Ještě jednou ke svědecké výpovědi zaměstnance

Skutkový základ případu

Na začátku celé věci byl incident mezi zaměstnancem a statutárním ředitelem zaměstnavatele. Zaměstnanec se pokusil předat zaměstnavateli oznámení o tom, že trvá na zaměstnávání až do konce výpovědní doby, přičemž zaměstnavatel se zaměstnanci pokusil doručit oznámení o trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele. Obě strany odmítly jedna od druhé oznámení převzít, zaměstnanec byl vyzván k opuštění kanceláře zaměstnavatele a tu také následně opustil.

Celé situaci byla přítomna osoba v pracovním poměru k zástupci zaměstnance a její svědecká výpověď hrála důležitou roli v řízení, které zahájil zaměstnanec žalobou o náhradu újmy. Tvrdil totiž, že opuštění kanceláře proběhlo za použití násilí vůči jeho osobě a že při něm utrpěl distorzi krční páteře a zhmoždění ramene a paže.

Soudy na prvním a druhém stupni

Reklama

Skončení pracovního poměru (online - živé vysílání) - 9.9.2026

9.9.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Soud prvního stupně uzavřel, že přes několik důkazů nasvědčujících tomu, že k incidentu popsanému zaměstnancem dojít mohlo, jednoznačný a nepochybný závěr nebylo možné učinit (a to ani přes rozsáhlé dokazování).

Odvolací soud pak uvedl, že soud prvního stupně správně poukázal i na skutečnosti, které do určité míry snižují věrohodnost svědkyně, spočívající jednak v jejím zaměstnaneckém vztahu k zástupci žalobce a jednak v rozporu její výpovědi s výpovědí jiného svědka. Nato doplnil dokazování účastnickými výslechy, a protože podle něj i poté „zůstaly rozhodné skutečnosti neobjasněny a tvrzení žalobce nebyla jednoznačně prokázána ani vyvrácena“, uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno.

Zaměstnanec se rozhodl podat dovolání.

Co na to Nejvyšší soud

Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání žalobce jako přípustné. A to proto, že ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil otázku, zda lze závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi osoby založit na tom, že tato osoba je zaměstnancem zástupce účastníka řízení.

Při formulaci závěru soud poukázal na zásadu volného hodnocení důkazů, která ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Nebylo by s ní v souladu, kdyby měla být svědecká výpověď předem označena za nezpůsobilý důkazní prostředek jen kvůli příslušnosti svědka k určité sociální nebo profesní skupině.

Přesvědčení o nevěrohodnosti svědecké výpovědi musí být vždy výsledkem úvahy založené na posouzení zjištěných skutkových okolností, např. rozporů ve výpovědi svědka, rozporů mezi výpovědí svědka a jinými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (tedy ne obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.  

Nejvyšší soud proto nepřekvapivě odkázal na svá dřívější rozhodnutí[2] o tom, že pracovněprávní vztah svědka jako zaměstnance některého z účastníků řízení sám o sobě nevěrohodnost svědecké výpovědi nezpůsobí a uzavřel, že totéž platí pro situaci, kdy jako svědek vypovídá zaměstnanec zástupce účastníka řízení. Ani v tomto specifickém případě tak podle soudu není důvod, aby (jen) na základě kritéria pracovněprávního vztahu mezi svědkem a zástupcem účastníka řízení byla věrohodnost výpovědi svědka zpochybňována.

Závěr

Je tedy možné stručně shrnout, že označit svědeckou výpověď za nevěrohodnou nebude možné na základě pouhé existence pracovněprávního vztahu k účastníku řízení nebo jeho zástupci, ale vždy jen na základě konkrétních zjištění a faktů, které vyšly najevo v průběhu řízení.