epravo.cz

(2) Dani z vystěhování jsou podrobeny zásadně i osoby, které mají jinou státní příslušnost než příslušnost Protektorátu nebo Německé říše, pokud byly ovšem dne 28. února 1939 česko-slovenskými státními občany nebo dne 31. března 1931 státními německými příslušníky nebo 1. ledna 1938 rakouskými spolkovými občany nebo se staly před nabytím cizí státní příslušnosti německými státními příslušníky zákonem o opětném spojení sudetoněmeckých území s Německou říší ze dne 21. listopadu 1938 (Říšský zák. I, str. 1641) ve spojení se smlouvou mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce (č. 300/1938 Sb.).

(3) Vystěhování předpokládá, že osoba, která se stěhuje, měla na území nynějšího Protektorátu bydliště nebo pobyt a že opouští toto území jako vystěhovalec, tj. za okolností, z nichž lze usuzovati, že nemá v úmyslu se vrátiti buď vůbec, nebo až po delší době. Bydliště podle nařízení o dani z vystěhování má fysická osoba tam, kde má byt za okolností, z nichž lze souditi na úmysl se v místě trvale zdržovati. Pobytem rozumí se skutečnost, že fysická osoba mešká delší dobu na území nynějšího Protektorátu s úmyslem zdržovati se zde nikoliv jen přechodnou dobu.

(4) Za vystěhování se nepovažuje, opustí-li kdo území Protektorátu s úmyslem se vrátiti, zejména prokáže-li, že odchází za studiemi, na zotavenou, za výkonem služby apod.

(1) Vystěhování je v zájmu Protektorátu, jestliže vystěhovalec hodlá působiti v cizině ve prospěch Protektorátu. Nebude tedy lze přiznati zásadně osvobození např. židovským vystěhovalcům.

(2) Žádost za vydání potvrzení podle písm. b) nutno podati u berní správy, příslušné k vyměření daně z vystěhování (§ 9). Podání této žádosti nezbavuje poplatníka povinnosti podati přiznání ve lhůtě stanovené v § 10. Pokud ministerstvo financí o žádosti nerozhodne, upustí berní správa prozatím od vyměření daně. Nárok finanční správy může však býti zajištěn podle §§ 284 a násl. zákona o přímých daních.

(3) Jměním podrobeným dani rozumí se jmění ve smyslu § 3. V předposlední a poslední větě§ 2 rozumějí se jměním aktiva po srážce pasív.

(4) Pro osvobození podle § 2, písm. c) je třeba, aby byly splněny obě podmínky v nařízení uvedené, tj. jmění podrobené dani nesmí převyšovati v rozhodný den částku 200.000 K a také dani podrobený důchod pro berní rok 1938 ani pro některý pozdější berní rok nesmí býti vyšší než 140.000 K. Bude tedy podrobena dani i osoba, jejíž jmění v rozhodný den sice nepřevyšuje částku 200.000 K, ale jejíž dani podrobený důchod činil pro některý z rozhodných berních roků více než 140.000 K.

(5) Poplatníkem daně z vystěhování není jako u daně důchodové jen hlava rodiny, nýbrž každá osoba, která se vystěhovala nebo vystěhuje. Přičítání jmění příslušníků rodiny ke jmění hlavy rodiny má význam jen pro osvobození od daně. Bude tedy předepsána daň z vystěhování např. i nezletilému dítěti, a to bez ohledu na to, stěhuje-li se s rodiči nebo samo, ovšem pouze z jeho vlastního jmění.

Jměním jest rozuměti vše, co má hodnotu majetkovou a není ze jmění podrobeného dani výslovně vyloučeno (§ 5).

(2) Nárok na vyloučení darů podle § 4, odst. 1, věta druhá, musí nabyvatel uplatniti v přiznání a zároveň prokázati potvrzením příslušné berní správy, že dary byly započteny do základu daně z vystěhování u dárce.

Za osvobození darů lze žádati buď v přiznání nebo zvláštní žádosti, kterou jest podati nejpozději ve lhůtě odvolací, a to u berní správy, příslušné k vyměření daně.

K pojištěním sjednaným na podkladě zákonné povinnosti patří např. pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, úrazu, invalidity a stáří, nemocenské a pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, pojištění u báňských bratrských pokladen, dále různá pojištění zákonná, spočívající na zvláštních ustanoveních. Ústavy zřízenými podle lit. E min. nařízení ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z., o zakládání, zařízení a hospodaření pojišťoven, rozuměti jest menší vzájemně pojišťující spolky k pojištění podpor v nemoci a pohřebného, rent invalidních nebo starobních, podpor vdovských a sirotčích, kapitálů splatných v určitou dobu, přičemž pojistné platí člen spolku ve prospěch osoby třetí (jmenovitě pojištění věna nebo výbavy dětí), jestliže celý plán spolku má povahu lidumilnou a pojišťování na společenstevním základě nebo jinak jest upraveno tím způsobem, že vyloučeni jsou placení jednatelé jakožto zprostředkovatelé.

(1) Obecnou (prodejní) cenou rozumí se cena, které lze za předmět v rozhodné době podle stavu a jakosti předmětu dosáhnouti, nehledíc na mimořádné okolnosti nebo osobní poměry. Za mimořádnou okolnost se však nepovažuje likvidace majetku v souvislosti s vystěhováním. Při zjišťování obecné (prodejní) ceny jest přihlížeti k platným předpisům o cenách.

(2) Při stanovení obecné (prodejní) ceny ocení se každá hospodářská jednotka samostatně jako celek, a to i tehdy, je-li společným majetkem několika osob. Cena ideálního podílu spoluvlastníkova bude se pak říditi podle práv a povinností, jaké spoluvlastníci k sobě navzájem mají, a bude záležeti v penízi, který by na ně při zrušení spoluvlastnictví připadl.

(3) Co jest rozuměti hospodářskou jednotkou, posuzuje se podle zásad platných v hospodářském styku. Při tom jest přihlížeti na místní zvyklosti, skutečné užívání, účel a hospodářskou souvislost jednotlivých hospodářských statků.

(4) Předměty nebo práva majetková, která jsou co do výše pochybná, ocení se podle pravděpodobné hodnoty.

(5) Pro ocenění dluhů a břemen platí tytéž zásady jako pro ocenění věcí a práv.

(6) Práva a závazky, které jsou vázány na výminku odkládací, zůstávají při oceňování jmění mimo počet, tedy se ani nepřipočítávají ani neodčítávají.

(7) Práva a závazky, jejichž další trvání je vázáno na výminku rozvazovací, pokládají se za bezvýminečné, přičemž podle okolností platí ustanovení týkající se počítání kapitálové hodnoty na dobu neurčitou (odstavce 24 až 26).

(8) Práva a závazky, které jsou vázány doložkou času, podléhají týmž ustanovením (odstavce 6 a 7) podle toho, jde-li o doložení času počínací nebo končící.

(9) Obecnou (prodejní) cenu jest zjistiti ke dni vzniku daňové povinnosti (§ 8). Vyměřuje-li se daň před tím, než daňová povinnost vznikla, lze vzíti za základ obecnou (prodejní) cenu v době vyměření.

(10) Obecnou (prodejní) cenu zjistí vyměřovací úřad, pokud není dále stanoveno jinak, na podkladě dobrozdání soudních (úředních) znalců nebo za pomoci revisního odboru ministerstva financí. Poplatník je povinen připojiti k přiznání posudky soudních znalců o ceně svého jmění (odstavce 2 a 3). Vyměřovací úřad není však těmito posudky vázán a může, nezdá-li se mu udaná cena přiměřenou, slyšeti jiné znalce. Výslechu znalců není třeba, je-li obecná (prodejní) cena úřadu jiným způsobem známa, např. z ukládacích spisů, ze spisů poplatkových, soudních apod.

(11) Cenné papíry, které mají v tuzemsku kursovní hodnotu, ocení se kursovní hodnotou; nemají-li v tuzemsku kursovní hodnoty, rozhoduje obecná (prodejní) cena. Pro ocenění kuksů, podílů na společnostech s ručením obmezeným, na společenstvech apod. jest rozhodná prodejní hodnota kuksů nebo podílů.

(12) Je-li obecná (prodejní) cena nějakého počtu podílů na společnosti, jež náležejí jedné osobě nebo okruhu osob jmenovaných v § 2, písm. c) (hlava rodiny a příslušníci rodiny), v důsledku zvláštních okolností (např. poněvadž výše účasti umožňuje ovládání společnosti) vyšší než cena, která vyplývá na základě kursovního ocenění nebo obecné (prodejní) ceny jednotlivých podílů, sečte-li se cena těchto podílů, rozhoduje obecná (prodejní) cena takové účasti jako celku.

(13) Kapitálové pohledávky a dluhy ocení se podle částek, na které znějí, ledaže by zvláštní okolnosti odůvodňovaly ocenění podle vyšší či nižší hodnoty nežli je nominální, nebo že pohledávka (dluh) zní na jiný předmět než peníze; v tomto posledním případě ocení se hodnota pohledávky (dluhu) podle hodnoty předmětu.

(15) K pohledávkám očividně nedobytným se nepřihlíží.

(16) Obecná (prodejní) cena nezúročitelné, avšak doložkou času obmezené pohledávky vypočte se tak, že od nominální pohledávky odečte se 4% úrok až do dne splatnosti.

(17) Nesplatné nároky z pojištění životního na kapitál nebo důchod ocení se dvěma třetinami zaplacených prémií nebo kapitálových příspěvků. Prokáže-li poplatník odkupní hodnotu, ocení se touto odkupní hodnotou. Odkupní hodnota je částka, za kterou by pojistku odkoupil pojišťovací ústav podle svých stanov nebo podle pojišťovacích podmínek.

(18) Ke zjištění kapitálové hodnoty požitků nebo plnění je třeba nejdříve zjistiti obecnou hodnotu požitků nebo plnění jednoho roku, a to předchozího, pokud požitky nebo plnění ještě netrvaly jeden rok, podle přibližné úhrnné částky běžného roku. V pochybnostech o době trvání požitků nebo plnění dlužno míti za to, že trvají na dobu neurčitou. Požitky jmění kapitálového činí, není-li zjištěna jiná hodnota, 4 %.

(19) Požitky nebo plnění, která nezáležejí v penězích (např. byt, strava apod.), jest oceniti průměrnými cenami obvyklými v místě spotřeby.

(20) Při požitcích nebo plněních, které jsou co do výše neurčité nebo kolísají, jest považovati za roční hodnotu částku, které bude lze pravděpodobně v budoucnu průběhem let dosáhnouti.

(21) Obecná cena požitků nebo plnění obmezených na určitou dobu zjistí se součtem jednotlivých ročních hodnot, od něhož se odečtou úroky. Při tom jest počítati se 4%ním zúročením. Úhrnná cena nesmí převyšovati 25násobek roční hodnoty. Je-li krom toho trvání práva podmíněno žitím jedné nebo více osob, pak nesmí býti překročena kapitálová hodnota, vypočtená podle odstavců 24 a 25.

(22) Při požitcích nebo plněních na věčné časy jest vzíti za obecnou hodnotu 25násobek roční hodnoty plnění nebo požitků, při požitcích nebo plněních na neurčitou dobu - s výjimkou požitků nebo plnění obmezených na dobu života osob - 12 1/2násobek roční hodnoty požitků nebo plnění.

(23) Je-li obecná cena požitků nebo plnění, zjištěná podle ustanovení odstavců 21 a 22, prokazatelně nižší nebo vyšší než skutečná hodnota, ocení se prokázanou skutečnou hodnotou.

(24) Hodnota rent a jiných požitků a plnění, obmezených na dobu života osob, řídí se podle stáří těchto osob. Jako cena se béře při stáří osoby hodnoty ročního požitku.

(25) Závisí-li doba požitků nebo plnění na životě více osob, rozhoduje věk osoby nejmladší, jestliže právo zaniká smrtí osoby, která naposled zemře, a věk osoby nejstarší, jestliže právo zaniká smrtí osoby, která nejdříve zemře.

(26) Je-li obecná cena požitků nebo plnění, zjištěná podle ustanovení odstavců 24 a 25, prokazatelně nižší nebo vyšší než skutečná hodnota, ocení se prokázanou skutečnou hodnotou. Návrh na vyšší nebo nižší ocenění nemůže však býti uplatněn z toho důvodu, že jest počítati s kratší nebo delší dobou života, než která byla vzata za základ při výpočtu násobku v odstavci 24.

(27) Dluhy a břemena lze prokázati jediné listinnými doklady, např. dlužními úpisy, ověřenými výpisy z řádně vedených obchodních a živnostenských knih, platebními rozkazy, výměry a výkazy nedoplatků veřejných úřadů, jež nabyly právní moci, a pokud z nich plyne, že pohledávka je v nedoplatku, dále nálezy a rozsudky soudů, jež nabyly právní moci, apod.

Čistou hodnotou jmění rozumějí se aktiva po srážce pasív.

Řízení vyměřovací provádí berní správa, nikoli daňová komise.

(1) Přiznání musí býti podáno u berní správy, v jejímž obvodu měl nebo má poplatník poslední bydliště nebo pobyt. Přiznání musí býti podáno na úředním tiskopise podle vzoru vydaného ministerstvem financí. Výjimku lze povoliti jen pro osoby nalézající se v den účinnosti vládního nařízení o dani z vystěhování mimo území Protektorátu. Přiznání těchto osob nemusí býti učiněno na úředním tiskopise, musí však obsahovati údaje a náležitosti stanovené v § 11 citovaného vládního nařízení.

(2) Zásadně jest povinna podati přiznání k dani každá osoba, která jest podle § 1 nařízení o dani z vystěhování podrobena dani. Výjimečně jest přípustné, aby příslušníci rodiny (§ 5, odst. 4 zákona o přímých daních) podali společné přiznání s hlavou rodiny (§ 5, odst. 1 zákona o přímých daních), jestliže se všichni společně a současně vystěhovali nebo hodlají vystěhovati. Takovéto přiznání musí býti podepsáno nejen hlavou rodiny, nýbrž i všemi příslušníky, jichž se týká, případně jejich zákonnými zástupci.

(3) Jměním ve smyslu § 11, odst. 2 rozumějí se aktiva po srážce pasív.

O odvolání rozhoduje finanční úřad II. stolice, nikoliv odvolací komise daňová.

(1) Daň nebyla včas zaplacena, nebyla-li zaplacena současně s podáním přiznání (§ 12) nebo do 30 dnů po doručení platebního výměru (§ 14).

(2) Daň nebyla zapravena správným penízem, jestliže bylo zaplaceno v případě § 12 méně, než činila daň připadající na přiznanou čistou hodnotu jmění, nebo v případě § 14, bylo-li zaplaceno méně, než bylo předepsáno platebním výměrem.

(3) Poplatek z prodlení podle tohoto ustanovení nahrazuje poplatek z prodlení podle § 271, odst. 2 zákona o přímých daních.

(4) Dlužnou částku rozumí se vždy jen zbytek daňového dluhu.

(1) Tresty stanovené v tomto odstavci může uložiti berní správa (kompetence nalézacích senátů je zde vyloučena) teprve po projití 60denní lhůty ode dne vzniku daňové povinnosti, nebyla-li daň s poplatkem z prodlení v této lhůtě zaplacena. Je-li však splatná teprve po této lhůtě, což bude zejména praktické v těch případech, kdy bude daň předepsána poplatníkovi platebním výměrem, který mu bude doručen teprve po uplynutí 30 dnů ode dne vzniku daňové povinnosti, může býti trest uložen teprve po uplynutí 30 dnů ode dne splatnosti, rovněž za předpokladu, že nebyla daň s poplatkem z prodlení ve lhůtě 30 dnů zaplacena.

(2) Dalším předpokladem uložení trestu je poplatníkovo zavinění. K potrestání nestačí zjištění, že poplatník daň s poplatkem z prodlení zcela nebo z části včas nezaplatil. Poplatník může odvrátiti potrestání, prokáže-li, že na neplacení nebo na opožděném placení nemá viny. Zpravidla postačí, uvede-li takové okolnosti, které jeho zavinění vylučují, a označí-li případné důkazní prostředky. Je pak dále věcí berní správy, aby nabízené důkazy provedla, jestliže tvrzení poplatníkovu nevěří. Je-li berní správa již podle vlastních znalostí přesvědčena o nevině poplatníka, není třeba důkazy prováděti. Zaviněním je jak úmysl, tak nedbalost; poplatník jest tudíž i tehdy trestný, jestliže daň nezaplatil zcela nebo včas jen z nedbalosti. Poplatníku nelze však přičítati za vinu, jestliže mu zabránily neodvratitelné okolnosti v tom, aby daň včas zaplatil, např. byl-li těžce nemocen nebo jestliže banka provedla opožděně jeho poukaz apod. Také nedostatek peněžních prostředků vylučuje zavinění, jestliže poplatník platební neschopnost si sám nepřivodil a jestliže učinil vše, co bylo v jeho silách, aby si potřebné prostředky opatřil (výpůjčkou, prodejem nebo zastavením věcí apod.).

(3) Trest nebudiž uložen, jestliže poplatník ocitl se v prodlení jen s malou částí svého dluhu anebo lhůtu stanovenou k zaplacení jen nepatrně překročil.

(4) "Bez dalšího řízení" znamená, že není třeba zaváděti s poplatníkem trestní řízení ve smyslu § 213 zákona o přímých daních a že není také třeba výslechu obviněného ve smyslu § 214 zákona o přímých daních.

(1) V § 16, odst. 2 vymezuje se jak objektivní, tak i subjektivní skutková podstata trestného činu. Podmínkou trestnosti podle § 16, odst. 2 jest tudíž, aby byla dána nejen objektivní skutková podstata v tomto ustanovení uvedená, ale i subjektivní skutková podstata, popsaná v §§ 186, 187 a 188 zákona o přímých daních. Subjektivní skutková podstata jest rozhodnou i pro výši trestu.

(2) Trest vězení může býti uložen i v případech, kdy nejsou dány podmínky uvedené v § 187, odst. 2 zákona o přímých daních pro uložení trestu vězení. Trest vězení může, ale nemusí, býti uložen. Jeho uložení bude záviseti od stupně subjektivního zavinění.

(3) Příslušnost ke stíhání trestných činů v § 16, odst. 2 uvedených přísluší berním správám, které byly podle § 210, odst. 4 zákona o přímých daních určeny k provádění trestních vyšetřování a vydávání trestních nálezů pro celý trestní okres. O odvoláních z trestních nálezů rozhodnou finanční úřady druhé stolice. Nalézací a odvolací senáty nejsou v těchto případech příslušné.

(4) Pokud bude podle § 26 použito obdobně v trestním řízení ustanovení hlavy VIII zákona o přímých daních, nutno rozlišovati trestné činy uvedené v § 16, odst. 2 podle toho, lze-li je kvalifikovati podle §§ 186, 187 nebo 188, a použíti pro ně těch ustanovení hlavy VIII, která se vztahují na týž druh trestného činu.

(1) Obstavení podle tohoto ustanovení jest rozlišovati od zajištění podle §§ 284 a násl. zákona o přímých daních.

(2) Vlastník obstavené věci nebo ten, komu patří obstavené právo, může však s věcí nebo právem, dá-li k tomu berní správa souhlas, volně nakládati, a to v rozsahu touto berní správou stanoveném.

(3) Obstavení, bylo-li řádně vyhlášeno, má také ten účinek, že třetím osobám se zakazuje, aby poplatníkovi platily nebo své závazky vůči němu plnily (§ 19).

(1) Obstavení jmění poplatníkova provede se úřední vyhláškou v Úředním listě. Obstavení lze vyhlásiti též v jiných časopisech. Vyhlášením v Úředním listě nabývá obstavení účinnosti jak proti poplatníkovi, tak i proti třetím osobám. Je-li poplatníkovo bydliště známo, zašle se mu též opis vyhlášky.

(1) Osoba, která konala poplatníkovi nějaké plnění, není prosta svého závazku proti Protektorátu tím, že prokáže, že o obstavení nevěděla, nýbrž musí prokázati též, že se o vyhlášení bez vlastní viny nedověděla. Zavinění nelze spatřovati v pouhé skutečnosti, že poddlužník nečetl Úřední list nebo jiný časopis, v němž obstavení bylo uveřejněno. Naproti tomu jest však povinen poddlužník - doví-li se, že se věřitel vystěhoval - přesvědčiti se o tom, zda nebylo jeho jmění obstaveno. Rozhodným dnem pro vědomost nebo nevědomost o obstavení jest den plnění.

(2) Jestliže poddlužník nemůže dokázati, že o obstavení beze své viny nevěděl, není tím, že dlužníku plnil, prost svého závazku vůči Protektorátu a musí tudíž, jestliže Protektorát nárok poplatníkův zabaví, plniti ještě jednou.

(3) Nárok Protektorátu uplatní se zpravidla tím způsobem, že berní úřad zabaví pohledávku nebo nárok dlužníka a vyčká vyjádření poddlužníka (§ 390 zákona o přímých daních). Jestliže poddlužník prokáže, že v době plnění o obstavení nevěděl, upustí se od dalšího řízení. V opačném případě vydá berní správa výměr, v němž uvede, že poddlužník neprokázal, že o obstavení beze své viny nevěděl, a vyzve jej, aby zabavenou pohledávku zaplatil.

(1) Právní jednání, uzavřená sice po 14. březnu 1939, ale ještě před vyhlášením obstavení, mohou býti berní správou prohlášena za bezúčinná vůči Protektorátu. Za bezúčinná buďte prohlášena právní jednání, kterým lze odporovati podle ustanovení odpůrčího řádu (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb.), leč by tato právní jednání byla podle posavadních ustanovení povolena (schválena, vzata na vědomí apod.) jinými příslušnými úřady (veřejnoprávními orgány, ústavy, nebo jinými zařízeními, pověřenými úředními úkony). Za bezúčinná může berní správa tato jednání prohlásiti jen do jednoho roku po vyhlášení obstavení.

(2) Kdo odporovatelným jednáním nabyl něčeho z majetku poplatníkova, ručí až do výše obecné ceny toho, čeho odporovatelným jednáním nabyl, za dluh poplatníkův; pro zjištění ceny jest rozhodným den, kdy odporovatelné právní jednání se stalo. Nárok Protektorátu uplatní berní správa výměrem, ve kterém musí býti uvedena částka, za kterou třetí osoba ručí.

Při částečně bezúplatných převodech nebudiž uplatňováno ručení za celou část daně, připadající na hodnotu převedeného jmění, nýbrž jen za část daně, připadající na skutečné obohacení.

(1) O propadnutí jmění není třeba poplatníka vyrozuměti zvláštním výměrem, jelikož na tento následek byl upozorněn již ve vyhlášce. Berní správa zjistí však, dříve než vysloví propadnutí jmění, dotazem u poplatníka, je-li jeho bydliště známo, zda nezaplatil snad daň, poplatek z prodlení, pokutu a útraty u jiného úřadu než příslušného. Jinak platí obdobně ustanovení § 11, odst. 5 až 7 vládního nařízení o dani z vystěhování.

(2) Berní správa může propadnutí zrušiti, jestliže poplatník dodatečně nedoplatek zaplatí.