Zavedení povinné notifikace zástavního dlužníka o započetí výkonu zástavního práva nebylo převzato z předchozí úpravy tuzemského zákona č.40/1964 Sb., zákonodárce se nicméně inspiroval slovenskou právní úpravou, konkrétně pak ust. § 1511 tamního občanského zákoníku.[1] Bezesporu lze souhlasit s tezí, že ust. § 1362 o.z. zvyšuje ochranu zástavního dlužníka, jak uvádí (jinak v tomto ohledu velmi strohá) důvodová zpráva k o.z. V případě privátního zpeněžení zástavy (tj. způsobem smluveným se zástavním dlužníkem a jinak než prostřednictvím veřejné dražby či soudního prodeje zástavy) lze jistě souhlasit i s tím, že se jedná o úpravu vhodnou a potřebnou. Zástavní dlužník, jako osoba v mnohých případech odlišná od dlužníka obligačního, je nepochybně hoden toho (a odpovídá to i principu rovnosti stran), aby byl o započetí výkonu zástavního práva informován, a to ideálně ještě před samotným zahájením zpeněžování zástavy (a vznikem dalších nákladů). Toto právo je zároveň vyvažováno jeho povinností zdržet se od okamžiku oznámení zcizení zástavy, jak upravuje ust. § 1363 o.z.

Dovoluji si však vyjádřit nejistotu ohledně nutnosti notifikace i v případě zpeněžování zástavy jejím soudním prodejem či veřejnou dražbou.

Řízení o soudním prodeji zástavy má dvě fáze, a to nařízení prodeje a následný výkon rozhodnutí (resp. exekuci v případě pověření soudního exekutora). Právní úprava sice připouští možnost domáhat se nařízení prodeje zástavy ještě před splatností pohledávky,[2] nicméně věřitelé zpravidla k tomuto kroku přistupují až po splatnosti závazku, a zástavce se tak o započetí výkonu zástavního práva dozví nejpozději s doručením žaloby. V této souvislosti zároveň upozorňuji na aktuální judikatorní praxi,[3] dle které lze náhradu nákladů řízení o nařízení soudního prodeje zástavy uspokojit toliko z výtěžku zpeněžení. Pokud tedy dlužník (případně zástavce) v průběhu řízení (či kdykoli před zahájením exekuce) uhradí dlužnou pohledávku, nebude ho tížit nákladová povinnost. Za popsané situace je proto dle mého názoru notifikace o započetí výkonu zástavního práva nadbytečná (nadto nelze odhlédnout od zavedené praxe, kdy věřitelé sami, a bez nutnosti stanovení této povinnosti zákonem, vyzývají zástavní dlužníky před zahájením řízení ke splnění dluhu).

Obdobná situace nastává i u veřejné dražby, kdy je zástavce o chystané dražbě, resp. o uzavření smlouvy o provedení dražby, notifikován přímo dražitelem. Třebaže se zákonné náležitosti této notifikace[4] formálně zcela nepřekrývají s požadavky ust. § 1362 o.z., materiální stránka věci doručením takového oznámení musí být dle mého názoru naplněna (o to spíše, bude-li zachována třicetidenní lhůta, s níž počítá ust. § 1364 o.z.). Pro úplnost uvádím, že samostatnou problematiku tvoří speciální úprava v případě spotřebitelského úvěru na bydlení, jíž se však tento příspěvek nezabývá.[5]

Jak vidno, zákonná úprava povinné notifikace zástavního dlužníka před započetím výkonu zástavního práva má značné mezery, přinejmenším pak vzbuzuje významné pochybnosti o nutnosti její aplikace i při způsobech zpeněžení, kdy jsou práva zástavního dlužníka dostatečným způsobem chráněna speciální právní úpravou. Značná nejistota pak panuje i ohledně možných následků absence řádné notifikace v případě veřejné dražby či soudního prodeje zástavy. Důvodová zpráva k o.z. bohužel, stran této problematiky, zarytě mlčí. Nelze proto jinak, než doufat v citlivé posouzení materiální stránky věci ze strany soudů, případně optimisticky vyhlížet novelu těchto problematických ustanovení o.z. ze strany zákonodárce.