Doručování do datových schránek v rozhodčím řízení

S účinností od 1. ledna 2014 došlo nejen k zásadním změnám v hmotném právu, kdy původní občanský zákoník a obchodní zákoník byly nahrazeny novým občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích, rekodifikace civilního práva se v mnoha aspektech dotkla rovněž procesních předpisů, a to nejen v oblasti soudního řízení, ale též v oblasti řízení rozhodčího. Jednou z důležitých změn je rovněž nová úprava doručování písemností rozhodčími soudy.

Význam úpravy doručování v rozhodčím řízení

Hlavním cílem rozhodčího řízení je získání rozhodčího nálezu jakožto exekučního titulu k vymožení majetkových nároků smluvních stran. K tomu, aby se rozhodčí nález stal řádným exekučním titulem, vyžaduje zákon o rozhodčím řízení (dále též jen „ZRŘ“) mj. doručení jeho písemného vyhotovení stranám sporu. Podle § 28 odst. 1 ZRŘ musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci. To, že doručení rozhodčího nálezu (doručuje se do vlastních rukou) je nezbytné pro jeho vykonatelnost, Nejvyšší soud ČR jednoznačně judikoval v mnoha svých rozhodnutích.

Doručování dle pravidel občanského soudního řádu

Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení neobsahoval až do 31. prosince 2013 žádnou úpravu doručování, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR se pro doručování rozhodčích nálezů nebo usnesení uplatňovala ustanovení o doručování písemností v občanském soudním řízení. V souladu s § 30 ZRŘ se totiž na řízení před rozhodci přiměřeně užijí ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon o rozhodčím řízení jinak.

Na možné způsoby doručování rozhodčích nálezů a usnesení i jejich (závazné) pořadí, v jakém měl rozhodce přistoupit k doručování listin se tudíž, striktně aplikovalo ustanovení § 45 OSŘ.

Jak vyplývá z tohoto ustanovení, soud má v první řadě listinu doručit při jednání nebo jiném úkonu soudu a v případě, že k tomuto doručení nedošlo, potom přistoupí k doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky adresáta. Není-li ani takové doručení možné, má soud doručovat písemnosti na žádost účastníka řízení na jinou adresu nebo elektronickou adresu. Teprve pokud takové doručení není možné, nařídí se doručení prostřednictvím doručujícího orgánu (držitele poštovní licence) nebo účastníka řízení či jeho zástupce. Toto pořadí způsobů doručování je pro soud závazné. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ve věci spis. zn. 21 Cdo 3489/2012 ze dne 12. března 2014, „každému, kdo má zpřístupněnou datovou schránku, soud doručuje rozhodnutí, předvolání a další listiny do datové schránky, aniž by adresát o takové doručení musel žádat nebo soudu sdělovat identifikátor své datové schránky. Soud má zjišťovat z úřední povinnosti, zda má adresát zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku. Ten, kdo má zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku, má právo očekávat, že mu soud bude veškerá rozhodnutí, předvolání a jiné listiny doručovat v elektronické podobě do datové schránky. Tímto způsobem se nedoručuje jen tehdy, byly-li listiny doručeny při jednání nebo při jiném úkonu soudu nebo nedošlo-li k řádnému doručení listiny do datové schránky.“

Na druhou stranu je vhodné zmínit, že ačkoliv je pořadí způsobů doručování pro soudy závazné, z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá závěr, že nedodržení této posloupnosti neznamená neúčinnost takového doručení v případě, že si doručovanou listinu adresát skutečně převzal, a měl tak možnost se s ní seznámit (a zvolit další procesní postup). Za této situace je totiž materiální funkce doručení naplněna, a trvání na opětovném doručování předepsaným způsobem by bylo přehnaným formalismem. Rozhodující proto je, zda se předmětná listina dostala do dispozice adresáta.

Dřívější úpravy doručování v rozhodčím řízení

Vzhledem k tomu, že dle § 23 ZRŘ ve znění účinném do 31. března 2012 rozhodčí řízení končilo již vydáním rozhodčího nálezu, konstatoval Nejvyšší soud ČR, že jeho doručování již nepatří mezi otázky postupu vedení rozhodčího řízení, které si ve smyslu § 19 odst. 1 ZRŘ účastníci mezi sebou mohou dohodnout. Proto nebylo možné, aby se účastníci od úpravy obsažené v § 45 OSŘ odchýlili.

S účinností od 1. dubna 2012 však bylo ustanovení § 23 ZRŘ novelizováno (zákonem 19/2012 Sb.) tak, že na rozdíl od dřívější úpravy nyní rozhodčí řízení končí až právní mocí rozhodčího nálezu. Podle důvodové zprávy mělo toto řešení umožnit stranám, aby si postup týkající se doručování rozhodčího nálezu dohodly samostatnou dohodou podle § 19 ZRŘ, a nemuselo tak být rozhodci postupováno striktně podle ustanovení § 45 OSŘ.

Doručování do datových schránek

Při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datových schránek se postupuje podle zákona 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, v platném znění (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), který upravuje zejména elektronické úkony orgánů veřejné moci vůči fyzickým osobám a právnickým osobám, elektronické úkony fyzických osob a právnických osob vůči orgánům veřejné moci a elektronické úkony mezi orgány veřejné moci navzájem prostřednictvím datových stránek, jakož i dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob prostřednictvím datových schránek.

V ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o elektronických úkonech je pak uveden výčet orgánů veřejné moci, kterými jsou státní orgány, orgány územních samosprávných celků, státní fondy, zdravotní pojišťovny, Český rozhlas, Česká televize, samosprávné komory zřízené zákonem, notáři a soudní exekutoři. V uvedeném výčtu však nejsou zmíněni ani rozhodci, ani rozhodčí soud, a nelze je proto považovat za orgány veřejné moci.

Rovněž Ústavní soud v rozhodnutích, v nichž se zabýval povahou rozhodčího řízení, rozhodcům ani (stálým) rozhodčím soudům nepřiznal postavení orgánu veřejné moci. Např. v nálezu ve věci spis zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. března 2011 konstatoval, že „rozhodce či stálý rozhodčí soud však za orgány veřejné moci nelze považovat; … mají povahu soukromých osob, na něž sporné strany přenášejí procesní dohodou pravomoc projednat a rozhodnout jejich spor.“ V usnesení ve věci spis. zn. II. ÚS 4314/12 ze dne ze dne 27. června 2013 se Ústavní soud přiklonil k jurisdikční koncepci rozhodčího řízení (vycházející ze smluvní autonomie stran), podle níž „je třeba rozhodčí řízení chápat jako nalézání práva soukromoprávním subjektem“, nadále nicméně rozhodčí soud nepovažuje za orgán veřejné moci.

S ohledem na výše uvedenou soukromou povahu rozhodců a rozhodčích soudů Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře konstatoval, že při doručování rozhodčích nálezů se neuplatní § 17 zákona o elektronických úkonech, který upravuje doručování dokumentů prostřednictvím datové schránky pouze u orgánů veřejné moci.

Jelikož jsou rozhodci považováni za soukromé osoby, je nutno na ně aplikovat úpravu obsaženou v § 18a zákona o elektronických úkonech, který umožňuje doručování dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob (které nejsou orgánem veřejné moci). Podle citovaného ustanovení však je možné dodání dokumentů z datových schránek těchto osob do jejich datových schránek jen, pokud o to požádaly Ministerstvo vnitra.

Za dodání dokumentu mezi soukromými osobami náleží provozovateli informačního systému datových schránek odměna, kterou hradí zpravidla osoba, z jejíž datové schránky byl dokument odeslán. Odměnu za ni může hradit i jiná osoba, jestliže předloží provozovateli informačního systému datových schránek písemný souhlas s úředně ověřeným podpisem osoby, z jejíž datové schránky byl dokument odeslán, s tímto způsobem úhrady odměny.

Rozhodce tedy mohl doručovat rozhodčí nález prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky jen tehdy, pokud o to adresát požádal. Bez uvedené žádosti se tento způsob doručení v rozhodčím řízení neuplatnil.

Nová úprava doručování v rozhodčím řízení

S účinností od 1. ledna 2014 bylo (zákonem 303/2013 Sb.) do zákona o rozhodčím řízení doplněno ustanovení § 19a, které nově upravuje doručování listin (a posloupnost způsobů doručování) v rozhodčím řízení. V důsledku této změny se již nebude na doručování aplikovat ustanovení § 45 OSŘ popsané výše.

V současné době by tedy rozhodce měl doručovat písemnosti v rámci rozhodčího řízení následujícími způsoby (v uvedeném pořadí):

na adresu datové schránky;
na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě; nebo
na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě.

Předmětnou novelizací zákona o rozhodčím řízení však nedošlo ke změně zákona o elektronických úkonech, a proto rozhodčí soudy (rozhodci) nadále za orgány veřejné moci považovány nejsou. Doručování do datových schránek se tudíž bude moci uplatnit pouze v případě, že o to účastníci řízení požádají v souladu s ustanovením § 18a zákona o elektronických úkonech, jak je popsáno výše.

V souladu s provozním řádem informačního systému datových schránek lze žádost o umožnění dodávání datových zpráv dle § 18a odst. 1 zákona o elektronických úkonech podat zaškrtnutím příslušné volby v prostředí administrativní části klientského portálu (po odeslání žádosti je dodávání datových zpráv povoleno ihned, bez dalšího schvalování) nebo na kontaktním místě veřejné správy (na pracovišti Czech POINT). Stejně jednoduché je i zrušení této možnosti. Určitou nevýhodou pro adresáta však je, že při zavedení této funkcionality není možné omezit okruh soukromých subjektů, které prostřednictvím datové schránky mohou dokumenty zasílat. Bude-li proto chtít účastník řízení umožnit doručování do své datové schránky rozhodci či rozhodčímu soudu, umožní to současně i všem ostatním (soukromým) osobám s datovými schránkami.

Až praxe proto ukáže, nakolik se v rozhodčích řízeních tento způsob doručování písemností do datových schránek skutečně prosadí.

JUDr. Luboš Nevrkla, Ph.D.