Smlouvy s podmíněným plněním spotřebitele a ochrana spotřebitele ve světle nového rozhodnutí SDEU

V tomto článku se proto zaměřím na nové rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci Conny, který se zabýval paradoxní situací, kdy se třetí osoba dovolávala ochranného ustanovení v neprospěch spotřebitele.

Skutková a právní podstata věci

V rozsudku ve věci Conny ze dne 30. května 2024 se SDEU zabýval skutkovou situací, kdy nájemce bytu v postavení spotřebitele uzavřel s pronajímatelem – podnikatelem – nájemní smlouvu v místě, kde v Německu platí regulované nájemné. Dle německého práva má spotřebitel v případě, že sjednané nájemné je vyšší než povolené, nárok na vrácení přeplatku na nájemném.[1]

Spotřebitel se obrátil na německou obchodní společnost, jejímž předmětem podnikání bylo vymáhání pohledávek. Uzavřel s ní příkazní smlouvu prostřednictvím internetových stránek (tzn. elektronicky – distančně), kdy jednou z podmínek této smlouvy bylo, že společnost od spotřebitelů obdrží část odměny pouze v případě, že dojde k úspěšnému vymožení pohledávky, a další část v případě, že společnost zašle pronajímateli výzvu k uhrazení přeplatku.[2]

Společnost se s výzvou na pronajímatele obrátila, avšak neúspěšně, a proto přikročila k vymáhání pohledávky soudní cestou. V prvním stupni byla žaloba úspěšná, avšak pronajímatel se odvolal k Zemskému soudu v Berlíně (Landgericht Berlin). Jako jeden z odvolacích důvodů pronajímatel namítl, že příkazní smlouva mezi nájemcem a společností vymáhající pohledávku je neplatná, protože tato společnost nedostála informační povinnosti dle čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů.[3] Zemský soud v Berlíně se proto obrátil na SDEU s předběžnou otázkou.

Reklama

Vybraná judikatura vysokých soudů k zástavnímu právu (online - živé vysílání) - 23.1.2026

23.1.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Předběžná otázka se týkala výkladu výše uvedeného ustanovení, které zakládá povinnost obchodníkovi kontrahujícímu se spotřebitelem elektronickými prostředky na dálku upozornit spotřebitele na konkrétní okamžik, kdy se zavazuje za službu nebo zboží platit. Představit si to lze na tlačítku v e-shopu, u kterého je napsáno, že kliknutím na toto tlačítko se kupující zavazuje k platbě. Čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů za nedodržení této informační povinnosti stanovuje sankci relativní neplatnosti smlouvy.

Německý BGB (ve znění účinném pro předmětné řízení) ale předmětné ustanovení směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů transponoval takovým způsobem, že sankcionoval nedodržení uvedené podmínky ze strany obchodníka absolutní neplatností dané smlouvy bez možnosti spotřebitele se platnosti smlouvy dovolat.[4]

Vyvstala tak otázka, jestli existuje povinnost obchodníka informovat spotřebitele ve smyslu čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů i v případě, že povinnost spotřebitele zaplatit za poskytnutou službu vznikne v budoucnu a pouze v případě splnění určitých podmínek ze strany obchodníka.[5]

Posouzení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie

SDEU uzavřel, že dle znění vykládaného ustanovení směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů je třeba výslovně upozornit spotřebitele na skutečnost, že se zavazuje k platbě, vždy při vytváření objednávky, neboť tím na sebe spotřebitel přebírá povinnost za službu či zboží zaplatit. Zároveň uvedl, že toto ustanovení nijak nerozlišuje mezi podmíněným nebo nepodmíněným plněním.[6]

Na předběžnou otázku SDEU odpověděl tak, že čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů musí být vykládán v tom smyslu, že u distančních smluv uzavřených elektronickými prostředky je třeba dostát předmětné informační povinnosti podnikatele i u smluv, kdy je platba ze strany spotřebitele podmíněna splněním pozdější podmínky obchodníkem.[7]

Praktické dopady závěru SDEU

Závěr SDEU tak stanovil, že ustanovení čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce směrnice č. 2011/83 se uplatní i na smlouvy, kde je platba ze strany spotřebitele podmíněná. Tím SDEU poskytl nový výklad. Osobně jsem ale toho názoru, že praktický dopad má probírané rozhodnutí SDEU, a to zejména v kontextu stanoviska generálního advokáta, spíše na situace, kdy se neplatnosti spotřebitelské smlouvy s odkazem na ochranné ustanovení chránící spotřebitele dovolává osoba odlišná od spotřebitele, a to i v neprospěch spotřebitele, neboť potvrzuje praxi, že se třetí osoba v neprospěch spotřebitele těchto ustanovení nemůže dovolat.

V českém občanském zákoníku je vykládané ustanovení směrnice č. 2011/83 transponováno do § 1826a odst. 2. Na rozdíl od německého BGB český občanský zákoník přímo počítá s právem spotřebitele se smlouvy dovolat i přes nesplnění informační povinnosti obchodníkem.

Dle mého názoru je česká transpozice provedena o něco důsledněji než německá (ve vztahu k § 1826a odst. 2 občanského zákoníku a čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce směrnice č. 2011/83 o právech spotřebitelů), neboť vykládané ustanovení směrnice (v české jazykové verzi) výslovně v poslední větě uvádí: „…Nedodrží-li obchodník ustanovení tohoto pododstavce, není spotřebitel smlouvou nebo objednávkou vázán.“ Ze znění této věty nijak nevyplývá, že by smlouvou neměl být vázán podnikatel, který nedostál své informační povinnosti. Naopak z ní vyplývá, že je právem spotřebitele se neplatnosti domáhat, resp. ze smlouvy vůbec neplnit.

Německá transpozice tak způsobila paradoxní situaci, kdy se třetí osoba domáhala neplatnosti smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem, a to s odvoláním na ustanovení zákona, jehož cílem a účelem je ochrana spotřebitele. Spotřebitel se zároveň nemohl dovolat platnosti dané smlouvy, neboť tuto možnost mu německá transpozice nedala.

SDEU se touto problematikou zabýval jen stručně. S odkazem na zásadu vysoké úrovně ochrany spotřebitele učinil závěr, že se spotřebitel může dovolat platnosti smlouvy i v případě německé transpozice směrnice.[8] Blíže se však touto otázkou nezabýval.

Situaci, kdy se uplatnění ochranného ustanovení nedovolává sám spotřebitel, rozebral generální advokát ve svém stanovisku. Uvedl, že účelem ochranných ustanovení je chránit spotřebitele, přičemž není možné se jich dovolat v případě, že s tím spotřebitel nesouhlasí. Zdůvodnil to tím, že opačný výklad by šel proti smyslu a účelu směrnice č. 2011/83.[9] Tento přístup potvrzuje i judikatura SDEU.[10]

Závěr

Závěrem lze shrnout, že z rozsudku SDEU ve věci Conny se informační povinnost stanovená čl. 8 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice č. 2011/83 transponovaná do českého občanského zákoníku v § 1826a odst. 2 uplatní i na takové spotřebitelské smlouvy, dle kterých se spotřebitel zavazuje k úhradě jen za splnění budoucí podmínky.

Také lze konstatovat, že ustanovení zákona, jehož cílem je ochrana spotřebitele, se není možné dovolat proti vůli spotřebitele. Už vůbec není možné se takového ustanovení dovolat způsobem, který spotřebiteli uškodí.