Společné jmění manželů

Úvodem je vhodné vysvětlit, co se společným jměním manželů vlastně rozumí. I když jeho přesnou definici bychom v zákoně (konkrétně v občanském zákoníku) hledali jen ztěží, lze říci, že se jedná o majetkové společenství vznikající automaticky mezi manželi uzavřením manželství.

Dle § 143 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) do společného jmění manželů zjednodušeně řečeno náleží jak majetek (typicky movité a nemovité věci, ale i pohledávky) nabytý jedním z manželů nebo jimi oběma za trvání manželství, tak závazky (dluhy), které některému z manželů nebo jim oběma společně vznikly za trvání manželství.

Manželé (a za určitých podmínek i snoubenci) mohou zákonný rozsah společného jmění např. na základě smlouvy zúžit nebo téměř vyloučit.

Jak již výše uvedené napovídá, do společného jmění manželů mimo jiné nespadá takový majetek, který tazatel vlastnil před tím, než do manželství vstoupil. Pokud si tedy tazatel před uzavřením manželství pořídil rekreační chatu a za půl roku na to se ožení, zůstává chata i nadále výlučně v jeho vlastnictví a automaticky se nestává součástí společného jmění manželů.

Občanský zákoník toto pravidlo dále rozvádí, když uvádí, že do společného jmění manželů nepatří ani majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Vyjdeme-li z příkladu koupě rekreační chaty uvedeného v předchozím odstavci, znamená to, že pokud se manžel za trvání manželství rozhodne chatu prodat, nebude výtěžek z jejího prodeje (kupní cena) spadat do společného jmění manželů.

Opačně to bude v případě příjmů plynoucích z užívání věci ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, například z jejího pronájmu. Rozhodne-li se manžel chatu na léto pronajmout, bude do společného jmění manželů spadat nájemné, které se za její užívání zaváže nájemce platit. Výnos z nájmu věci ve výlučném vlastnictvím jednoho z manželů proto „patří“ jim oběma.

Tento závěr, ačkoliv nemusí být bezvýhradně akceptován, potvrdil mimo jiné ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud ČSR. Nejvyšší soud totiž již v sedmdesátých letech minulého století uvedl, že „výnosy, užitky a přírůstky věcí patří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní do společného jmění manželů), ať už věc sama je v bezpodílovém spoluvlastnictví (nyní ve společném jmění manželů) nebo ve vlastnictví jednoho z manželů.“

Lze tedy uzavřít následovně – kupní cena z prodeje věci, která patří výlučně pouze jednomu z manželů, do společného jmění manželů nespadá a nenáleží. Nájemné placené třetí osobou za její užívání však ano.