Několik úvah k připravované novele zákona o spotřebitelském úvěru

Dne 22.8.2012 vláda České republiky schválila návrh zákona, kterým se mění zákon 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „novela ZSÚ“). Dle důvodové zprávy je obsahem novely ZSÚ především transpozice směrnice 2011/90/EU ze dne 14. listopadu 2011, jejímž cílem je dosažení co možná největší vypovídací schopnosti a srovnatelnosti ukazatele roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“) u spotřebitelských úvěrů napříč všemi státy Evropské unie. Připravovanou novelou ZSÚ by však mělo dojít i k dalším změnám, jejichž cílem je především větší ochrana spotřebitele. Autoři tohoto článku se pokusí čtenáře s některými změnami seznámit a poukázat na silné a slabé stránky navrhovaných změn.

Legislativní vývoj

Zákon 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“), nabyl účinnosti dne 1.1.2011 a dosud nebyl novelizován, byť ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona předložili poslanci České strany sociálně demokratické (Jeroným Tejc, Bohuslav Sobotka a další) Poslanecké sněmovně návrh novely toho zákona, v níž se pokoušeli mj. o určení maximální přípustné RPSN, o stanovení maximálního přípustného souhrnu smluvních pokut (který by se měl maximálně rovnat výši úvěru) a o vyloučení rozhodců ad hoc z rozhodování sporů ze smluv o spotřebitelském úvěru.

V současné době projednávaná novela ZSÚ byla schválena vládou ČR a nachází se v 1. čtení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR[1]. Je tedy možné, že pozměňovací návrhy způsobí nejednu změnu oproti vládnímu návrhu. Nezměněno by mělo zůstat nabytí účinnosti, které je stanoveno na den 1.1.2013, aby nedošlo k porušení směrnice 2011/90/EU.

Pozitivní stránky

Prvním pozitivním důsledkem přijetí novely ZSÚ (dojde-li k tomu) by mělo být to, že Česká republika splní své závazky vyplývající z členství v Evropské unii a transponuje směrnici 2011/90/EU do svého právního řádu. Dále je podrobněji upravena činnost zprostředkovatelů spotřebitelských úvěrů (§ 17 až § 17b). Rovněž novela ZSÚ přináší nejedno legislativně technické zpřesnění, což je dalším dobrým (i když nevýrazným) počinem.

Za velmi pozitivní lze považovat i snahu znesnadnit tzv. predátorským poskytovatelům spotřebitelských úvěrů, aby poškozovali spotřebitele. Podle názoru autorů tohoto článku však ne všechny legislativní pokusy směřující k větší ochraně spotřebitele jsou tím nejlepším možným řešením daného problému.

Nedostatky

Podle navrhovaného znění § 6 odst. 1 ZSÚ musí smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Porušení této povinnosti nemá za následek neplatnost smlouvy, ale je sankcionováno „pouze“ pokutou až do výše 20 000 000 Kč (§ 20 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 20 odst. 5 písm. a) ZSÚ v navrhovaném znění), což je čtyřnásobné navýšení maximální sankce oproti dosavadnímu stavu. Bohužel v novele ZSÚ není jasným a výstižným způsobem uvedeno, jaké formulace jsou v pořádku a jaké nikoli. Novela ZSÚ tedy nejasně a nevýstižně stanovuje povinnost uvádět stanovené informace jasným, výstižným a srozumitelným způsobem. Podle názoru autorů tohoto článku stojí za úvahu rovněž skutečnost, že jen ZSÚ stanovuje minimální množství poskytovaných informací, jejichž rozsah je na několik stran formátu A4. Chuť spotřebitele číst smlouvu či informace je nepřímo úměrná jejímu rozsahu, takže sám zákonodárce má podíl na tom, že rozsah smlouvy a informací je takový, že si málokdo všechno důkladně pročte.

Podobně nejasné a nejednoznačné je i ustanovení § 18a, v němž se stanovuje, že „zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky“. Rovněž za porušení této povinnosti je stanovena sankce až do 20 000 000 Kč (§ 20 odst. 2 písm. s) ve spojení s § 20 odst. 5 písm. a) ZSÚ v navrhovaném znění). Dle důvodové zprávy má toto ustanovení směřovat zejména proti zajišťování spotřebitelských úvěrů zástavním právem zřízeným na nemovitostech, jejichž hodnota podstatně převyšuje hodnotu poskytnutého úvěru. Nutno však podotknouti, že zástavní právo zajišťuje pohledávku jen do její výše a případný výtěžek z prodeje zástavy, který převyšuje hodnotu pohledávky, je zástavní věřitel povinen vydat zástavci. I kdyby tedy hodnota zástavy mnohonásobně převyšovala hodnotu pohledávky, zástavní věřitel z prodeje zástavy nevytěží víc, než kolik činí hodnota jeho pohledávky. Pokud mělo být úmyslem předkladatele novely toto, není formulace přesná a dopadá spíše na vysoké smluvní pokuty.

O poznání jednoznačněji je formulován zákaz použití směnky nebo šeku uvedený v § 18, za jehož porušení je uložena stejná sankce jako v předcházejícím případě. Autoři článku se domnívají, že skuteční predátoři tento zákaz stejně dokáží obejít.

Značné rozpaky budí ustanovení § 9 odst. 1 poslední věta, dle níž „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet“. Podle § 22 odst. 5 ZSÚ se zde navíc uplatní vyvratitelná domněnka, že věřitel tuto povinnost nesplnil. Podle § 20 odst. 2 písm. e) ve spojení s § 20 odst. 5 písm. a) může být za porušení této povinnosti uložena pokuta až do 20 000 000 Kč. Je tedy porušena zásada presumpce neviny a orgány dozoru (Česká národní banka a Česká obchodní inspekce) by tedy teoreticky měly zahájit správní řízení s každým poskytovatelem spotřebitelského úvěru, neboť již od okamžiku uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu existence vyvratitelné domněnky by byly naplněny skutkové okolnosti umožňující uložení sankce. Teprve tehdy, když by věřitel v každém jednotlivém případě prokázal, že s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet, mohl by se věřitel odpovědnosti za správní delikt zprostit. Už sám princip posuzování schopnosti splácet věřitelem je sporný, protože tuto úvahu by měl logicky učinit sám o vlastní odpovědnosti především dlužník. Takto je spotřebitel stavěn do poněkud nesvéprávné pozice a navrhovatelé novely ZSÚ u něj předpokládají poměrně vysokou míru hlouposti a nezodpovědnosti. Pokud by obecně byla ochrana spotřebitelů před vlastním rozhodnutím v taktové míře nutná, pak se nadsazeně dá uvažovat, zda by neměli být chráněni i před vlastním volebním právem. Autoři článku tuto cestu ochrany před vlastním rozhodnutím a odpovědností za ně principielně nepovažují za správnou, protože hranice mezi ochranou a omezením může být velmi tenká.

Směřuje vůbec novela ZSÚ správným směrem?

Novela ZSÚ směřuje k větší ochraně spotřebitele, což sice je v souladu s tendencemi projevujícími se v českém právním řádu i v právu Evropské unie, avšak i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 408 s.).

Pokud spotřebitelé nebudou v otázce osobních financí zodpovědnější, nebude žádná právní úprava postačovat na to, aby je ochránila. Budou-li věřitelé po spotřebitelích důsledně požadovat prokázání schopnosti splácet, bude na straně spotřebitelů pravděpodobně ve zvýšené míře docházet k poskytování nepravdivých údajů o příjmech a výdajích, a to jen proto, aby získali úvěr (otázku splácení bohužel již velmi mnoho příjemců spotřebitelských úvěrů neřeší). Nejlepší ochranou spotřebitelů je zvýšení osobní zodpovědnosti každého jedince, zvýšení finanční gramotnosti a využití „selského rozumu“ (např. úvahy, že člověk nepodepisuje smlouvy, kterým nerozumí).

Existuje i tzv. černý trh, který je mimo dosah České národní banky a České obchodní inspekce, jen občas do něj v nepatrné míře zasáhnou policejní orgány. Lze předpokládat, že jestliže věřitelé spotřebiteli požadovaný obnos nepůjčí oficiální cestou, neboť jejich pohledávka nebude dostatečně zajištěna (zákon její zajištění neumožní), obrátí se spotřebitel na někoho, kdo se necítí být omezen zákonem o spotřebitelském úvěru ani jinými právními předpisy. Můžeme jen doufat, že novela ZSÚ výskyt takových situací příliš nezvýší.

JUDr. Ervín Perthen