V prvé řadě však pár poznámek obecně k otázce zastavení exekuce.[1] Jak již bylo uvedeno, návrh na zastavení exekuce představuje, alespoň tedy ze strany povinného, jediný opravný prostředek proti vedení exekuce. To však neznamená, že by návrh na zastavení exekuce nemohl podat oprávněný – ten však na rozdíl od povinného není vázán při podání návrhu na zastavení exekuce zákonnou lhůtou (srov. § 46 odst. 6 EŘ, resp. § 55 odst. 1 EŘ), která byla zavedena novelou č. 286/2009 Sb., aby došlo napříště k zamezení účelovému protahování exekučního řízení. Za určitých okolností je k podání návrhu na zastavení exekuce aktivně legitimován též např. zástavní věřitel.[2] Rozhodování o (též i částečném) zastavení exekuce je pak dáno zejména do rukou exekučního soudu, ovšem exekuční řád zavádí též možnost, aby o zastavení exekuce rozhodl svým usnesením sám soudní exekutor - v souladu s § 55 odst. 1 a odst. 4 EŘ může mimo exekučního soudu rozhodnout o (částečném) zastavení exekuce též soudní exekutor, a to v případě, kdy o zastavení exekuce není mezi jejími účastníky sporu, tj. zejména v případě, kdy dochází k zastavení exekuce z návrhu oprávněného.[3] K tomu se sluší dodat, že exekuční soud může o zastavení exekuce rozhodnout též bez návrhu, vyjdou-li najevo skutečnosti, které odůvodňují zastavení exekuce (přičemž soud může tyto skutečnosti zjišťovat sám z jemu dostupných zdrojů), nebo v případě, kdy mu bude soudním exekutorem doručen podnět k zastavení exekuce. V rámci řízení o zastavení exekuce poté soud (soudní exekutor) posuzuje důvodnost a opodstatněnost vedení exekuce vůči povinnému.

Z hlediska důvodů, pro něž je možno exekuci zastavit, je nutno se obrátit na úpravu mimo exekuční řád. Obecným ustanovením, obsahujícím důvody zastavení exekuce (resp. výslovně důvody zastavení výkonu rozhodnutí), je ust. § 268 o.s.ř., jehož aplikace jakožto ustanovení obecného (lex generalis) je upravena prostřednictvím ust. § 52 odst. 1 EŘ. Tím však výčet ustanovení občanského soudního řádu, obsahujících důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí (resp. prostřednictvím odkazu v § 52 odst. 1 EŘ též zastavení exekuce), zdaleka nekončí.[4] Některé zvláštní důvody zastavení exekuce mohou být též upraveny v jiných právních předpisech (např. zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). K zastavení exekuce pak vždy dochází tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být exekuce úspěšně dokončena. V případě částečného zastavení exekuce pak musí nastat důvod, pro který nelze úspěšně vymoci určitou část z původně vymáhané povinnosti, tj. pokud nedojde k vynucení splnění části povinnosti exekutorem na povinném.

Vzhledem k tomu, že každé usnesení, kterým dochází k ukončení exekuce (či exekučního řízení) musí obsahovat výrok o náhradě nákladů mezi účastníky, je třeba, aby se soud či soudní exekutor vypořádali v případě (částečného) zastavení exekuce též s otázkou úhrady nákladů exekuce. V tomto ohledu je tak třeba nejprve vymezit, o jaké (čí) náklady se bude jednat. Typické dělení nákladů exekuce je prováděno dle subjektu, kterému svědčí nárok na jejich úhradu. V prvé řadě jsou to tzv. náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 EŘ. Do této skupiny nákladů soudního exekutora patří nejen náklady, které logicky soudní exekutor generuje v rámci své činnosti, ale též (je-li úspěšný) odměna exekutora.[5] Je-li exekutor plátce daně, je součástí nákladů exekuce také DPH. K úhradě těchto nákladů je primárně zavázán povinný (§ 87 odst. 3 EŘ), ovšem v určitých případech může být zavázán též oprávněný.[6] Dále jsou to náklady oprávněného, které jsou vymezeny odkazem na ust. § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. Jedná se zejména o hotové výdaje oprávněného a jeho zástupce, jeho ušlý zisk, náklady důkazů, tlumočné či odměna za zastupování oprávněného advokátem (+ případně DPH, je-li advokát jejím plátcem). Mezi náklady oprávněného poté patří i náklady, které oprávněný vynaložil před zahájením exekučního řízení za pomoc soudu před podáním exekučního návrhu a dále též záloha, kterou případně oprávněný zaplatil exekutorovi ve výši, která byla spotřebována (§ 90 odst. 3 EŘ). Jinými slovy – oprávněný má právo na úhradu účelně vynaložených nákladů a nákladů spojených s vymáháním pohledávky za povinným. V praxi je tak typická situace, kdy je exekuce nařizována jak pro vymožení pohledávky vyplývající z exekučního titulu, tak pro náklady exekučního řízení (tj. náklady oprávněného a náklady exekuce).[7]

V případě určování výše nákladů může soudní exekutor rozhodovat o nákladech exekuce 2 způsoby. V případě, že bude mít exekuce „standardní“ průběh, dojde usnesením soudního exekutora k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 87 odst. 2 a 4 a § 88 odst. 1 EŘ, podle něhož se povinnému ukládá povinnost k úhradě nákladů exekučního řízení (srov. shora) a který obsahuje konkretizaci jednotlivých nákladových položek. Z hlediska způsobu vymožení nákladů však citovaný příkaz mlčí, protože tento je určen v exekučním příkazu. Ovšem na straně druhé v případě, že dojde k vydání usnesení o zastavení exekuce, bude se o nákladech exekučního řízení rozhodovat právě v rámci tohoto usnesení o zastavení exekuce ve smyslu § 89 EŘ ve spojení s § 55 a § 55b odst. 2 EŘ. Jinými slovy – v případě rozhodnutí o úplném zastavení exekuce musí soud či soudní exekutor rozhodnout o náhradě nákladů exekuce (viz též shora), jelikož právní mocí rozhodnutím, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce jako podkladu k vymáhání nákladů, přičemž exekučním titulem je samo usnesení o zastavení exekuce.[8]

V případě, že během exekuce např. vyjde najevo, že vymáhaná pohledávka není ve skutečnosti v takové výši, pro jakou bylo exekuční řízení nařízeno (např. vyjde najevo, že povinný, resp. dlužník ve skutečnosti uhradil část dluhu oprávněnému, resp. věřiteli ještě před zahájením exekučního řízení dle § 35 EŘ). exekutor, příp. exekuční soud vydá usnesení, kterým exekuci částečně zastaví právě co do té částky, do které by již probíhat neměla. Ve zbytku dluhu však již jednou zahájená exekuce běží i nadále, exekutor tedy i nadále pokračuje ve vymáhání zbytku dluhu některým ze zákonných způsobů provedení exekuce.

Z uvedeného tedy vyplývá, že exekuční řízení v případě částečného zastavení exekuce nekončí úplně, ale pouze v určité části. Jak dovozuje doktrína, dojde-li v průběhu exekuce k částečnému zastavení exekuce (ovšem nikoliv pro částečné plnění po zahájení řízení – k tomu srov. shora), je ve vztahu k nákladům exekuce třeba přiměřeně aplikovat § 89 EŘ.[9] Toto je zřejmý následek skutečnosti již shora uvedené, totiž že v případě zastavení exekuce je již samo usnesení, kterým dochází k zastavení exekuce, titulem pro přiznání nákladů exekuce.[10] Uvedené se shodně uplatní i v případě částečného zastavení exekuce, přičemž tedy o nákladech exekuce nebude rozhodováno v příkazu k úhradě nákladů exekuce dle § 87 odst. 4 EŘ. Tato skutečnost byla dovozena též judikaturou, která dospěla k závěru, že „zánik pověření exekutora ve vztahu k částce, o kterou byla exekuce zastavena, má ještě ten důsledek, že náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce (včetně nákladů odvolacího řízení) nelze vymáhat postupem podle § 87 odst. 4 ex. řádu.“[11] [12]

Důležité je však určit, jakým způsobem exekuční soud (resp. soudní exekutor) rozhoduje v rámci svého usnesení o částečném zastavení exekuce o tom, jakým způsobem bude stanovena povinnost hradit náklady exekuce. Již bylo řečeno, že se v rámci rozhodování o nákladových povinnostech v při částečném zastavení exekuce přiměřeně uplatní ust. § 89 EŘ, podle něhož v případě zastavení exekuce hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zavinil zastavení exekuce. V tomto ohledu je však třeba citované ustanovení exekučního řádu (§ 89) jistým způsobem doplnit, jelikož ačkoliv se zdá, že úprava nákladových otázek v exekučním řádu je úplná, komplexní, ve skutečnosti tomu tak není, jelikož z ust. § 89 EŘ neplyne, podle jakých kritérií má soud či soudní exekutor rozhodnout o nákladech exekuce při jejím zastavení. Soudní praxe proto dovodila, že o otázkách náhrady nákladů exekuce při jejím zastavení bude rozhodováno dle pravidla zakotveného v ust. § 271 o.s.ř., upravujícího náhradu nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí (prostřednictvím odkazu v ust. § 52 odst. 1 EŘ), které bude subsidiárně užito jako lex generalis.[13] Judikatura dokonce dovodila, že užití § 271 o.s.ř. je v těchto případech nutností, jelikož jsou v něm obsažena i kritéria, způsobilá založit i povinnost oprávněného k úhradě nákladů řízení (pozn.: vzhledem k povinnému se zásadně uplatní režim v § 87 odst. 3 EŘ).[14]

V tomto důsledku bude tedy třeba, aby soud či soudní exekutor při rozhodování o nákladech exekuce v případě jejího (částečného) zastavení zkoumal (a řádně odůvodnil), kdo procesně zavinil, že byla exekuce (částečně) zastavena, tj. určit, na čí straně je procesní zavinění za (částečné) zastavení exekuce.[15] Jednoznačně zde tedy převáží princip procesního zavinění některého z účastníků exekuce (§ 89 EŘ ve spojení s § 271 o.s.ř.)[16], nikoliv hledisko procesního úspěchu ve věci dle ust. § 142 o.s.ř.![17] Půjde tak vždy o posouzení, na straně kterého z účastníků exekuce spočívá procesní zavinění (důvod) za (částečné) zastavení exekuce, a který z nich je tudíž povinen nahradit náklady druhého účastníka a soudního exekutora.

Bude-li ze strany soudu či soudního exekutora zjištěno, že důvod (částečného) zastavení exekuce nelze žádným způsobem přičítat oprávněnému (tj. pokud oprávněný neponese procesní zavinění za zastavení exekuce, resp. pokud procesní zavinění ponese povinný), bude v rámci usnesení o (částečném) zastavení exekuce rozhodnuto o nákladové povinnosti povinného dle obecných nákladových pravidel zakotvených v § 87 odst. 2 a 3 EŘ.[18] V případě toliko částečného zastavení exekuce bude v rámci rozhodnutí exekučního soudu (exekutora) zakotvena nákladová povinnost povinného k úhradě konkrétně vyčíslených nákladů, vztahujících se k části nároku, v němž již exekuce nepokračuje. Nutno dodat, že v případě povinného se jeho procesní zavinění za (částečné) zastavení exekuce obecně předpokládá, jelikož exekuční řízení je zahajováno z důvodu, že povinný dříve řádně nesplnil primární povinnost (dluh).[19]

Naopak v případě oprávněného lze dovozovat procesní zavinění za (částečné) zastavení exekuce spíše výjimečně, ovšem jistě nelze tuto variantu vyloučit.[20] Bude tomu zejména tehdy, pokud by oprávněný nepostupoval s potřebnou mírou pečlivosti a uvážlivosti při zahájení exekučního řízení či v průběhu exekuce, tedy když by např. přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti (která již byla dříve, ovšem zároveň již před zahájením exekučního řízení, povinným splněna) nebo ve vymáhání takové povinnosti bezdůvodně pokračoval.[21] Judikatura výslovně zdůraznila, že uvedeným způsobem si musí oprávněný počínat nejen při zahájení exekučního řízení (např. ujistit se, že částka, kterou v rámci exekuce vymáhá, nebyla již např. zčásti povinným uhrazena), ale v celém průběhu exekuce.[22] Takto tedy lze jistě považovat za procesní zavinění oprávněného za částečné zastavení exekuce v případě, že to byl sám oprávněný, který navrhl částečné zastavení exekuce [ve smyslu § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 EŘ][23] poté, co zjistil (nebo se stalo v průběhu exekuce zřejmým), že peněžitá částka, která je v rámci exekuce vymáhána, byla již povinným částečně uhrazena, popř. se ukázalo, že do určité výše (rozsahu) vymáhaná povinnost povinného z nějakého důvodu nadále neexistuje (např. je již promlčená). Shodná situace nastává i tehdy, dochází-li ze zavinění oprávněného k zastavení od počátku nepřípustně vedené exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky.[24]

Z judikatury se tedy jasně podává, že pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněnému, soud (potažmo soudní exekutor) mu v rámci usnesení o zastavení exekuce uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti a pokud by bezdůvodně nepřistoupil k vymáhání splnění dané povinnosti nebo v jejím vymáhání bezdůvodně nepokračoval. V případě úplného zastavení exekuce pak soud (exekutor) zruší také veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí (§ 271 věta druhá o.s.ř.). Tato hlediska se pak obdobně aplikují i v případě částečného zastavení exekuce, ovšem s tím rozdílem, že namísto zrušení předchozích rozhodnutí o nákladech v případě procesního zavinění oprávněného soud (exekutor) tato rozhodnutí změní tak, že oprávněnému přizná náhradu jen v takové výši, která by mu náležela, kdyby k jeho procesnímu zavinění nedošlo, tj. ve výši částečně snížené v rozsahu a s ohledem na usnesení o částečném zastavení exekuce.[25] Opět se tedy uplatní již shora uvedené, tj. v případě, že soud (soudní exekutor) rozhodne o procesním zavinění oprávněného za částečné zastavení exekuce, rozhodne v rámci svého usnesení o povinnosti oprávněného uhradit konkrétně vyčíslené náklady soudnímu exekutorovi, popř. též povinnému, vztahující se k části nároku, v němž již exekuce nepokračuje. V jiné fázi exekučního řízení by již nemohlo být rozhodnuto o úhradě nákladů exekuce vůči oprávněnému, jelikož např. oprávnění rozhodnout v příkazu k úhradě nákladů exekuce dle § 88 EŘ o povinnosti oprávněného uhradit náklady exekuce soudní exekutor nemá.[26]

Z výše uvedeného se pak také podává, že postup dle ust. § 271 věta druhá o.s.ř. v případě částečného zastavení exekuce nepřichází v úvahu, jelikož exekuce v takovém případě nebyla zatím zcela skončena.

Konečně je nutno znovu upozornit, že v případě (částečného) zastavení exekuce rozhoduje soud (soudní exekutor) usnesením o (částečném) zastavení exekuce, v rámci něhož rozhoduje též o náhradě nákladů exekuce, není možné takové usnesení napadnout např. námitkami dle § 88 odst. 3 EŘ, jelikož tyto jsou zvláštním opravným prostředkem pouze proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Naopak je nasnadě bránit se proti usnesení soudního exekutora, kterým byla stanovena nákladová povinnost, podáním odvolání dle § 55c odst. 1 až 3 EŘ ve spojení s § 202 odst. 1 o.s.ř. a contrario. I v takovém případě se uplatní subsidiarita příslušných ustanovení občanského soudního řádu ohledně podání a projednání odvolání (tj. ust. § 201 – 226 o.s.ř. za pomoci odkazu v § 52 odst. 1 EŘ). Proti rozhodnutí odvolacího soudu je pak přípustné dovolání za podmínek § 237 o.s.ř. Stejný postup se uplatní i v případě, že o (částečném) zastavení exekuce a s tím spojené nákladové povinnosti rozhoduje exekuční soud.   

Rozhodování o nákladových povinnostech v rámci exekučního řízení, zejména o jejich výši, fázi, v níž se má o nákladech exekuce rozhodovat, a o subjektu (účastníku) povinnému k jejich splnění, je nedílnou součástí každého takového řízení a často se jedná o částky pro účastníky nezanedbatelné. Je proto pro soud (popř. exekutora) klíčové, aby o této povinnosti rozhodl v souladu se zákonem. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že úprava exekučního řádu, ve spojení s občanským soudním řádem, mnoho úskalí neskýtá, pokusili jsme se nastínit, že tomu tak zcela jistě není. Ani přes množství související judikatury vyšších soudů nelze uzavřít, že by byla soudní praxe v těchto otázkách jednotná. O to více výše uvedené platí v případě, kdy je rozhodováno o zastavení (nebo částečném zastavení) exekuce.

V každém případě bude stěžejní rozhodnout, který ze subjektů prokazatelně (z procesního hlediska) zavinil, že exekuce nemohla (byť jen zčásti) proběhnout standardním způsobem. Procesní zavinění lze jistě nalézat i na straně oprávněného, který tak bude v konkrétním případě nucen nést nákladovou povinnost vůči exekutorovi, popř. též povinnému. Blíže právní úpravu pak vedle § 89 EŘ doplňuje § 271 o.s.ř. Závěrem je třeba připomenout, že v případě (částečného) zastavení exekuce, ať už rozhodnutím soudu či soudního exekutora, bude docházet k uložení dané nákladové povinnosti přímo samotným usnesením, proto bude nutné, aby se účastníci proti uvedenému případně bránili odvoláním, nikoliv jiným opravným prostředkem (např. námitkami).