Padělání dokladů v kontextu nelegálního zaměstnávání

Oproti osobám přicházejícím z Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska, které jsou v rámci volného pohybu osob ve stejném postavení jako čeští občané, platí pro zaměstnance z tzv. třetích zemí odlišný právní režim, mající oporu především v zákoníku práce[2], v zákoně o zaměstnanosti[3] a v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky[4]. K legálnímu výkonu práce může být cizinec přijat, pouze pokud mu bylo platně vystaveno oprávnění k pobytu za účelem zaměstnání a povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce, přičemž oba tyto dokumenty lze případně nahradit modrou nebo zaměstnaneckou kartou.

Zaměstnavateli zákon ukládá povinnost dbát na to, aby svým konáním (či nekonáním) neumožňoval nelegální práci tak, jak jí definuje § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti (tedy jako práci vykonávanou cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení). Pokud by tuto povinnost nedodržel, dopustil by se tím přestupku ve smyslu § 140 odst. 1. písm. c) zákona o zaměstnanosti.

V praxi to bezpochyby znamená, že je zaměstnavatel povinen si od potenciálního zaměstnance vyžádat jeho doklady, zkontrolovat jejich platnost a dle nich si ověřit totožnost zaměstnance. Co se pravosti dokladů týče, dostáváme se do právem neupravené zóny.

Zákon ani žádný jiný právní předpis výslovně neukládá zaměstnavateli povinnost ověřovat pravost dokladů jeho zaměstnanců. Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o přestupcích[5] vymezuje liberační důvody z objektivní odpovědnosti za přestupek tak, že “Právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.” Co se vymezení veškerého úsilí týče, lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 26 A 86/2013 – 109, který říká, že "Po kontrolovaném subjektu lze požadovat pouze takové opatření, které je možné jak teoreticky, tak ekonomicky. Pokud by například existovalo opatření, které by teoreticky porušení povinnosti zabránilo, ale jeho aplikace by byla natolik nákladná, že by muselo dojít např. k dramatickému zvýšení konečné ceny produktu, nelze toto opatření po právnické osobě požadovat."

U zjevných padělků je řešení nabíledni, s rostoucí kvalitou techniky je však možné vytvořit falzifikáty od pravých dokladů nerozeznatelné nejen pouhým okem, ale ani leckterou běžně dostupnou technikou. To může zaměstnavateli způsobit značné problémy v kontextu shora popsaném. Neveselým faktem pak je, že kontrolní orgány[6] k této skutečnosti příliš nepřihlíží a sankce za spáchané přestupky povětšinou nikterak nezmírňují, což osobně nepovažujeme za zrovna pozitivní, přihlédneme-li mj. k tomu, že pro zaměstnavatele by kontrola každého jednotlivého dokladu představovala neúměrnou zátěž, a to za situace, kdy zaměstnavateli právní řád povinnost ověřovat pravost dokladů ani neukládá.

Na rozdíl od kontrolních orgánů jsme přesvědčeni, že zaměstnavatel by neměl být odpovědný za přestupek, který byl zaviněn výlučně trestnou činností zaměstnance – v tomto případě trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny dle ust. § 348 trestního zákoníku, ledaže by svou činností, kterou způsobil protiprávní stav, sledoval plnění svých pracovních úkolů[7], což však v popisovaném případě zpravidla nenastává.

___________________________
[1] dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] zákon č. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění
[3] zákon č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti v platném znění
[4] zákon č. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění
[5] zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v platném znění
[6] inspektoráty práce