7. 11. 2016
ID: 103641upozornění pro uživatele
Svobodný přístup k externím právním analýzám zpracovaným za veřejné prostředky
Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 159/2015 – 32 ze dne 20. 7. 2016, si zaslouží pozornost širší právnické veřejnosti. Ačkoliv se nevěnuje složitým právním otázkám, ani neznamená obrat v dosavadní praxi o sto osmdesát stupňů. Jeho závěry jsou v podstatě pouze logickým popisem stavu věci, když vychází pouze z textu zákona. Je odůvodněn bez právně-teoretických a komparativních vsuvek. Jednoduchý, stručný a přece výstižný.
V oblasti zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen InfZ) se jedná spíše o bílou vránu, neboť nepřináší extenzivní výklad InfZ (což je téměř pravidlem), ale restriktivní. Přesto od něj nelze očekávat nastolení nového trendu. InfZ je totiž laickou i odbornou veřejností v naprosté většině používán k získávání jiných, než v tomto případě požadovaných, informací. Povinné subjekty pak k jejich poskytování přistupovaly různě, a to podle subjektivního posouzení jejich citlivosti a zneužitelnosti. V těchto případech byla odůvodnění neposkytnutí místy až absurdní, kdy např. jeden z povinných subjektů uváděl, že nad rámec důvodů obsažených v InfZ je rovněž možné odmítnout informace proto, že by mu to způsobilo ekonomickou škodu, když za získání informací zaplatil a žadatel by je obdržel bezplatně.
Rozsudek se zabývá situací, kdy žadatelka podle InfZ požadovala kompletní externí právní analýzu, kterou si nechal zpracovat úřad (Ministerstvo zdravotnictví). Jednalo se již o druhý rozsudek soudu o osudu téže žádosti. Jelikož InfZ nerozlišuje mezi povinnými subjekty, budou závěry tohoto rozsudku platit pro všechny povinné subjekty bez rozdílu.
Argumentace žadatelky spočívala ve zpracování analýzy v souvislosti s výkonem působnosti povinného subjektu a ve vynaložení veřejných prostředků za tuto analýzu. Úřad naopak argumentoval vytvořením analýzy pouze pro svou vnitřní potřebu a tím, že analýza nebyla využita. Dále uváděl, že analýza pouze provádí výklad právních předpisů a mohla by být autorským dílem. O tom, že se analýza vztahovala k působnosti úřadu, soud nepochyboval. Argumentaci nevyužitím informace soud smetl ze stolu, když uvedl, že podstatné je, že ji měl úřad za účelem plnění své zákonné povinnosti objektivně k dispozici. Jestliže úřad objednal zpracování informace v souvislosti s výkonem své působnosti, ta mu byla advokátní kanceláří skutečně poskytnuta a úřad byl oprávněn takovouto informaci při své činnosti využít, je nutno uzavřít, že právní analýza spadala do věcného rozsahu informací poskytovaných podle InfZ.
Zajímavější je řešení otázky, zda výklad právních předpisů provedený v analýze je autorským dílem. Vzhledem ke skutečnosti, že podstatnou část těchto analýz tvoří citace znění zákona, důvodových zpráv, komentářové literatury a související judikatury by se mohlo zdát, že tvůrčí přínos autora analýzy je natolik marginální, že se o autorské dílo nejedná, neboť postrádá jakoukoliv tvůrčí činnost. Ovšem v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy z totožných pramenů různí autoři dospěli k rozdílným, často i protichůdným, závěrům. Tyto závěry jsou přitom nepochybně výplodem tvůrčí činnosti svého autora, když snad každý zpracovatel analýzy by nedospěl ke zcela totožnému výsledku. Soud uzavřel, že autorské dílo je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami k jedinečně osobitému nehmotnému projevu, v němž se zračí i sama osobnost původce (autora). Tvůrčí činnost lze charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor nebyl vůbec dosažen. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Zmíněná tvůrčí činnost přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo.
Analýza je tedy nepochybně autorským dílem. Požívá proto ochrany podle autorského zákona a tedy i podle InfZ. Již ve svém předchozím rozsudku týkajícím se totožné žádosti č. j. 3 As 55/2014 – 33 ze dne 11. 12. 2014 soud uvedl, že je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak.
Právní analýzy zpracovávané externími subjekty pro potřeby povinných subjektů lze tedy považovat za autorská díla, přičemž způsob jejich užití musí být smluvně upraven. Bez výslovného zmocnění k jejich poskytnutí je tedy nelze podle InfZ zpřístupnit.
A co právní analýzy zpracované zaměstnanci povinného subjektu? Ta budou zaměstnaneckými díly, a proto bude majetková práva k nim vykonávat povinný subjekt. V tomto případě se proto podle mého názoru úprava § 11 odst. 2 písm. c) InfZ nepoužije, neboť se již nejedná o ochranu práv třetích osob.
Od tohoto rozsudku lze tedy očekávat sjednocení praxe povinných subjektů. Osobně však doufám, že bude mít i vedlejší efekt, že se stane vzorem stručnosti a výstižnosti nejen pro odůvodnění dalších rozsudků, ale i pro psaní externích právních analýz.
Mgr. Milan Zeman
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Rozsudek se zabývá situací, kdy žadatelka podle InfZ požadovala kompletní externí právní analýzu, kterou si nechal zpracovat úřad (Ministerstvo zdravotnictví). Jednalo se již o druhý rozsudek soudu o osudu téže žádosti. Jelikož InfZ nerozlišuje mezi povinnými subjekty, budou závěry tohoto rozsudku platit pro všechny povinné subjekty bez rozdílu.
Argumentace žadatelky spočívala ve zpracování analýzy v souvislosti s výkonem působnosti povinného subjektu a ve vynaložení veřejných prostředků za tuto analýzu. Úřad naopak argumentoval vytvořením analýzy pouze pro svou vnitřní potřebu a tím, že analýza nebyla využita. Dále uváděl, že analýza pouze provádí výklad právních předpisů a mohla by být autorským dílem. O tom, že se analýza vztahovala k působnosti úřadu, soud nepochyboval. Argumentaci nevyužitím informace soud smetl ze stolu, když uvedl, že podstatné je, že ji měl úřad za účelem plnění své zákonné povinnosti objektivně k dispozici. Jestliže úřad objednal zpracování informace v souvislosti s výkonem své působnosti, ta mu byla advokátní kanceláří skutečně poskytnuta a úřad byl oprávněn takovouto informaci při své činnosti využít, je nutno uzavřít, že právní analýza spadala do věcného rozsahu informací poskytovaných podle InfZ.
Zajímavější je řešení otázky, zda výklad právních předpisů provedený v analýze je autorským dílem. Vzhledem ke skutečnosti, že podstatnou část těchto analýz tvoří citace znění zákona, důvodových zpráv, komentářové literatury a související judikatury by se mohlo zdát, že tvůrčí přínos autora analýzy je natolik marginální, že se o autorské dílo nejedná, neboť postrádá jakoukoliv tvůrčí činnost. Ovšem v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy z totožných pramenů různí autoři dospěli k rozdílným, často i protichůdným, závěrům. Tyto závěry jsou přitom nepochybně výplodem tvůrčí činnosti svého autora, když snad každý zpracovatel analýzy by nedospěl ke zcela totožnému výsledku. Soud uzavřel, že autorské dílo je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami k jedinečně osobitému nehmotnému projevu, v němž se zračí i sama osobnost původce (autora). Tvůrčí činnost lze charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor nebyl vůbec dosažen. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Zmíněná tvůrčí činnost přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo.
Analýza je tedy nepochybně autorským dílem. Požívá proto ochrany podle autorského zákona a tedy i podle InfZ. Již ve svém předchozím rozsudku týkajícím se totožné žádosti č. j. 3 As 55/2014 – 33 ze dne 11. 12. 2014 soud uvedl, že je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak.
Právní analýzy zpracovávané externími subjekty pro potřeby povinných subjektů lze tedy považovat za autorská díla, přičemž způsob jejich užití musí být smluvně upraven. Bez výslovného zmocnění k jejich poskytnutí je tedy nelze podle InfZ zpřístupnit.
A co právní analýzy zpracované zaměstnanci povinného subjektu? Ta budou zaměstnaneckými díly, a proto bude majetková práva k nim vykonávat povinný subjekt. V tomto případě se proto podle mého názoru úprava § 11 odst. 2 písm. c) InfZ nepoužije, neboť se již nejedná o ochranu práv třetích osob.
Od tohoto rozsudku lze tedy očekávat sjednocení praxe povinných subjektů. Osobně však doufám, že bude mít i vedlejší efekt, že se stane vzorem stručnosti a výstižnosti nejen pro odůvodnění dalších rozsudků, ale i pro psaní externích právních analýz.
Mgr. Milan Zeman
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
