Konflikt mezi rodiči a výběr základní školy dítěte
Spory o děti patří v soudní praxi k těm nejhorším. Tím spíše bývá kladen důraz na rychlé rozhodování obecných soudů, neboť v tomto případě více než v jiných hrozí nebezpečí z prodlení. Ústavní soud České republiky se nedávno, v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3749/17, vyjádřil ke střídavé péči a také k rychlosti rozhodování obecných soudů. V tomto konkrétním případě bylo dítě – předškolní holčička – svěřeno do střídavé péče obou rodičů, kteří bydleli v Brně a Olomouci. Pro děvče to znamenalo každotýdenní přesun v rámci těchto moravských měst, vzdálených od sebe asi 80 kilometrů. Přestože starší judikatura Ústavního soudu České republiky připouští střídavou péči v místech takto od sebe vzdálených (viz například nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, kdy se jednalo o Olomouc a Českou Lípu), problém nastává v situaci, kdy má dítě nastoupit do školy. Přestože již zmíněný starší judikát ani střídavou péči v takovém případě nevylučuje, poukazuje na možnost individuálního vzdělávání či docházku do dvou škol, v praktické rovině by takový způsob výuky i začlenění do kolektivu mohl být pro dítě velice obtížný.
Proti předběžnému opatření podal ústavní stížnost kolizní opatrovník nezletilé. Stížnosti bylo vyhověno, a to zejména z následujících důvodů: Předběžné opatření nemělo být dle názoru Ústavního soudu vůbec vydáno, neboť v plném rozsahu nahradilo případný rozsudek – již z tohoto procesního pochybení tedy bylo na místě napadené usnesení zrušit. Usnesení byly vytýkány i další procesní vady.
Dále, a to je podstatnější, se Ústavní soud poměrně obšírně vyjádřil k celému sporu i rozhodování obecných soudů. Především poukázal na porušení základního kritéria při rozhodování ohledně nezletilých, a to hájení zájmu dítěte: „Nelze akceptovat dodatečný odklad školní docházky jen proto, že nejprve rodiče, a poté soudy nebyly schopny (ani předběžně) včas poměry nezletilé upravit tak, aby se mohla řádně vzdělávat na základní škole v běžném režimu, tedy od šesti let věku… Nezletilé útlého věku, navíc silně zatížené konfliktem rodičů, nelze bez dalšího ze dne na den obrátit život naruby a sdělit jí, že do školy již chodit nebude, ačkoliv na ní byla připravována a tři měsíce ji také dobře zvládala a že přijde o všechny spolužáky, protože rodiče nejsou schopni dohody ohledně její péče.“
Také se soud zabýval otázkou důvodnosti odkladu školní docházky. Dospěl k závěru, skutečnost, že se rodiče nedohodli na tom, do jaké školy bude dítě chodit, nemůže být důvodem odkladu, neboť se tak může stát pouze kvůli tělesné nebo duševní nevyspělosti k plnění povinné školní docházky.
Na závěr se soud také vyjádřil v obecné rovině k možnosti dočasně rozhodnout o výlučné péči: „Obecné soudy by měly zvážit, zda namísto řízení o nahrazení souhlasu otce s dodatečným odkladem školní docházky, by celou situaci nevyřešila zatímní úprava výlučné péče jednoho z rodičů s široce upraveným stykem druhého rodiče. Nezletilá by tak mohla řádně dokončit první ročník v jedné základní škole, získat potřebnou jistotu a pevné zázemí do svého života.“ I v tomto je také patrný určitý odklon od dříve vyjádřeného názoru Ústavního soudu s výraznou preferencí střídavé péče před péčí výlučnou.
Za důležité považuji i to, že na rozdíl od výše zmíněného judikátu, který považuje za schůdnou cestu i návštěvu dvou základních škol najednou, upřednostňuje tento senát Ústavního soudu „zajištění stálého prostředí, v němž by mohla nezletilá rozvíjet své vztahy v rodině, se spolužáky“.
JUDr. Michaela Balousová,
advokátka
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
