Typickým případem této duality je odškodňování bolestného a ztížení společenského uplatnění. Zatímco jeden bod pro účely ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění pro pracovní úrazy a nemoci z povolání je již řadu let neměnně roven 250, - Kč, u újmy na zdraví mimo vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (tj. například dopravní nehody) se v roce 2022 jedná o 378,39 Kč. V rámci vývoje právního řádu České republiky v oblasti odškodňování lze sledovat dílčí pokusy o odstranění této neodůvodněné duality, neboť proč osoba, která utrpěla újmu na zdraví při práci, by měla být odškodňována odlišně právě proto, že se tak stalo v pracovní době, než když by se tak stalo o pár minut později na cestě domů z práce.

Tak tomu bylo donedávna (resp. do účinnosti novely zákoníku práce č. 285/2020 Sb.) rovněž u odškodňování tzv. „duševních útrap“ pozůstalých v případě, že zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání zemřel, kterémuž druhu náhrady se tento článek věnuje.

V zákoníku práce účinnému k dnešnímu dni pojem duševních útrap nenalezneme, kterýžto pojem je obsažen v občanském zákoníku (§ 2956 a 2959).  Původní („přednovelové“) ustanovení § 271i zákoníku práce přiznávalo tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých, kteréžto náleželo pouze manželovi, partnerovi a nezaopatřenému dítěti, a to ve výši nejméně 240.000, - Kč.  Byť tuto náhradu zmiňujeme v kontextu duševních útrap, bylo se možné v dobové literatuře setkat s názory, že původní koncepce ustanovení § 271i označena jako jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých, měla jiný účel než § 2959 občanského zákoníku. Účelem této náhrady bylo primárně „..zmírnění sociálních dopadů smrti zaměstnance do sféry jeho nejbližších příbuzných, se kterými zemřelý zaměstnanec prostřednictvím příjmu ze svého zaměstnání sdílel (byl povinen sdílet) náklady na jejich životní potřeby a aktivity a kteří jsou náhlým výpadkem tohoto příjmu potenciálně nejvíce zasaženi“[1], a až jako druhé odčinění duševních útrap. V některých případech ani druhý z těchto důvodů připouštěn nebyl. Rovněž je nutno uvést, že přestože ustanovení § 271i již před novelou obsahovalo dikci „nejméně 240.000, - Kč“, v rámci odškodňovací praxe docházelo ze stran povinných subjektů k téměř pravidelnému ignorování onoho slova „nejméně“ a pozůstalým byly přiznávaný tyto částky jako jediná forma odškodnění.

V téže době byla již platná právní úprava ve formě ustanovení § 2956 v návaznosti na § 2959 občanského zákoníku, které uvádí, že „při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“, toto bylo následně doplněno ze strany Nejvyššího soudu již v roce 2018[2], který se pokusil o stanovení určitých pravidel pro vyčíslení náhrady pro nejbližší osoby (tj. manžela, rodiče a děti), a to na 20násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy, která je přepočtena na počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, jenž předcházel roku, v němž došlo ke smrti primární oběti.

Reklama

Novinky v pracovním právu 2023 (online - živé vysílání) - 31.1.2023

31.1.2023 10:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Pozůstalí v mimopracovních sporech tak měli nárok nejen na řádově vyšší odškodnění v případě usmrcení blízké osoby, ale i jejich okruh byl podstatně širší.

Nastávaly tedy situace, kdy ve stejné době došlo ke dvěma nešťastným úmrtím. Jedno jako důsledek pracovního úrazu, kdy odškodnění obdržela pouze manželka, neboť děti již nespadaly do kategorie „nezaopatřených“ potomků, a to již uvedenou „minimální“ částkou ve výši 240.000, - Kč. Druhým úmrtím pak byla tragická dopravní nehoda, ve které se odškodnění vztahovalo nejen na manželku či družku, zaopatřené či nezaopatřené děti, ale také sourozence, vnuky, bratrance a další osoby blízké. Nejbližším osobám tak bylo soudem přiznáváno odškodnění duševních útrap v částkách až trojnásobně vyšších než v rámci zmiňovaného pracovního úrazu.

Neodůvodněnost a nespravedlnost nastalého stavu si následně uvědomil i zákonodárce, když novelou zákoníku práce č. 285/2020 Sb. se pokusil (mimo jiné) napravit danou situaci. V důsledku této novely došlo v prvé řadě ke změně označení této náhrady, a to z původního „jednorázového odškodnění pozůstalých“ na „jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých“. Dále pak dochází k rozšíření okruhu oprávněných osob, a to na manžela, partnera, dítě (ať už zaopatřené či nezaopatřené) či rodiče zemřelého zaměstnance dle § 271i odst. 1, ale dle odst. 3 také na další osoby v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. Důvodem rozšíření např. z nezaopatřených dětí na všeobecně děti je pak takový, že „duševní útrapy dětí z úmrtí otce nebo matky nesouvisejí s jejich nezaopatřeností, ale s rodinným vztahem k otci nebo matce, který je vztahem celoživotním. Stejně tak je tomu v případě vztahu rodičů ke svým dětem.“[3] Současně bylo přímo do textu (odst. 2 předmětného ustanovení) zákona převzata judikatura Nejvyššího soudu ohledně 20násobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Výše odškodnění této nemajetkové újmy pozůstalých osob blízkých je tak konečně totožná pro veškeré škodní události bez ohledu na to, zda ke smrtelnému úrazu došlo v rámci výkonu práce či nikoliv.  

Novela mimo jiné zavedla další ustanovení věnující se problematice „duševních útrap“, a to ustanovení § 271f titulované jako „jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance“. Dané ustanovení směřuje k odškodnění citového utrpení nejbližších osob zaměstnance (tj. dle § 271f manžela, partnera, dítěte a rodiče), a to v případě, že zaměstnanec při pracovním úrazu či nemoci z povolání nezemře, nýbrž utrpí zvlášť závažná zranění. Dané ustanovení pak směřuje na ty nejzávažnější zdravotní stavy (tj. stavy blízké smrti), mezi které lze začlenit např. koma či ochrnutí převážné části těla. Inspirací k přijetí tohoto ustanovení bylo dle důvodové zprávy dané ustanovení § 2959 občanského zákoníku, čímž by mělo dojít k odstraňování nedůvodného rozdílu mezi občanskoprávní a pracovněprávní úpravou.

V rámci odškodňovací praxe lze toto směřování českého zákonodárce pouze vítat, kdy pozitivní změna směřuje do odstranění zcela nedůvodných rozdílů v kontextu odškodňování újmy na zdraví. Nově vzniklým pracovním úrazům tak bude poskytnuta větší míra zadostiučinění, a to ze zákona, zatímco pro probíhající soudní a jiná řízení může změna sloužit jako argumentační odrazový můstek.

Mgr. Monika Skalová,
advokát

Mgr. Vojtěch Hanzal,
právník

 

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář