Případová studie

Představme si následující situaci. Žalobce se se svým podáním, několikrát doplňovaným, domáhá vůči v podání označeným žalovaným náhrady škody, odškodnění bolestného a způsobené škody, která mu vznikla jednáním uvedených osob. Soud prvního stupně však k podání žalobce včetně jeho doplnění zaujímá až přepjatě formalistický přístup, když nejdříve žalobce vyzývá k doplnění a opravě jeho podání, a to usnesením podepsaným asistentem soudce, aby následně předmětné podání odmítnul.

Odhlédněme nyní od posuzování skutečnosti, zda žalobce ve svém podání splnil povinnost označení účastníků, uvedl, z jakého důvodu požaduje tvrzené nároky a vylíčil rozhodné skutečnosti, čímž mohl či nemusel naplnit náležitosti žalobního návrhu. A to vše za situace, kdy z podání žalobce zcela jednoznačně plyne, že tento nedisponuje dostatečnými znalostmi a dovednostmi, které by mu umožňovali podat perfektní návrh na zahájení řízení a ani nemá prostředky na to, aby si obstaral osobu s právním vzděláním, která by byla schopna původní žalobcovo podání doplnit natolik, aby se soudu prvního stupně zdálo z pohledu ust. § 79 OSŘ perfektní a mělo všechny zákonem požadované náležitosti.

Zaměřme se na samotnou výzvu k opravě nebo doplnění podání, která byla učiněna soudem prvního stupně, a položme si otázku, zda tato výzva je či byla učiněna k tomu oprávněnou osobou, a tedy zda byla učiněna v souladu s platnou právní úpravou?

Právní rozbor

Ust. § 43 OSŘ hovoří o pravomoci předsedy senátu vyzvat usnesením účastníka řízení k opravě nebo doplnění jeho podání v případě, kdy dle jeho názoru je takové podání nesrozumitelné nebo neurčité. V námi nastíněném případě však usnesení, jehož obsahem je výzva adresována žalobci, aby doplnil a opravil svá podání o řádné označení účastníků řízení, vylíčil rozhodující skutečnosti alespoň takovým způsobem, aby bylo z žaloby zřejmé, o čem a na jakém skutkovém základě má soud jednat a rozhodovat a čeho se podatel domáhá, když jeho podání dle tvrzení obsažené ve výzvách neobsahují žádný konkrétní návrh rozhodnutí soudu, je učiněna toliko asistentem soudce, nikoli předsedou senátu. Dle našeho názoru tak je či byla daná výzva činěna v rozporu se zákonným požadavkem obsaženým v ust. § 43 OSŘ, když máme za to, že v dané věci nelze přenést povinnost předsedy senátu usnesením vyzvat účastníka řízení o doplnění nebo opravení podání, v případě, kdy tento má za to, že podání neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, na asistenta soudce, a to z následujících důvodů.

Soudní moc dle čl. 81 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“), vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Ustanovení čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 94 odst. 2 Ústavy pak stanoví, že soudnictví u soudů vykonávají soudci a dále, že jiné osoby se na výkonu soudnictví mohou podílet jen a pouze v případě, kdy tak stanoví zákon.

Asistenti soudců jsou pak ve smyslu ust. § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) oprávněni podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky, kterým je zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen „ZOVSÚ“).

ZOVSÚ stanovující základní rozsah rozhodovací a jiné činnosti vyšších soudních úředníků a na základě výše uvedeného tak i asistentů soudců, ve svém ust. § 11 písm. l) uvádí, že: „Vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci.“

Pokud tak přihlédneme ke zcela jasné dikci ust. § 43 OSŘ hovořící o předsedovi senátu jako o osobě, která usnesením vyzve účastníka řízení k doplnění nebo opravě jeho podání, nelze uzavřít jinak, než že postup soudu v nastíněné věci, a sice výzva učiněná asistentem soudce, by nebyla činěna po právu ani v souladu s platnou právní úpravou.

Nadto se plénum Ústavního soudu ČR ve svém nálezu ze dne 22. 05. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10 příhodně vyjádřilo tak, že uvedlo: „Z ústavních východisek se podává, že soudnictví je činnost, kterou u soudů vykonávají soudci; důvodem k tomu jsou garance osobní i věcné nezávislosti, jakož i osobní předpoklady a odborná úroveň soudce. Podíl dalších osob na výkonu soudnictví je výjimkou z tohoto pravidla, a je proto zapotřebí k ní přistupovat restriktivně“.

Závěr

Pokud by tak došlo k učinění výzvy ve smyslu ust. § 43 OSŘ asistentem soudce, máme za to, že by došlo k nepřípustnému rozšíření pravomocí této osoby podílející se na výkonu soudnictví a uvedená výzva by tak nebyla zákonem předpokládanou výzvou, když by byla učiněna k tomu neoprávněnou osobou. Na základě výše uvedeného by tak nemohlo dojít k řádnému vyzvání žalobce k doplnění či opravě jeho podání, a tím by ani nemohlo dojít k následnému odmítnutí žalobcova návrhu na zahájení řízení.

Na závěr pak lze pouze spekulovat, zda by výše nastíněnou vadu výzvy učiněnou asistentem soudce zhojila skutečnost, že by v soudním spise byla uvedena zmínka o pověření či jiném zmocnění asistenta soudce předsedou senátu k provedení úkonu výzvy k doplnění a opravě žalobcova podání. Pokud by však takové pověření dohledatelné nebylo, nemohlo by se za takové situace dle našeho názoru hovořit o možném naplnění zákonného postupu v případě výzvy k opravě či doplnění na základě ust. § 43 OSŘ.

Mgr. Jan Mučka,
advokátní koncipient