Pozor na doručování rozhodčích nálezů

K otázce doručování rozhodčích nálezů se v několika svých rozhodnutích v loňském roce vyjádřil Nejvyšší soud České republiky (viz usnesení ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, usnesení ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, usnesení ze dne 29. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 1987/2006 a usnesení ze dne 29. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2726/2006). Ve všech svých uvedených rozhodnutích pak došel Nejvyšší soud k závěru, že pro vykonatelnost rozhodčího nálezu je nezbytné, aby písemné vyhotovení rozhodčího nálezu bylo doručeno účastníkům rozhodčího řízení postupem podle § 45 a násl. zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).

Výše uvedeným závěrem odmítl Nejvyšší soud názor o tom, že způsob doručování rozhodčího nálezu patří mezi otázky postupu vedení řízení, které si ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), mohou účastníci mezi sebou dohodnout. Přípustnost takové dohody byla doposud zastávána v odborné právní literatuře (viz. např. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, str. 218 a násl.).

Důvodem pro jeho odmítnutí bylo prosté konstatování Nejvyššího soudu, že rozhodčí řízení končí dle ustanovení § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení vydáním rozhodčího nálezu. Vzhledem k tomu již doručení nálezu nemůže být „otázkou postupu řízení“ ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.

V případě, že rozhodčí nález není doručen všem účastníkům rozhodčího řízení v souladu s § 45 a násl. OSŘ, nenastanou účinky ustanovení § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, tj. takový rozhodčí nález nemá účinky pravomocného soudního rozhodnutí a není soudně vykonatelný; jinak řečeno: takový rozhodčí nález nepředstavuje exekuční titul. Na základě takového rozhodčího titulu by tedy obecný soud neměl nařídit výkon rozhodnutí či exekuci na majetek povinného.

Vzhledem k tomu, že donucení dlužníka k nucenému splnění jeho závazku za pomoci státní moci bývá základním motivem pro zahájení rozhodčího řízení, je třeba konstatovat, že v případě „nedostatečného“ doručení rozhodčího nálezu není v podstatě smysl rozhodčího řízení naplněn, neboť v takovém případě nemá oprávněný k dispozici možnost obrátit se (s úspěchem) na soud.

Výše uvedený závěr zajisté není důvodem k odklonu od rozhodčího řízení jako způsobu řešení sporů. Je však třeba doporučit stranám případného rozhodčího řízení, aby buď už v rozhodčí smlouvě, či později v průběhu řízení zavázaly rozhodce k tomu, aby bylo při doručování rozhodčího nálezu postupováno dle příslušných ustanovení OSŘ.

V případě řízení před stálými rozhodčími soudy ve smyslu ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení je pak třeba, aby tyto instituce reflektovaly výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu a adekvátně změnily příslušná ustanovení svých statutů a řádů a především ji aplikovaly ve své praxi při doručování jimi vydaných rozhodčích nálezů. Je třeba konstatovat, že dle znění řádů veřejně přístupných na internetu se tak zřejmě doposud beze zbytku nestalo.

Zbyšek Kordač
WEINHOLD LEGAL