Úprava styku dítěte s rodičem, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy dle NOZ

Lze konstatovat, že nový občanský zákoník oproti stávající právní úpravě zákona o rodině zakotvuje podrobnější pravidla styku rodiče s dítětem. Osobní styk rodiče s dítětem je v současné právní úpravě upraven v podstatě v jediném ustanovení § 27 zákona o rodině. Nový občanský zákoník naproti tomu upravuje styk rodičů s dítětem hned v pěti ustanoveních, a to v § 887 až 891.

Stávající právní úprava se fakticky vztahuje až na případy, kdy je k úpravě styku rodiče s dítětem třeba zásahu soudu, neboť § 27 odst. 1 zákona o rodině výslovně stanoví, že „dohoda o styku rodiče s dítětem nepotřebuje schválení soudu“, přičemž ve smyslu § 27 odst. 2 zákona o rodině soud styk rodičů s dítětem upraví, „vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině.“ Lze proto konstatovat, že § 27 zákona o rodině se použije až v případě, že se rodiče nejsou schopni sami dohodnout. Naproti tomu nový občanský zákoník zakotvuje konkrétní pravidla, která by měla být aplikována samotnými rodiči ještě v době, kdy pro úpravu styku rodiče s dítětem není zásah soudu nezbytný, a rodiče jsou schopni dohody dosáhnout.

Nový občanský zákoník v § 888 zejména výslovně zakotvuje právo dítěte, které je v péči jen jednoho rodiče, se s druhým rodičem stýkat a současně právo tohoto druhého rodiče stýkat se s dítětem. Obdobné principy jsou zakotveny i v současném zákoně o rodině, nikoli však ve vztahu k dohodě rodičů o styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno dítě do výchovy, ale ve vztahu k otázkám a skutečnostem, které musí soud posoudit a zohlednit, pokud rozhoduje o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů. Ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině totiž stanoví, že soud při rozhodování o svěření dítěte do výchovy „dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti…“ (v podstatě obdobná pravidla přebírá ve vztahu k rozhodování o svěření dítěte do péče i nový občanský zákoník).

Dalším nesporným přínosem nového občanského zákoníku je i výslovné zakotvení povinnosti rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, připravit dítě na styk s druhým rodičem, tento styk řádně umožnit a s druhým rodičem spolupracovat. Ačkoli je takové jednání nepochybně v zájmu dítěte a rodiče by tyto principy měli dodržovat i bez výslovné zákonné úpravy, je nutno připustit, že rodiče se v praxi častokrát těmito v současné době nepsanými pravidly neřídí. Zákon o rodině porušování těchto pravidel postihuje pouze v tom směru, že ve smyslu § 27 odst. 2 zákona o rodině „bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí“ (obdobnou právní úpravu zakotvuje i nový občanský zákoník v § 889 věta druhá). Nový občanský zákoník výslovně uvádí i další v zákoně o rodině nezakotvená pravidla, která by však s ohledem na zájmy dítěte měli rodiče dodržovat za každých okolností, a to zejména dítě proti druhému rodiči nepopuzovat, když nový občanský zákoník v § 889 větě první stanoví, že „rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.“ Pokud i přes vše výše uvedené rodiče nejsou schopni dosáhnout dohody o úpravě styku s dítětem, nový občanský zákoník zakotvuje ve své podstatě úpravu obdobnou úpravě § 27 zákona o rodině a umožňuje, aby styk rodiče s dítětem upravil soud, a to jak v případě, kdy rodiče dohody nedosáhnou, tak v případě, kdy takový postup vyžadují zájmy dítěte či poměry v rodině.

Je nesporné, že nový občanský zákoník v § 887 až 891 upravuje principy, kterými by se měli rodiče řídit i v současné době. Mnohdy tomu však tak není, proto lze jen doufat, že výslovné zakotvení těchto pravidel v zákoně bude rodiče do budoucna více motivovat k tomu, aby dosáhli dohody bez zásahu soudu a zejména k tomu, aby tuto dohodu s ohledem na zájmy dítěte dodržovali.