Soudy jsou a budou pomalé. I když se to nesmí ve slušné společnosti říkat
Zdejší lidé si rádi a hojně stěžují. Ostatně Češi jsou takový národ věčných stěžovatelů, i když se mají v principu dobře. Nadávají na školství, na zdravotnictví, na dopravu, na tchýni i tchána, na politiku. A samozřejmě si stěžují i na justici. Jedním z evergreenů je, že naše soudnictví je pomalé. A že by s tím politici měli něco konečně dělat. Máme špatné zákony, chybí legislativa, slýcháme takřka obden. A ode všech, nejen od právníků. Přiznám se, že stesky nad pomalostí vleklostí justice vnímám již od roku 1993, kdy vznikl náš stát.
Sebekritika chybí
Nyní se vydám ovšem anti-populistickým směrem a dovolím si ve stručnosti poukázat na jeden opomíjený aspekt, o kterém se politici, patrně ve strachu o hlasy voličů, bojí hovořit. Za pomalost justice si můžeme – my Češi, Moravané, Slezané, Vietnamci, Ukrajinci, Slováci a Romové usídlení v české kotlině a okolí – do značné míry sami.
Naše soudy jsou mnohdy zavalovány neskutečnými „bagatelnostmi“, patrně jako nikdy v historii. A to platí pro soudy civilní, trestní, správní i soud ústavní. To co si dříve sousedé, spolupracovníci, příbuzní či obchodní partneři vyříkali mezi sebou, se dnes nadměrně často řeší žalobami. A nejen v Česku, je to problém celoevropský.
Ředitelská důtka jako právní problém
Nedávno mne jako učitele správního práva například zaujal judikát Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval, o udělení ředitelské důtky ve škole. Ano, někomu stálo za to hnát až k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS), tedy až do justiční metropole - Brna, prachobyčejnou ředitelskou důtku. Ano důtku, dokonce to nebyla ani dvojka z chování či nedej bože pětiset-korunová pokuta.
Pro jistotu jen dodávám, že NSS zde jasně řekl, že rozhodnutí o udělení důtky ředitele školy nenaplňuje znaky správního rozhodnutí, o němž by bylo nutno vést správní řízení, a proto nelze shledat povinnost vydat zde rozhodnutí nebo osvědčení. A nelze jej tedy následně žalovat ve správním soudnictvím. Takže možno upozornit rodiče, že ředitelské důtky (jako výchovné opatření bez právních následků) jejich malých či větších nezbedů naštěstí správní soudnictví nákladně řešit nebude. Prozatím.
Nicméně i tak jsou naše soudy mnohdy zavalovány neskutečnými věcmi. A to neplatí samozřejmě jen pro soudy správní.
Někdo řekne, co Vám na tom vadí, každý má právo se soudit, o co chce, jsme v právním státě.
To jistě ano, avšak odvrácenou stranou téže mince je, že se pak logicky nedostává energie a času na závažnější věci. Ani volání po vyšším počtu soudců nedává moc smyslu, aktuálně máme jeden z nejvyšších počtu soudců na světě na počet obyvatel. V posledních letech došlo i k nárůstu počtu asistentů soudců a justičních čekatelů. Takže ani apelování na posílení těchto pomyslně nižších kádrů dnes není moc na místě. Tyto postesky byly vhodné před patnácti a více lety, kdy byl tohoto „erudovaného obslužného justičního personálu“ větší nedostatek.
Závěrečný rozsudek
Až zase bude někdo lkát nad pomalostí justice a neschopností soudců a politiků, bylo by dobré mu pro vyváženost připomenout, že část viny leží i na nás. Na české společnosti, která se soudí, soudí a soudí, a to mnohdy v nesmyslných věcech, a tomu ani sebelepší procesní předpisy nezabrání.
Jak radili již staří římští právníci, nad hloupostmi je lepší mávnout rukou než prosoudit půlku života.
Na úplný závěr připomeňme klasická Ciceronova slova: „Na moři a před soudem jsi v rukou božích.“, a proto se soudům v méně podstatných věcech raději vyhýbejme, dodává s laskavým povzdechem autor této glosy.
právník a publicista
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
