19. 8. 2011
ID: 76276upozornění pro uživatele

Omezení plateb v hotovosti při poskytování půjčky

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo publikováno rozhodnutí, které se týká omezení plateb v hotovosti při poskytování půjčky věřitelem dlužníkovi, potažmo v případě úhrady závazku dlužníkem. Vzhledem k tomu, že s touto problematikou se můžeme setkat v běžném životě (a to nejen v rámci poskytování právních služeb) poměrně často, jistě si zaslouží pozornost.

 

Nový obrázek

Rozsudkem ze dne 23.2.2011, čj. 1 Afs 91/2010 – 45 rozhodl Nejvyšší správní soud (NSS) ve prospěch stěžovatele, tj. zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, za následující situace.

Stěžovatel, fyzická osoba, předal jiné fyzické osobě částku ve výši 1.600.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce. V rámci daňového řízení s dlužníkem stěžovatele byl stěžovatel předvolán jako svědek k výpovědi ohledně poskytnutých peněžních prostředků. Stěžovatel potvrdil, že peníze poskytl v hotovosti. V návaznosti na to s ním příslušný finanční úřad zahájil řízení o uložení pokuty z důvodu porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů („zákon o omezení plateb v hotovosti“) a uložil mu pokutu ve výši 60.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí finančního úřadu podal stěžovatel správní žalobu, kterou příslušný krajský soud zamítl s odůvodněním, že mezi stěžovatelem a jeho dlužníkem došlo k uzavření smlouvy o půjčce a stěžovatel předáním hotovosti plnil svůj závazek ze smlouvy a postupoval tak ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o omezení plateb v hotovosti.

Stěžovatel zamítavý rozsudek krajského soudu dále napadl kasační stížností. Hlavním argumentem stěžovatele byla povaha smlouvy o půjčce, jakožto reálného kontraktu, kdy samotná smlouva vzniká teprve až odevzdáním věci samé (předmětu půjčky). V takové situaci stěžovatel jako poskytovatel půjčky nehradí závazek, nemůže být tedy poskytovatelem platby dle definice § 2 odst. 1 písm. a) zákona o omezení plateb v hotovosti.

Rozhodnutí finančního úřadu a následně i příslušných soudů se opíralo zejména o tato ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti (ve znění ke dni napadeného rozhodnutí finančního úřadu):

§ 2 odst. 1 písm. b), který stanoví, že pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem platby ten, kdo platbou uhrazuje závazek.

§ 4 odst. 1, který stanoví, že poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR (dále jen "limit") je povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu2) provedena v hotovosti.

§ 4 odst. 2, který stanoví, že platba v české nebo jakékoliv cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na měnu EURo směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby.

Rozhodnutí NSS je založeno zejména na posouzení, zda poskytnutí půjčky spadá pod zákonnou definici „úhrady závazku“, resp. zda věřitel (poskytovatel půjčky) je poskytovatelem platby ve smyslu výše citovaného § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti.

NSS se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval vymezením pojmu „závazek“. Vychází zde z obecné právní teorie, kde závazek je chápán jako závazkový právní vztah (obligace), neboť samotný zákon ani důvodová zpráva tento termín blíže nedefinují. Důvodová zpráva k danému ustanovení pouze uvádí, že je zde definován poskytovatel platby „aniž je stanoven účel převodu peněžních prostředků.“ (sněmovní tisk 264/0, dostupný na www.psp.cz). Z daného vyplývá, že by se zákon o omezení plateb v hotovosti vztahoval na jakékoliv nadlimitní platby, jak ale zdůrazňuje NSS ve svém rozhodnutí, takový výklad je neudržitelný, neboť není v souladu s dikcí (textem) daného ustanovení.

K povaze smlouvy o půjčce pak NSS přisvědčil názoru stěžovatele podpořeného konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, že se jedná o reálný kontrakt, který ke svému vzniku vyžaduje vlastní předání věci. Pokud není tento úkon učiněn, není zde ani smlouva. Smlouva o půjčce je tak smlouvou asynallagmatickou, tzn. vzniká zde pouze povinnost dlužníka předmět půjčky  vrátit.

Co se týká posouzení příslušných ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti, ačkoliv důvodová zpráva jako účel zákona o omezení plateb v hotovosti uvádí snahu zákonodárce omezit daňové úniky a působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, je zřejmé, že vlastním textem zákona nedošlo k omezení všech plateb v hotovosti, ale ty jsou limitovány pouze na platby k úhradě závazku. I s ohledem na judikaturu Ústavního soudu NSS konstatoval, že „existují-li v právu veřejném dva možné způsoby interpretace právního předpisu, je nutné respektovat zásadu in dubio mitius, tj. v pochybnostech postupovat mírněji“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15.12.2003 /N 145/31 SbNU 291/). Proto finanční úřad i krajský soud ve svém rozhodování pochybily, když pojem závazku vykládaly extenzivně, případně braly v úvahu záměry zákonodárce.

Na základě výše uvedeného dospěl NSS k těmto závěrům formulovaným do následujících právních vět:

  • „Pojem "závazek" obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci).“
  • „Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.“

Nad rámec výše uvedeného NSS konstatoval, že na povinnost dlužníka vrátit předmět půjčky se však již příslušná omezení zákona o omezení plateb v hotovosti vztahují. Stejně tak by mohl být sankcionován věřitel, pokud by od svého dlužníka přijal nadlimitní platbu v hotovosti.

Závěrem bych si jen dovolila upozornit na poslední novelizaci zákona o omezení plateb v hotovosti zákonem č. 139/2011 Sb., který nabyl účinnosti dne 27.5.2011. Ten zavedl limit pro hotovostní transakce ve výši 350.000,- Kč (§ 4 odst. 1). Nicméně, dle mého názoru nesystematicky, je v následujícím ustanovení zachováno pravidlo pro přepočet české a jakékoliv cizí měny na měnu EURo. Ani důvodová zpráva se k tomuto nijak nevyjadřuje.


Mgr. Olga Nemravová

Mgr. Olga Nemravová, advokátka
autorka působí v advokátní kanceláři ŠACHTA&PARTNERS, v.o.s. v Praze


ŠACHTA & PARTNERS, v.o.s.

Radlická 28/663
150 00 Praha 5

Tel.: +420 251 566 005
Fax: +420 251 566 006
e-mail: jurista@jurista.cz


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz