Trestněprávní prověrka může proběhnout v první řadě předběžně v rámci přípravy transakce na objednávku jejích účastníků, resp. v rámci vypracování Criminal Compliance programu na objednávku statutárního orgánu společnosti, které se prověřovaná věc dotýká. Pro ilustraci si můžeme představit následující situaci.

Zaměstnanec je trestně stíhán pro trestný čin související s podnikáním společnosti jakožto svého zaměstnavatele, typicky pro trestný čin podplacení podle § 332 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), v souvislosti s účastí společnosti ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku. Nechá-li si potenciální nabyvatel obchodního podílu věc prověřit z trestněprávního pohledu, čekají jej zjištění, která mohou změnit jeho pohled na výhodnost celé věci.

V uvedené situaci bude informován o tom, že trestním stíháním zaměstnance (byť i bývalého) předmětné společnosti vzniká s ohledem na zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TOPO“), riziko vzniku trestní odpovědnosti také pro samotnou společnost. Ta může být později potrestána např. trestem zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, co může výrazně poškodit její další podnikatelskou činnost.[1] Značné komplikace může přinést již samotné trestní stíhání předmětné společnosti, neboť je s ním spojeno mimo jiné významné omezení při zrušení, zániku a přeměně právnické osoby.[2] Trestní stíhání přitom může být zahájeno i se značným odstupem poté, co je zahájeno proti zaměstnanci, který se jednání fakticky dopustil. Komplexní právní prověrka v oblasti (nikoliv jenom) trestněprávních rizik je tedy zásadní nástroj, který by měl být použit vždy, když existuje riziko přítomnosti trestněprávních aspektů posuzované věci.

Kromě předběžné právní prověrky lze prověrku provést také poté, co byl již zjištěn konkrétní incident, který je třeba analyzovat, posoudit jeho rizika a navrhnout nejvhodnější postup, který ochrání dotčené subjekty před jeho následky.

Představme si společnost s ručením omezeným, jejímž statutárním orgánem jsou dva jednatelé, kteří mají mezi sebou rozdělené obchodní vedení takovým způsobem, že jeden odpovídá za technickou stránku podnikání, zatímco druhý se věnuje financím a účetnictví.

Společnost se rozhodne za účelem financování svého podnikání zažádat o úvěr, přičemž druhý jednatel při sjednávání úvěrové smlouvy předloží záměrně zkreslené údaje o hospodářských výsledcích společnosti, aby zvýšil šance na poskytnutí úvěru. Banka tento podvod neodhalí, společnost úvěr nerušeně vyčerpá a řádně jej splácí. První jednatel žádost o úvěr spolupodepsal, přičemž si nevšiml jakýchkoliv nesrovnalostí a o podvodu se dozvěděl náhodou a až zpětně. Tohoto jednatele nyní zajímá, jaká rizika pro něj a pro společnost vyvstávají a jaké má možnosti tuto situaci řešit.

Podrobným prověřením věci může sobě a společnosti ušetřit značné problémy. Jednatel bude v rámci analýzy informován, že došlo ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu[3], neboť k jeho dokonání trestní zákoník nevyžaduje vznik škody.[4] Zároveň jej však bude moci uklidnit vysvětlení, že jelikož je úvěrový podvod úmyslným trestným činem a nelze jej spáchat z nedbalosti, riziko trestní odpovědnosti je pro něj v tomto ohledu poměrně nízké. V případě zahájení trestního stíhání bude totiž třeba jeho úmysl prokazovat. V návaznosti na provedenou analýzu bude na možné budoucí trestní řízení připraven, neboť bude vědět, jaké skutečnosti bude třeba orgánům činným v trestním řízení sdělit a podložit je důkazy, aby pro sebe riziko trestní odpovědnosti od počátku minimalizoval. K žádnému trestnímu řízení navíc ani dojít nemusí. Jednatel díky provedené analýze zjistí, že na úvěrový podvod nedopadá oznamovací povinnost.[5] Pokud tedy zjištěnou situaci neohlásí, nedopouští se tohoto trestného činu. Zároveň se však dozví o možnosti použití účinné lítosti, pokud banku dobrovolně informuje o skutečném stavu věci a dohodne se s ní buď na pokračování úvěrového vztahu, nebo na vrácení úvěru.[6] Přivodí tím sice riziko trestního stíhání jednateli, který úvěr sjednával[7], samotná společnost by však měla být od trestní odpovědnosti ochráněna.

Jako poslední příklad lze uvést situaci, kdy bývalý jednatel prodá majetek společnosti (např. automobily) výrazně pod cenou jiné společnosti a zároveň posléze od stejné společnosti nakoupí nové vozy za vyšší cenu, přičemž smlouvu o prodeji i o koupi za ni podepíše tatáž osoba. Prověřování podobných majetkových transakcí je významné zejména při změně vedení společnosti. Bude-li v návaznosti na jeho požadavek provedena analýza popsaného jednání, bude jejím výsledkem zejména konstatování, že se bývalý jednatel mohl dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 TZ, případně § 221 TZ (v případě prokázání „pouhé“ hrubé nedbalosti namísto úmyslu). Za jistých podmínek lze uvažovat také o trestném činu zpronevěry dle § 206 TZ. Přivodil-li svým jednáním tento jednatel společnosti úpadek, mohl se navíc dopustit také trestného činu způsobení úpadku podle § 224 TZ. Na straně společnosti, se kterou bývalý jednatel smlouvy uzavřel, hrozí vznik trestní odpovědnosti právnické osoby. Důležité bude i doporučení, od koho by měla být vymáhána vzniklá škoda, a zda bude efektivnější její náhradu požadovat v rámci trestního či občanskoprávního řízení.

Trestněprávní prověrku lze provést předběžně jako součást Due Diligence anebo v reakci na již vzniklý incident s rizikem možného vzniku trestní odpovědnosti. Trestní odpovědnost může vzniknout nejen u jednotlivých fyzických osob, ale také u právnické osoby, pokud jí lze spáchaný trestný čin přičítat. Kvalitní právní analýza z hlediska rizika vzniku trestní odpovědnosti je v dnešní době nezbytnou součástí každé větší transakce, zejména při převodu obchodního podílu. Spolu s navazujícím Criminal Compliance programem je jedním z předpokladů bezchybného průběhu realizované transakce a následného fungování společnosti. 

Mgr. Filip Mamrilla,
advokátní koncipient

Mgr. Petr Motyčka,
advokát