Ústavní soud zamítl návrh na zrušení 3 denní karenční doby

Ústavní soud rozhodl koncem dubna 2012 o zamítnutí návrhu na zrušení tzv. 3 denní karenční doby, který je v současné době upraven v ustanovení § 192 odst. 1 zákoníku práce. Ústavní soud obdržel návrh na zrušení 3 denní karenční doby již koncem roku 2010. Navrhovatelé argumentovali mimo jiné rozporem s právem občana na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud při svém rozhodování o důvodnosti tohoto návrhu posuzoval, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv.

Ústavní soud se při posuzování legitimity sledovaného cíle zabýval mimo jiné smyslem a podstatou práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny. Ústavní soud uvádí, že: „v obecné rovině je podstatou a smyslem (jádrem) tohoto práva zajištění určitého minimálního hmotného standardu postačujícího k vedení důstojného života v případech, v nichž zaměstnanec není způsobilý obstarávat si v důsledku nemoci obživu vlastní prací. Povinnost státu zajistit tento standard nelze však z ústavního pohledu vnímat jako povinnost poskytovat jednotlivcům sociální plnění v nejvyšší možné (ekonomicky udržitelné) míře, nýbrž pouze jako povinnost zajistit, aby výše, frekvence a povaha těchto plnění zajistila již zmíněný sociální standard“. Ústavní soud přitom neopomněl připomenout snížení celkové sazby pojistného na sociální pojištění hrazeného zaměstnancem z 8 %1 na 6,5 % z vyměřovacího základu.

Podle Ústavního soudu třídenní výpadek příjmů sice nepochybně představuje jistý zásah do příjmů dotčených osob, avšak nejde (i s ohledem na další garance obsažené v právu sociálního zabezpečení) o takový zásah, který by onemocnělým osobám okamžitě znemožnil dosažení hmotného standardu postačujícího k vedení důstojného života.

Ústavního soudu se přiklonil k názoru, že napadená ustanovení sledují legitimní cíl, jímž je omezení zneužívání nemocenských dávek.

K závěru, že zavedení karenční doby je samo o sobě (tj. nikoliv např. ve spojení s dříve kritizovaným současným zachováním povinnosti platit pojistné) „rozumným“ a dokonce v evropském kontextu obvyklým opatřením vede i skutečnost, že tento institut je uznáván jak v mezinárodním právu, tak i ve vnitrostátních úpravách mnoha států.

Mgr. Dagmar Junková