v § 324 odst. 1 ZMJS, nebo omezení nebo povinnost, o kterých jiný členský stát oznámil, že nad nimi lze na jeho území vykonávat dohled nebo jinak zajistit jejich kontrolu.

(2) Rozhodnutí k uznání a výkonu je možno do jiného členského státu zaslat, pouze pokud se dotčená osoba na jeho území nachází a má tam obvyklé bydliště, anebo lze mít důvodně za to, že se do tohoto členského státu zamýšlí vrátit. Rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu rovněž v případě, že o to dotčená osoba požádá, zdržuje se na jeho území a příslušný orgán jiného členského státu bude s takovým postupem s ohledem na vhodnost a účelnost souhlasit.

(1) Příslušným k zaslání rozhodnutí jinému členskému státu je podle § 337 odst. 1 ZMJS soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(2) Rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody zasílá do jiného členského státu odsuzující soud z podnětu soudu, který rozhodl o podmíněném propuštění.

(3) Rozhodnutí soudu (jeho originál nebo ověřená kopie) se zasílá spolu s osvědčením na stanoveném formuláři (příloha I Rámcového rozhodnutí; k dispozici rovněž na Extranetu) příslušnému orgánu jiného členského státu.

(4) Osvědčení musí být přeloženo do jazyka, ve kterém příslušný orgán jiného členského státu tyto žádosti přijímá. Formulář osvědčení, vzory osvědčení v úředních jazycích jednotlivých členských států a vzor vyplněného osvědčení a průvodního dopisu jsou soudům k dispozici na Extranetu. Informace o tom, do jakého jazyka je nutné zajistit překlad osvědčení, jsou rovněž dostupné na Extranetu. Osvědčení má podobu formuláře, který nesmí být při vyplňování upravován obsahově ani terminologicky. Pro účely pořizování překladu osvědčení je proto nezbytné využít předepsané jazykové verze formuláře k dispozici na Extranetu.

(5) Rozhodnutí soudu, které se k osvědčení přikládá, není třeba překládat, nemá-li soud jeho překlad k dispozici. Spolu s rozhodnutím o podmíněném propuštění je třeba do jiného členského státu vždy zaslat též podkladové rozhodnutí, kterým byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen.

(6) Při postupu podle této části je třeba, aby soud postupoval v souladu s § 44a trestního řádu. Pokud by měl být dohled předán do jiného členského státu, ve kterém se zdržuje svědek či poškozený, a soud by v konkrétním případě informační povinnost ve smyslu § 44a neměl, měl by soud i přesto zvážit, zda by i v takovém případě neměla být informace ve smyslu § 44a poškozenému či svědkovi zaslána.

(7) Ministerstvo zajišťuje soudům součinnost při zjištění příslušného orgánu v jiném členském státě, kterému se rozhodnutí spolu s osvědčením zasílá.

(1) Společně se zasláním rozhodnutí a osvědčení je vhodné, považuje-li to soud za potřebné, požádat o informaci podle § 338 odst. 1 ZMJS. Na základě získaného sdělení orgánu jiného členského státu může soud následně ve lhůtě 10ti dnů tento orgán informovat, že bere rozhodnutí s osvědčením zpět podle § 338 odst. 2 ZMJS. Zpětvzetí není možné, byl-li v jiném členském státu již výkon uznaného rozhodnutí zahájen.

(2) Podmínky, za nichž je možno vzít rozhodnutí a osvědčení zpět, jsou stanoveny v § 338 ZMJS.

(1) Soud musí neprodleně vyrozumět v přímém styku příslušný orgán jiného členského státu o všech skutečnostech, které mohly vést ke změně výkonu předaného rozhodnutí nebo k nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Stejně musí informovat o udělení milosti nebo amnestie nebo o jiném rozhodnutí, opatření nebo skutečnosti, v jejichž důsledku se rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo vykonatelným jen částečně (§ 339 odst. 3 ZMJS).

(2) V případě, že se proti osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, vede na území České republiky jiné trestní řízení, vyrozumí o tom soud orgán jiného členského státu a požádá ho o předání výkonu uznaného rozhodnutí zpět do České republiky podle § 339 odst. 1 ZMJS a čl. 20 odst. 2 Rámcového rozhodnutí.

(3) Další případy, kdy se vrací výkon rozhodnutí zpět na území České republiky, stanoví § 339 ZMJS.

(4) V případech, kdy jiný členský stát na základě učiněného prohlášení nezajišťuje výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, vyrozumí soud příslušný orgán tohoto jiného členského státu o tom, že byl v České republice nařízen výkon trestu odnětí svobody nebo že bylo ambulantní ochranné léčení změněno na ústavní ochranné léčení (§ 339 odst. 4 ZMJS).