Důkazní břemeno při posuzování soukromé listiny (nejen) v pracovněprávním sporu
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2397/2020 ze dne 28. 1. 2022 zabýval otázkou, která ze stran sporu o zaplacení odchodného nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že se zaměstnanec se zaměstnavatelem na poskytnutí takového plnění dohodli.
Předmět sporu
Vedoucí zaměstnanec, jenž byl ze svého místa zaměstnavatelem odvolán a zároveň obdržel výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, se žalobou domáhal zaplacení částky 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení. Svůj nárok opíral o ujednání pracovní smlouvy, v níž se dohodl se zaměstnavatelem, že v případě odvolání zaměstnance z vedoucí pozice vzniká zaměstnanci nárok na plnění ve výši 24 násobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Zaměstnavateli tímto měla vzniknout povinnost zaplatit částku ve výši více než 15 mil. Kč, z níž se žalobce žalobou domáhal zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím.
Uplatněnému nároku se zaměstnavatel bránil tvrzením, že si takového smluvního ujednání není vědom a sporné ujednání označil za „absolutně nestandardní a nelogické“. V osobním spise zaměstnance následně nalezl pracovní smlouvu, kterou se zaměstnancem údajně nikdy neuzavřel. Provedl tedy šetření, při kterém byly v textovém procesoru Microsoft Word nalezeny další dvě verze neobsahující sporné ustanovení zakládající nárok na peněžité plnění. Dokonce si zaměstnavatel nechal vyhotovit znalecký posudek, na jehož základě dospěl k názoru, že pracovní smlouva, o kterou zaměstnanec opírá žalobou uplatněný nárok, byla nezákonně padělána.
Řízení před soudy 1. a 2. stupně
Soud prvního stupně žalobu zaměstnance zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mu byly předloženy celkem 3 verze pracovní smlouvy, z nichž pouze jedna obsahovala sporné ujednání o nároku na odchodné. Na základě dokazování (zejm. znaleckým posudkem a výpovědí jednatele, který tvrdil, že smlouvu v tomto znění se zaměstnancem nepodepsal) pak soud došel k závěru, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, zda ujednání zakládající zaměstnancův nárok na odchodné bylo součástí pracovní smlouvy, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli.
Odvolací soud pak prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozhodnutí vyšel z předpokladu, že ačkoli není vyloučeno, že si strany mohly odchodné sjednat i jinou než písemnou formou, důkazní břemeno nese ten, kdo z takové právní skutečnosti dovozuje vznik práva na plnění – tedy v tomto případě zaměstnanec. Jelikož ten však neposkytl důkazní prostředky k tomu, že první a druhá verze pracovní smlouvy (verze neobsahující nárok na peněžité plnění) nezachycují skutečnou vůli stran, rozhodl soud v jeho neprospěch pro neunesení důkazního břemene.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Zaměstnanec podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odůvodněním, že po něm nemůže být požadováno prokázání negativních tvrzení, tedy dokázat nesoulad první a druhé verze pracovní smlouvy se skutečnou vůlí účastníků.
Nejvyšší soud se v rozhodnutí zabýval vyřešením otázky, kterou ze stran a v jakém směru zatěžuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zaměstnanec své tvrzení, že u něj vznikl nárok na peněžité plnění, opíral o pracovní smlouvu coby listinný důkaz, proti němuž se zaměstnavatel bránil tvrzením, že se jedná o listinu pozměněnou. Nejvyšší soud ve vztahu k posouzení soukromé listiny jakožto důkazního prostředku uvedl kritérium pravosti a pravdivosti a s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi podotkl, že co do otázky důkazního břemene je rozdíl v tom, zda je zpochybňována pravost či pravdivost (správnost) soukromé listiny.
O pravou listinu se jedná, pochází-li od vystavitele, který ji podepsal, a není-li zfalšována nebo pozměněna. Pravá listina dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu, který listina zachycuje. V případě, kdy je zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny, nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.
Z výše uvedeného vyplývá, že vzhledem ke zpochybnění pravosti pracovní smlouvy zaměstnavatelem nelze dovozovat, že prokazuje shodnou vůli účastníků, aniž by zaměstnanec prokázal její pravost. Důkazní břemeno o pravosti zaměstnancem předložené pracovní smlouvy nesl tedy zaměstnanec. Teprve v případě unesení důkazního břemene zaměstnancem v otázce pravosti ujednání by bylo namístě zabývat se pravdivostí sporného ujednání. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno o popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá, nesl by takové břemeno v tomto sporu zaměstnavatel.
Jelikož odvolací soud z těchto závěrů rozhodovací praxe důsledně nevycházel, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Závěr
Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu uvádí pravidla pro stanovení důkazního břemene v případě pochybností o pravosti soukromé listiny, která v řízení slouží jakožto důkazní prostředek a o kterou strana sporu opírá svá skutková tvrzení. Je-li taková listina v řízení zpochybněna, nese předkládající subjekt důkazní břemeno co do pravosti sporné listiny.
Mgr. Peter Perniš
Advokát
Blanka Lipovšeková
Paralegal
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
