Lékařský posudek v pracovněprávních vztazích i nadále dobrozdáním

Výpověď ze zdravotních důvodů

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď mj. v případě, kdy zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhne-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, alternativně v případě, kdy zaměstnanec pozbyde vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku dlouhodobě zdravotní způsobilost (§ 52 písm. d) a e) zákoníku práce).

Z dotčené úpravy proto plyne, že zákoník práce výslovně počítá s posouzením zdravotního stavu zaměstnance předtím, než bude moci být jeho pracovní poměr skončen na základě jednoho z uvedených důvodů. Zákoník práce také přímo počítá s tím, že posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance v takovém případě bude sděleno v lékařském posudku zpracovaném poskytovatelem pracovnělékařských služeb ve smyslu ZSZS, nebo v rozhodnutí příslušného správního orgánu, který takový lékařský posudek přezkoumává – tím je orgán, který konkrétnímu lékaři udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, jak plyne z § 15 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.

Celá tato zákonná úprava je vytvořena za účelem ochrany zaměstnance coby slabší strany, zejména pak za účelem zvýšené ochrany jeho zdraví a předcházení dalším celoživotním zdravotním následkům. Co ale je problematické a čemu se ve větší podrobnosti bude článek věnovat v následující části, je povaha a závaznost zmíněných lékařských posudků.

Jak to bylo dříve

Reklama

Marketing a akvizice klientů s podporou AI (online - živé vysílání) - 15.4.2026

15.4.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Podle právní úpravy účinné do 31. října 2017 platilo, že lékařský posudek ve smyslu příslušných ustanovení ZSZS nebyl rozhodnutím nebo jiným správním aktem a jednalo se tak o pouhé dobrozdání, které se přezkoumávalo podle části čtvrté (vyjádření, osvědčení a sdělení) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Důvodová zpráva k tomu tehdy přímo uváděla, že: „Vydání lékařského posudku o zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti není správním aktem, jde o „dobrozdání“ o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb. Nejde o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby.“ Odborná literatura k tomu uvádí, že: „lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává, tedy poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli, soudům, správním úřadům a jiným orgánům pouze nezávazné „dobrozdání“ o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemohl vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ.“[1]

Z uvedených závěrů proto plynulo, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb ve smyslu § 41 a násl. ZSZS nesplňoval předpoklady podle zákoníku práce k tomu, aby na jeho základě mohla být podána výpověď z pracovního poměru, neboť to je podmíněno právě závazností takového posudku pro zaměstnance, zaměstnavatele a orgány veřejné moci.

Ve stejném duchu se přitom k povaze lékařských posudků vyjadřovala i soudobá judikatura Nejvyššího soudu, který aproboval právní názor, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a ani rozhodnutí příslušného správního orgánu, který jej přezkoumává, nestanoví autoritativně, že by posuzovaný zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost ve vztahu k vykonávané práci.[2] Stejná judikatura v souvislosti s tím stanovila, že lékařský posudek de iure nemusí být potřeba, aby zde byl dán důvod pro podání výpovědi na základě § 52 písm. d) a e) zákoníku práce, neboť soud takovou výpověď shledá platnou i na základě dalšího dokazování (například vyhotovením znaleckého posudku).

Jak je to nyní

Od 1. listopadu 2017 se alespoň zdánlivě situace posunula k lepšímu. Z § 47 odst. 4 ZSZS byl odstraněn odkaz na část čtvrtou správního řádu a dotčené ustanovení v dnešní době pouze říká, že proti rozhodnutí správního orgánu vydanému podle § 47 odst. 2 ZSZS (přezkum lékařského posudku správním orgánem) se nelze odvolat. Pokud přitom ZSZS nestanoví jinak, vztahují se na postupy podle § 47 odst. 2 ZSZS ustanovení správního řádu. Důvodová zpráva k zákonu č. 202/2017 Sb., který tuto změnu do právního řádu přinesl uvedla, že: „V zájmu zajištění jednotného postupu praxe se upřesňuje forma, která se použije v případě postupu příslušného správního orgánu podle ustanovení § 47 odst. 2. S ohledem na charakter výstupu podle uvedeného ustanovení byla jako nevhodnější zvolena forma rozhodnutí.“

Stejným způsobem se přitom k uvedené změně v ZSZS postavila i doktrína, ve které se uvádí, že: „Lékařský posudek, popřípadě rozhodnutí příslušného správního orgánu, kterým byl lékařský posudek přezkoumán, tak již samy o sobě znamenají právní překážku pro výkon dosavadní práce (zasahují tak do právních sfér zaměstnance a zaměstnavatele) a bez dalšího vyvolávají (a předurčují) potřebu učinit příslušné pracovněprávní jednání (spočívající v převedení na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru). Domníváme se proto, že v důsledku výše uvedeného dojde k aktivaci judikatury obecných soudů, která vycházela ze závaznosti lékařských posudků a podle níž byl-li lékařský posudek vydán v souladu s právními předpisy, není soud oprávněn toto správní rozhodnutí v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru zahájeném na návrh zaměstnance (podle ustanovení § 64 ZPr 1965 – nyní § 72) přezkoumávat a z takového rozhodnutí je povinen vycházet (§ 135 odst. 2 OSŘ).“[3] Nebo také dále jednoduše, že: „Lékařský posudek je tak jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele závazný.“[4]

I když tedy vše nasvědčovalo tomu, že povaha lékařského posudku se s účinností od 1. listopadu 2017 změní a bude pro soudy de facto závazný ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, Nejvyšší soud v jednom ze svých nedávných rozhodnutí dospěl k závěru, že tomu tak není. Ve svém rozsudku z 26. srpna 2021, sp. zn. 21 Cdo1096/2021 totiž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není správný názor odvolacího soudu, jenž s ohledem na novelu ZSZS uzavřel, že: „lékařský posudek již není toliko dobrozdáním (rozuměno po účinnosti zákona č. 202/2017 Sb.)“ Nejvyšší soud svůj právní názor odůvodnil tak, že nová úprava v ZSZS v podstatě kopíruje dřívější zákonnou normu obsaženou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v jehož poměrech Ústavní soud rozhodl, že lékařský posudek je pouhým dobrozdáním, jak tomu bylo i později za účinnosti ZSZS.[5] Podle Nejvyššího soudu tedy platí, že když tak dříve v totožných poměrech rozhodl Ústavní soud, nezbývá mu s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nic jiného, než tento právní názor respektovat, neboť jinak by mohlo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se již v poměrech nového ZSZS vyjádřila v podstatě stejným způsobem,[6] a aniž by danou otázku posuzoval právně meritorně sám, pouze se odkázal na názory jiných soudů a rezignoval na jakékoli vlastní odůvodnění daného závěru. 

Závěr

Z uvedených závěrů Nejvyššího soudu v posledním zmiňovaném rozsudku proto plyne, že ani úprava právní regulace obsažené v ZSZS nepřinesla v ohledu závaznosti lékařských posudků žádný posun. Podle Nejvyššího soudu se totiž stále jedná o pouhé dobrozdání, kterým nejsou soudy při rozhodování sporů z lékařských posudků vycházejících vázány, což však činí výrazné potíže v aplikační praxi. Dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom lze označit při nejmenším za překvapivé, a to i s ohledem na skutečnost dřívějších vyjádření doktríny na toto téma. Do budoucna proto stále platí, že závěry lékařského posudku nemusí být ani pro jednu ze stran pracovněprávního vztahu nijak spásné a v případě soudních sporů se na ně bohužel nelze spolehnout.

JUDr. Matěj Tkadlec