Odstupné v obchodních vztazích

Jedná se o právní úpravu dispozitivní, což znamená, že si její uplatnění mohou smluvní strany zcela vyloučit, popř. se od ustanovení § 355 obchodního zákoníku dohodou odchýlit.

Výše uvedenými znaky se institut odstupného liší od možnosti zrušit smlouvu odstoupením. Odstoupit od uzavřené smlouvy je možné nejen za podmínek v ní sjednaných, ale i v případech stanovených zákonem, navíc bez toho, že by odstoupení bylo vázáno na zaplacení určité peněžité částky. Na druhou stranu musí odstoupení od smlouvy předcházet její porušení, tedy prodlení účastníka smlouvy s jejím plněním (jako výjimku z tohoto pravidla je možno uvést kupř. ustanovení § 348 obchodního zákoníku).        

Doložku o odstupném je možné sjednat jak ústně, tak písemně. Zpravidla bude ale součástí smlouvy, jejíhož zrušení se má týkat. Písemnou formu doložky o odstupném lze  jen doporučit, a to s ohledem na právní jistotu účastníků smlouvy o jejím obsahu.

Z doložky o odstupném musí být vždy zřejmé, které smluvní straně svědčí, tedy jaká ze smluvních stran může zrušit smlouvu zaplacením odstupného. Možnost  zrušit smlouvu zaplacením odstupného může mít jak pouze jedna ze smluvních stran, tak obě z nich, a to za shodných či rozdílných podmínek. Další podstatnou náležitostí této doložky je samozřejmě stanovení výše peněžité částky jakožto odstupného. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 355 obchodního zákoníku je ustanovením dispozitivním (viz výše), je možné si dojednat jako odstupné namísto zaplacení stanovené peněžité částky odevzdání určité movité věci.

Dispozitivnost předmětného ustanovení obchodního zákoníku se dále projevuje i v úpravě způsobu samotného zrušení smlouvy. Smluvní strany se mohou kupř. dohodnout, že ke zrušení smlouvy dochází již samotným zaplacením (poskytnutím) odstupného bez toho, že by mu muselo předcházet oznámení o zrušení smlouvy. Pokud ale smluvní strany této možnosti nevyužily a nesjednaly si žádnou obdobnou odchylku od zákona, vyžadují se k účinnému zrušení uzavřené smlouvy formou odstupného dva úkony ze strany osoby, které doložka o odstupném svědčí (oprávněné osoby).

Prvním z nich je oznámení oprávněné osoby adresované druhé smluvní straně o tom, že využívá svého práva na zrušení příslušné smlouvy. Forma oznámení není zákonem stanovena a záleží tedy na dohodě smluvních stran. Písemná forma je ovšem samozřejmě vhodnější.

Druhým úkonem je poskytnutí odstupného osobou oprávněnou ve prospěch druhé smluvní strany, tedy zpravidla zaplacení smluvené peněžité částky. Pokud bude odstupné hrazeno bezhotovostním způsobem, je zaplaceno až připsáním příslušné částky na bankovní účet druhé smluvní strany, tedy ne již dnem, kdy oprávněná osoba podá příslušný bankovní příkaz k úhradě. I zde si ale smluvní strany mohou sjednat odchylný způsob placení.

Ke zrušení smlouvy dochází v takovém případě učiněním obou těchto úkonů. Není přitom důležité, který z nich učiní oprávněná osoba dříve.

Účinným zrušením smlouvy dochází k zániku všech práv a povinností z ní plynoucích (k detailům viz § 351 obchodního zákoníku). Není-li dohodnuto jinak, ruší se smlouva od počátku a nastává situace, jako by nikdy uzavřena nebyla. Smluvní strany mají proto povinnost vrátit si případné poskytnuté plnění.

Závěrem jedno upozornění. I pokud je doložka o odstupném sjednána, není možné ji ke zrušení smlouvy využít za situace, jestliže již v průběhu trvání smlouvy osoba oprávněná přijala od druhé smluvní strany plnění závazku nebo jeho části. Osoba oprávněná nemůže využít svého práva zrušit smlouvu poskytnutím odstupného dále ani v případě, že již alespoň zčásti splnila svůj závazek druhé smluvní straně. Jak k této problematice uvádí publikace Zajištění a zánik závazků autorů JUDr. Františka Faldyny, CSc., JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Zdeňka Dese, CODEX Bohemia, 1995, musí se jednat o přijetí plnění nebo splnění základní povinnosti vyplývající ze smlouvy, nikoliv přijetí plnění či splnění  vedlejší povinnosti. I tato omezení je ale možno smluvně vyloučit, popř. si je dohodnout jinak.