Odměna během dočasné pracovní neschopnosti statutářů

Smlouva o výkonu funkce je specifickým typem příkazní smlouvy, který upravuje vztah mezi obchodní korporací a členem orgánu této obchodní korporace (statutáři). Statutáři přísluší podle zákona o obchodních korporacích obchodní vedení společnosti. Funkce statutáře nemůže být považována za závislou práci dle zákoníku práce, a proto se vždy výkon funkce považuje za obchodněprávní vztah. Závislou prací podle zákoníku práce je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. To je důvodem, proč statutář nemůže sám sobě práci nařizovat, a jeho smlouva nemůže být tedy podřízena zákoníku práce.

Trochu odlišné je však nahlížení na statutáře z hlediska daňových a mzdových předpisů. Pokud jde o daň z příjmu, patří dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu v platném znění do § 6 – Příjmy ze závislé činnosti-jak příjem zaměstnance, tak příjem statutáře. Pro účely zdanění se statutář považuje za zaměstnance a s jeho příjmem se tedy zachází stejně jako s příjmem zaměstnance zaměstnaného podle zákoníku práce. Co se týká odvodů na zdravotní pojištění, zákon o veřejném zdravotním pojištění se odkazuje na zákon o daních z příjmů a statutáře též pro účely zdravotního pojištění považuje za zaměstnance. Pro účely sociálního pojištění a jeho odvodů zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti též zahrnuje statutáře do kategorie zaměstnanců. Na statutáře a jejich příjmy se tedy vztahují stejná pravidla, co se pojistného týče, jako na zaměstnance.

Zákon č. 187/2006 o nemocenském pojištění v platném znění definuje podmínky pro účast na pojistném takto: Pobírá-li statutář odměnu za výkon funkce na území České republiky, bude toto zaměstnání pohledem zákona o nemocenském pojištění buď zaměstnáním tzv. „Ostatním“ a nebo tzv. „Zaměstnáním malého rozsahu“. O zaměstnání malého rozsahu by šlo tehdy pokud by odměna za výkon funkce byla ve smlouvě definována nižší než rozhodný příjem (tj. pro rok 2024 částka 4000 Kč) měsíčně. V takovém případě by byl dotyčný účasten nemocenského pojistného jen v těch měsících, kdy by obdržel příjem alespoň 4000 Kč. Ve většině případů jsou však měsíční odměny členů statutárních orgánů definovány na vyšší částky. Tudíž se pak jedná typicky o tzv. zaměstnání „Ostatní “, kde je statutář účasten od data zahájení výkonu funkce. Obecně platí, že je-li statutář účasten nemocenského pojistného, tak mu náleží i dávky nemocenského pojistného.

Zde se často setkáváme s dotazy, jak je to s pobíráním odměny statutáře v případě, pokudbude po delší dobu v dočasné pracovní neschopnosti nebo v karanténě. Jejich funkce z hlediska právních předpisů přece jen trochu odlišná od klasických zaměstnanců. Jak je výše uvedeno statutář není zaměstnanec ve smyslu zákoníku práce. Statutář, byť je nemocensky pojištěn, nemá nárok na náhrady v prvních 14. dnech dočasné pracovní neschopnosti. Protože má však sjednanou odměnu ve smlouvě o výkonu funkce, pobírá i během prvních 14 dnů své dočasné pracovní neschopnosti dál svou odměnu, pokud ve smlouvě o výkonu funkce není sjednáno jinak. A nyní se dostáváme k zajímavému aspektu výkonu funkce statutářů a jejich případné delší dočasné pracovní neschopnosti. Při sjednávání smlouvy o výkonu funkce je praktické na tyto situace pamatovat a sjednat pro obě strany akceptovatelná řešení.

Reklama

AI-bezpečné právní psaní 2.0 (online - živé vysílání) - 15.7.2026

15.7.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Pokud smlouva o výkonu funkce v této souvislosti „mlčí“, tedy neobsahuje žádná speciální ujednání pro tento případ, pak statutář i v případě dočasné pracovní neschopnosti trvající například několik týdnů či měsíců pobírá po celou dobu své dočasné pracovní neschopnosti sjednanou odměnu a od 15. dne k tomu ještě navíc denní dávky nemocenského pojištění.

Ve smlouvě o výkonu funkce může být ale někdy ujednáno, že v případě dočasné pracovní neschopnosti statutáři nenáleží odměna od 15. dne jeho dočasné pracovní neschopnosti, kdy má nárok na dávky nemocenského pojištění dle zákona o nemocenském pojištění. S takovými ujednáními se v praxi setkáváme zřídka.

Třetím typem ujednání bychom nazvali situaci, kdy pobírání odměny statutáře v případě jeho dočasné pracovní neschopnosti je určitým způsobem limitováno. Ve smlouvě bývá ujednáno, že statutář má nárok odměnu v případě dočasné pracovní neschopnosti po dobu maximálně několika týdnů nebo měsíců, případě bude odměna v případě dočasné pracovní neschopnosti krácena. Pro obchodní korporaci samozřejmě není ekonomicky příjemné, pokud by člen statutárního orgánu, který má korporaci obchodně vést, by byl v dočasné pracovní neschopnosti po extrémně dlouhou dobu a korporace by byla dle smlouvy povinna mu takto stále hradit plnou odměnu. Vedle odměny by statutář  byl i oprávněn pobírat dávky nemocenského pojištění.

Na závěr je důležité ještě zmínit, že je podstatné, zda statutář v průběhu dočasné pracovní neschopnosti skutečně pracoval nebo nepracoval, přičemž není podstatné, zda pobírá za tuto dobu odměnu za výkon funkce či nikoliv. Pokud by totiž prokazatelně pracoval, platí dle ustanovení § 16 zákona o nemocenském pojištění, že pojištěnec nemá nárok na výplatu nemocenského, peněžité pomoci v mateřství, otcovské a ošetřovného za dobu, po kterou v pojištěné činnosti vykonává práci.

Proto je při sjednávání smlouvy o výkonu funkce mezi korporací a statutárem velmi důležité na tuto problematiku myslet a sjednat taková pravidla, aby se jednalo o určitý výhodný kompromis jak pro statutáře tak pro korporaci.