„Křížové ručení“ při rozdělení obchodní společnosti odštěpením

Ručení je zejména vedle finanční záruky a zajišťovacího převodu práva jedním z hlavních způsobů zajištění dluhu. V českém právním řádu je obecně upraveno v rámci ustanovení § 2018 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („Občanský zákoník“).

Z povahy věci je zřejmé, že právní osud ručení je vždy přímo odvislý od hlavního dluhu. To znamená, že je-li hlavní dluh, jenž je zajištěn daným ručením, splněn, automaticky zaniká i příslušné ručení.[1]

Ručení jakožto soukromoprávní institut, tak, jak bylo popsáno výše, je zpravidla institutem smluvním. Bývá tedy poskytnuto (sjednáno) zejména na základě „dobrovolného“ právního jednání ručitele. Proto obvykle platí, že „[r]učení vzniká smlouvou uzavřenou mezi věřitelem a osobou odlišnou od dlužníka – ručitelem. Tím je osoba, která věřiteli prohlásí, že ho uspokojí v případě neplnění dlužníkem.“[2] Tuzemský právní řád ovšem rovněž upravuje i některé případy, kdy se určitý subjekt dostává do pozice ručitele bez návaznosti na vlastní ručitelské prohlášení, a to přímo ze zákona. Jedná se o situace, kdy v důsledku jiných právních skutečností dochází k potenciálnímu zhoršení pozice věřitele, a to aniž by věřitel měl k dispozici jiné účinné právní nástroje, jejichž užitím by mohl zhoršení své věřitelské pozice předejít.

Jedním z těchto případů zákonného ručení je i tzv. „křížové ručení“ uplatňované při přeměnách obchodních korporací rozdělením. Tímto „křížovým ručením“ se chápe jednak ručení rozdělované společnosti za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení na společnosti nástupnické, a dále ručení nástupnické společnosti za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení na ostatní nástupnické společnosti anebo zůstaly společnosti rozdělované.

V důsledku rozdělení obchodních společností dochází k přechodu jmění, a tedy v některých případech i přechodu dluhů, z rozdělované společnosti na společnost nástupnickou. Vzhledem k tomu, že právní možnosti potenciálních věřitelů rozdělované společnosti, jak svou věřitelskou pozici udržet, jsou omezeny[3], mohlo by se v mnohých případech stát, že bez ohledu na věřitele i jejich případný nesouhlas dojde ke změně v osobě dlužníka. Taková změna bez dalšího by byla neakceptovatelná, jelikož by zásadním způsobem ohrožovala postavení věřitelů a jejich věřitelská práva a představovala by silně zneužitelný nástroj.[4]

Právě proto Zákon o přeměnách upravuje institut zákonného ručení zúčastněných společností, jehož účelem je zákonné zajištění toho, že se pozice věřitelů rozdělované společnosti po realizaci příslušné přeměny alespoň statisticky[5] nezhorší, resp. že dobytnost příslušných pohledávek zůstane po uskutečnění přeměny stejná či alespoň obdobná tomu, jaká byla před přeměnou. Toto zákonné ručení se týká jak společnosti rozdělované, tak především společností nástupnických.[6]

Každá z nástupnických společností v rámci rozdělení odštěpením ze zákona ručí za všechny dluhy, které v důsledku daného rozdělení přešly z rozdělované společnosti na ostatní nástupnické společnosti anebo zůstaly rozdělované společnosti, a to společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi. Každá taková nástupnická společnost ručí až do výše rovnající se částce ocenění jmění, které na danou nástupnickou společnost mělo v rámci příslušné přeměny přejít podle projektu rozdělení, přičemž výše této částky je stanovena posudkem znalce pro ocenění jmění.[7]

V případě, že při rozdělení odštěpením sloučením nedochází k ocenění jmění znalcem, ručí nástupnická společnost až do výše částky, o niž se v důsledku přeměny změnila výše jejího vlastního kapitálu. Tato změna výše vlastního kapitálu vychází z rozdílu výše vlastního kapitálu vykázaného v konečné účetní závěrce a zahajovací rozvaze.[8]

V případě ručení rozdělované společnosti platí, že tato společnost ručí za všechny dluhy, které v důsledku daného rozdělení přešly z této rozdělované společnosti na nástupnické společnosti, a to až do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze.[9]

V té souvislosti je třeba doplnit, že se jedná o tzv. jednotné ručení za všechny dluhy, v důsledku čehož „vyplacením limitní částky ručení jednomu věřiteli dochází k zániku ručení“[10], a to bez ohledu na to, zdali existují ještě jakékoliv další dluhy.

Z výše uvedeného vyplývá, že výši ručení rozdělované společnosti v případě rozdělení nelze jakkoli ovlivnit, neboť rozdělovaná společnost ze zákona vždy ručí do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze. V případě nástupnické společnosti ovšem situace není takto jednoznačná – nástupnická společnost buď (a) ručí do výše hodnoty jmění, které na ni v rámci přeměny má přejít, a to podle jeho ocenění ve znaleckém posudku, anebo (b) ručí do výše částky, o kterou se změnila výše vlastního kapitálu této společnosti, a to podle rozdílu vyplývajícího z údajů v konečné účetní závěrce a zahajovací rozvaze dané společnosti. V souvislosti s ručením nástupnických společností je tedy podstatné vymezit, v jakých případech vzniká povinnost jmění, které přechází na nástupnickou společnost, ocenit znalcem.

V případě rozdělení odštěpením se vznikem nové společnosti je povinností rozdělované společnosti nechat ocenit jmění, jež přejde na nástupnickou společnost, vždy. Je-li nástupnických společností více, pak je třeba ocenit přecházející jmění pro každou z nástupnických společností zvlášť.[11]

V případě rozdělení odštěpením sloučením je situace odlišná. Nechat ocenit přecházející jmění je povinností rozdělované společnosti pouze tehdy, pokud nástupnická společnost z tohoto jmění bude zvyšovat svůj základní kapitál. Zároveň i zde pro případ povinnosti ocenění platí, že je-li nástupnických společností více, je třeba ocenit přecházející jmění pro každou z nástupnických společností zvlášť.[12]

Z ekonomického i právního hlediska je cílem společností zúčastněných na přeměně, resp. jejich ovládajících osob, pochopitelně to, aby výše zákonného ručení zúčastněných společností za dluhy přecházející v rámci přeměny byla co nejnižší. Jak je uvedeno výše, možnost ovlivnit výši tohoto zákonného ručení nastavením parametrů dané přeměny existuje v souvislosti se společnostmi nástupnickými.

Pokud to charakter zamýšleného rozdělení umožňuje, je proto velmi vhodné předem posoudit, zda se v příslušném konkrétním případě jeví jako výhodnější docílit toho, aby se výše ručení nástupnické společnosti odvíjela od ocenění přecházejícího jmění znalcem, anebo od údajů v konečné závěrce a zahajovací rozvaze.

Ačkoliv jmění, které v rámci rozdělení přechází na nástupnickou společnost, je „materiálně“ shodné se jměním, které je reflektováno v účetních dokumentech dané společnosti, hodnota tohoto jmění může být vyčíslena více způsoby. Zatímco v případě ocenění přecházejícího jmění znaleckým posudkem znalec oceňuje předmětné jmění co do jeho reálné hodnoty[13], pro účely účetní závěrky a zahajovací rozvahy lze standardně uplatnit tzv. účetní hodnotu jmění. Tato skutečnost způsobuje, že výše hodnoty přecházejícího jmění může být stanovena různě, v důsledku čehož může být v různých případech odlišná i výše zákonného ručení nástupnické společnosti.

Reálná hodnota jmění totiž na základě uplatnění některé z oceňovacích metod[14] odráží v daném okamžiku skutečnou hodnotu oceňovaného jmění, a to s přihlédnutím k aktuální ekonomické situaci, zejména aktuální kupní síle peněz.[15] Účetní hodnota jmění oproti tomu obecně vychází z pořizovací ceny daného jmění, a to navíc snížené o účetní odpisy.

Ačkoliv je nezbytné učinit porovnání vhodnosti výpočtu reálné či účetní hodnoty převáděného jmění vždy v kontextu konkrétní situace s ohledem na konkrétní jmění (zda jde o hmotný či nehmotný majetek, jaké účetní odpisy byly uskutečněny apod.), zpravidla jako nižší částka vychází hodnota účetní. Z toho důvodu je s ohledem na zjištění výše zákonného ručení ve většině případů vhodnější postupovat při přeměně tak, aby přecházející jmění bylo vyčísleno prostřednictvím jeho účetní hodnoty.

V situacích, kdy zúčastněné společnosti mají možnost „volit“ mezi jednotlivými formami rozdělení odštěpením (například při některých přeměnách v rámci restrukturalizace jedné skupiny), je vhodné předem porovnat, jaké důsledky z hlediska „křížového ručení“ by přinesla každá z forem rozdělení odštěpením. Zpravidla se pak jako nejvýhodnější ukáže postup rozdělením odštěpením sloučením, kdy výše základního kapitálu nástupnické společnosti zůstane neměnná, a tudíž nebude povinností ocenit přecházející jmění znaleckým posudkem.[16]

Palác Valdek 

Jugoslávská 620/29

120 00 Praha 2

Tel.:   +420 734 240 302

e-mal: office@pavelkapartners.cz

[1] Na základě této skutečnosti je ručení označováno za tzv. „akcesorický závazek“.

[2] NOVOTNÝ, Pavel a kol. Nový občanský zákoník. Smluvní právo. 1. vydání. Praha: Grada, 2014, s. 100.

[3] Zejm. jde o možnost požadovat poskytnutí dostatečné jistoty dle § 35 a násl. zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev („Zákon o přeměnách“).

[4] V té souvislosti lze doplnit, že pro případ změny v osobě dlužníka mimo přeměny společností prostřednictvím tzv. převzetí dluhu (§ 1888 a násl. Občanského zákoníku) je zákonem vyžadován souhlas věřitele.

[5] Věřitelé díky tomu zůstanou ve „statisticky stejném“ postavení, neboť stejný rozsah dluhů bude i nadále kryt stejným objemem majetku. Srov. PELIKÁN, Robert. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Komentář. 2. díl. § 180-389. Praha: Leges, 2010, s. 117.

[6] Pro úplnost je vhodné dodat, že zákonné ručení společností zúčastněných na přeměně nikterak nezasahuje do tzv. procesního nástupnictví. K tomu srov. např. DVOŘÁK, Tomáš. Přeměny obchodních korporací. 1. vydaní. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 231: „[p]rocesním nástupcem zaniklé nebo rozdělované obchodní korporace je (…) jen ta nástupnická obchodní korporace, na kterou přešel dluh, o který (…) jde.“.

[7] Viz § 257 odst. 1 Zákona o přeměnách.

[8] Viz § 257 odst. 2 Zákona o přeměnách.

[9] Viz § 258 Zákona o přeměnách.

[10] CHALUPA, Ivan, REITERMAN, David, HOLÝ, Václav. Obchodní korporace. Přeměny a obchodní rejstřík. Základy soukromého práva VI. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 31.

[11] Viz § 253 odst. 2 Zákona o přeměnách.

[12] Viz § 253 odst. 3 Zákona o přeměnách.

[13] Požadavek, aby při ocenění jmění při přeměně obchodních korporací byla uplatněna reálná hodnota daného jmění, je zakotven zejm. v § 54 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, v platném znění.

[14] Těmito metodami jsou např. metoda tržní, výnosová či nákladová.

[15] Reálná hodnota je např. v Mezinárodních účetních standardech (IFRS) definována jako „částka, za kterou by mohlo být v transakcích mezi znalými a ochotnými stranami za obvyklých podmínek směněno aktivum nebo vyrovnán závazek“.

[16] Kromě stanovení výše „křížového ručení“ je zároveň třeba brát v potaz ušetření nákladů na vyhotovení znaleckého posudku.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz