Úvěrový podvod

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“) v souvislosti s podvodným jednáním rozlišuje obecný trestný čin podvodu[1], na který navazuje úpravou jeho zvláštních typů. Těmi jsou podvod pojistný[2], úvěrový[3] a dotační.[4]

Trestný čin úvěrového podvodu může být dle § 211 TZ spáchán dvěma způsoby. Jedním z nich je případ, kdy osoba při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.[5]

Zákon spojuje trestný čin úvěrového podvodu s uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů. Zákon tyto údaje dále podrobně nevymezuje. Obecně lze říci, že jde o údaje významné pro rozhodování věřitele o poskytnutí úvěru.[6] Jedná se zejména o údaje týkající se příjmů osoby žádající o úvěr, případně existence jiných závazků či jejich výše.[7] Jestliže by byl úvěr pachateli poskytnut i bez ohledu na jím uvedené nepravdivé údaje, nepřichází trestní odpovědnost zpravidla v úvahu.[8]

V případě úvěrového podvodu není zákonem vyžadováno způsobení škody.[9] Trestně odpovědný je tak i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.[10] Pachatel tak nemusí jako u obecného podvodu jednat od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Z hlediska úvěrového podvodu je podstatné, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.[11]

Vždy je však třeba zvážit okolnosti konkrétní věci. Ústavní soud ukládá orgánům činným v trestním řízení „pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.“[12]

V uvedených případech připadá v úvahu zejména zvážení povahy a závažnosti trestného činu při stanovení druhu trestu a jeho výměry[13], případně i použití zásady subsidiarity trestní represe[14] a z ní vyplývajícího principu ultima ratio.[15]

Významná je rovněž skutečnost, že trestného činu úvěrového podvodu se může pachatel dopustit pouze úmyslným jednáním.[16] Samotné uvedení, resp. zamlčení údajů podle § 211 TZ ještě trestní odpovědnost nezakládá, neboť k němu může dojít i nedbalostí jednající osoby. Případný úmysl je třeba na základě zjištěných okolností dokázat, nikoli pouze předpokládat.[17]

 

Mgr. Petr Motyčka, 

advokát

[1] § 209 TZ

[2] § 210 TZ

[3] § 211 TZ

[4] § 212 TZ

[5] Ve druhém případě pachatel bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8.2016, sp. zn. 3 Tdo 889/2016

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 855/2014

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 646/2010

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05

[13] § 39 odst. 1, 2 TZ

[14] § 12 odst. 2 TZ

[15] Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, komentář k § 211

[16] Dle § 13 odst. 2 TZ platí, že k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. V případě úvěrového podvodu zavinění z nedbalosti není stanoveno.

[17] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz