18. 2. 2002
ID: 15793upozornění pro uživatele
Před dvaceti lety se vrátil československý zlatý poklad
Když před dvaceti lety, 20. února
1982, přistála na letišti v Curychu letadla z Washingtonu a
Londýna, uzavřela se strastiplná pouť československého měnového
zlata uloupeného v roce 1939 nacisty. Ve třech letadlech Tu-154
se do trezorů Státní banky československé vrátilo 18.460
kilogramů zlata, jehož hodnota se v té době blížila 250 miliónům
dolarů.
Když před dvaceti lety, 20. února
1982, přistála na letišti v Curychu letadla z Washingtonu a
Londýna, uzavřela se strastiplná pouť československého měnového
zlata uloupeného v roce 1939 nacisty. Ve třech letadlech Tu-154
se do trezorů Státní banky československé vrátilo 18.460
kilogramů zlata, jehož hodnota se v té době blížila 250 miliónům
dolarů.
Na tvorbě takzvaného zlatého pokladu se po vzniku
samostatného Československa v roce 1918 podílela formou sbírek i
veřejnost, a vytváření zlatých měnových rezerv tak získalo
výrazný emocionální náboj.
V září 1938 byla celková zásoba zlata v československé
Národní bance 94.772 kilogramů. Z obavy před německou hrozbou
banka již předtím převáděla zlato do zahraničních bank a v
domácích trezorech zbylo zhruba 6366 kilogramů.
Již v březnu 1939 přijel do Prahy zvláštní říšský zmocněnec s
úkolem co nejrychleji převést měnové zlato do berlínské
Reichsbanky. Pod hrozbou zastřelením přinutil vedení Národní
banky k odeslání příkazů na převod zlata uloženého ve Velké
Británii. Přestože anglická strana věděla o okolnostech, za
jakých byl příkaz v Praze podepisován, putovaly tuny zlata z
Londýna do Německa. Stejný osud potkal i zlato deponované v
basilejské Bance pro mezinárodní vyrovnání (Bank for
International Settlements).
Majetek získaný tímto způsobem i z dalších evropských zemí
používalo Německo k financování válečných operací. Více než
polovinu (zhruba 57 procent) zachránila koncem války spojenecká
vojska. Poválečná pařížská konference o reparacích projednala
mimo jiné i způsob, jakým se nalezené zlato rozdělí mezi
poškozené země. Z československých kont se do Německa přesunulo
podle vládních údajů 45,3 tuny zlatých mincí a prutů. Komise
složená ze zástupců USA, Velké Británie a Francie stanovila výši
československého podílu na 24,5 tuny.
Již v roce 1948 dostala sice Praha zálohu 6070 kilogramů ve
svatováclavských dukátech, ale to bylo na dlouhou dobu všechno.
Přestože vlády Velké Británie a Francie s návratem zlata
souhlasily, postoj třetího partnera celou operaci zablokoval.
USA svůj souhlas totiž podmiňovaly náhradou znárodněného majetku
amerických občanů v Československu po roce 1948.
V roce 1961 zástupci obou stran podepsali text, podle něhož
mělo Československo výměnou za vrácené zlato zaplatit dva milióny
dolarů. V roce 1967 však americká vláda zvýšila své požadavky na
54 miliónů dolarů a jednání se opět zastavilo na mrtvém bodě.
Obdobná situace se opakovala i později. Oboustranně vstřícný
přístup vyústil v roce 1974 v druhou majetkoprávní dohodu. Podle
ní mělo Československo zaplatit odškodnění 20,5 miliónu dolarů.
Kromě zlata by navíc získalo i další výhody, například zrušení
nevýhodného tarifu na výrobky dovážené do USA. Kongres USA však
dohodu zamítl s tím, že Československo má zaplatit plné odstupné
převyšující 50 miliónů dolarů.
Třetí, tentokrát již konečnou verzi americko-československé
dohody podepsaly vlády v roce 1981. V sobotu 20. února 1982 tak
výměnou za 18,46 tuny zlata předal na curyšském letišti zmocněnec
československé vlády svému americkému protějšku šek na 81,5
miliónu dolarů a navíc představitelům Velké Británie šek na
zhruba 24 miliónů liber, které dlužila československá exilová
vláda za období druhé světové války.
Do československých sejfů se vrátilo milión a půl zlatých
mincí. Mezi nimi se objevily i dvě americké desetidolarovky z dob
osídlování divokého západu a jejich historická hodnota
převyšovala cenu zlaté mince z československého pokladu.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
1982, přistála na letišti v Curychu letadla z Washingtonu a
Londýna, uzavřela se strastiplná pouť československého měnového
zlata uloupeného v roce 1939 nacisty. Ve třech letadlech Tu-154
se do trezorů Státní banky československé vrátilo 18.460
kilogramů zlata, jehož hodnota se v té době blížila 250 miliónům
dolarů.
Na tvorbě takzvaného zlatého pokladu se po vzniku
samostatného Československa v roce 1918 podílela formou sbírek i
veřejnost, a vytváření zlatých měnových rezerv tak získalo
výrazný emocionální náboj.
V září 1938 byla celková zásoba zlata v československé
Národní bance 94.772 kilogramů. Z obavy před německou hrozbou
banka již předtím převáděla zlato do zahraničních bank a v
domácích trezorech zbylo zhruba 6366 kilogramů.
Již v březnu 1939 přijel do Prahy zvláštní říšský zmocněnec s
úkolem co nejrychleji převést měnové zlato do berlínské
Reichsbanky. Pod hrozbou zastřelením přinutil vedení Národní
banky k odeslání příkazů na převod zlata uloženého ve Velké
Británii. Přestože anglická strana věděla o okolnostech, za
jakých byl příkaz v Praze podepisován, putovaly tuny zlata z
Londýna do Německa. Stejný osud potkal i zlato deponované v
basilejské Bance pro mezinárodní vyrovnání (Bank for
International Settlements).
Majetek získaný tímto způsobem i z dalších evropských zemí
používalo Německo k financování válečných operací. Více než
polovinu (zhruba 57 procent) zachránila koncem války spojenecká
vojska. Poválečná pařížská konference o reparacích projednala
mimo jiné i způsob, jakým se nalezené zlato rozdělí mezi
poškozené země. Z československých kont se do Německa přesunulo
podle vládních údajů 45,3 tuny zlatých mincí a prutů. Komise
složená ze zástupců USA, Velké Británie a Francie stanovila výši
československého podílu na 24,5 tuny.
Již v roce 1948 dostala sice Praha zálohu 6070 kilogramů ve
svatováclavských dukátech, ale to bylo na dlouhou dobu všechno.
Přestože vlády Velké Británie a Francie s návratem zlata
souhlasily, postoj třetího partnera celou operaci zablokoval.
USA svůj souhlas totiž podmiňovaly náhradou znárodněného majetku
amerických občanů v Československu po roce 1948.
V roce 1961 zástupci obou stran podepsali text, podle něhož
mělo Československo výměnou za vrácené zlato zaplatit dva milióny
dolarů. V roce 1967 však americká vláda zvýšila své požadavky na
54 miliónů dolarů a jednání se opět zastavilo na mrtvém bodě.
Obdobná situace se opakovala i později. Oboustranně vstřícný
přístup vyústil v roce 1974 v druhou majetkoprávní dohodu. Podle
ní mělo Československo zaplatit odškodnění 20,5 miliónu dolarů.
Kromě zlata by navíc získalo i další výhody, například zrušení
nevýhodného tarifu na výrobky dovážené do USA. Kongres USA však
dohodu zamítl s tím, že Československo má zaplatit plné odstupné
převyšující 50 miliónů dolarů.
Třetí, tentokrát již konečnou verzi americko-československé
dohody podepsaly vlády v roce 1981. V sobotu 20. února 1982 tak
výměnou za 18,46 tuny zlata předal na curyšském letišti zmocněnec
československé vlády svému americkému protějšku šek na 81,5
miliónu dolarů a navíc představitelům Velké Británie šek na
zhruba 24 miliónů liber, které dlužila československá exilová
vláda za období druhé světové války.
Do československých sejfů se vrátilo milión a půl zlatých
mincí. Mezi nimi se objevily i dvě americké desetidolarovky z dob
osídlování divokého západu a jejich historická hodnota
převyšovala cenu zlaté mince z československého pokladu.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
