Výživné rozvedeného manžela v kontextu právní úpravy občanského zákoníku
V posledních letech se ve společnosti šířil všeobecně rezonující názor, že rozvodem končí polovina uzavíraných manželství a stejně tak různé predikce, že tento trend bude do budoucna nejen pokračovat, ale rozvodovost bude dokonce narůstat. Na druhou stranu je třeba připomenout, že dlouhodobě klesá současně i počet uzavíraných sňatků a stoupá počet párů žijících dlouhodobě v nesezdaném soužití. V právní praxi se to projevilo nezanedbatelně zejména v době pocovidové, kdy si v advokátních kancelářích podávaly dveře zejména páry, na jejichž manželské soužití mělo toto bezprecedentní období negativní vliv a přimělo je k přehodnocení svých svazků.
S tím je samozřejmě spojeno téma, které je v souvislosti s rozvodem (ač nespravedlivě) často opomíjeno na úkor např. výživného na děti, a to problematika výživného na rozvedeného manžela či manželku.
Otázka výživného mezi rozvedenými manžely není tou ze snadnějších k posuzování, a to především s ohledem na odlišné a specifické potřeby dotčených stran. V porovnání s výživným na nezletilé děti či vypořádáním společného jmění manželů je otázka výživného mezi rozvedenými manžely spíše sekundární a velká část klientů na ní sama při řešení rozvodu ani nepomyslí, ačkoli právní řád nám poskytuje patřičné nástroje na její posouzení. V tomto příspěvku se zaměříme na zákonné požadavky pro přiznání tohoto typu výživného, na způsob stanovení jeho výše i na možné důsledky případného neplnění povinnosti k jeho hrazení.
Právní úprava výživného rozvedeného manžela
Dle právní úpravy zakotvené v českém právním řádu je stanoveno, že rozvedený manžel má právo, respektive nárok na výživné za splnění dvou základních podmínek, a to v případě nedokáže-li si zajistit vlastní obživu, a to z důvod pramenícím v manželství a zároveň je v možnostech druhého z bývalých manželů mu tuto potřebu finančně zajistit.[1] Specifické podmínky výživného se samozřejmě liší dle konkrétních okolností každého specifického případu a jejich parametry jsou stanoveny až v samotném soudním rozhodnutí. Při jeho stanovení zohledňujeme rovněž s rozvodem spojené změny majetkové situace obou manželů, jejich společenských hodnot, vlivu případně stanoveného výživného a dalších i budoucích vztahů mezi manžely.
Problematika je upravena výkladově celkem jednoznačnými ustanoveními § 760 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“)
„Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.“[2] (§ 760 OZ)
Podmínky pro vznik nároku
Podmínky nutné pro přiznání nároku na výživné pro rozvedeného manžela jsou stanoveny na první pohled zjevně. Primárně právní úprava akcentuje nedostatek vlastních finančních zdrojů a materiálních prostředků rozvedeného (rozváděného) manžela k zajištění obživy pocházející z manželství. Tento nedostatek vyžaduje doložit žadatelem a precizně prokázat před soudem, k čemuž bývá požadováno doložení všech příjmů i případných výdajů. Na rozdíl u úpravy výživného mezi manželi stávajícími, u manželů rozvedených již není kladen důraz na to, aby životní úroveň bývalých partnerů byla po rozvodu stejná či srovnatelná.
Dalším předpokladem je prokázání schopnosti druhého z manželů finančně přispívat na výživu druhého rozvedeného manžela. Ten se tedy nevyhne prověřování jeho příjmů, výdajů, jeho majetku i závazků. V potaz připadají rovněž případné důvody, proč by se naopak neměl podílet na výživě rozvedeného manžela, např. stanovené podmínky péče a výživy společných nezletilých dětí. Pokud se rozvodem jednomu z manželů tedy prokazatelně sníží životní úroveň a budou splněny výše uvedené podmínky, může být nárokováno výživné toho rozvedeného manžela, jehož životní poměry se zhorší. Jedním z důvodu, proč klient ustoupí od domáhání se nároku na výživné, je právě nutnost splnění výše popsaných podmínek a zejména náročnost jejich doložení.
Zavinil-li rozvrat manželství převážně ten rozvedený manžel, který má platit výživné, může mu být na dobu nejdéle až 3 let výživné vyměřeno za stejných podmínek jako za trvání manželství, tj. tak aby životní úroveň obou rozvedených manželů byla stejná, a to pokud tomu, kdo rozvrat nezapříčinil či nesouhlasil s rozvodem, vznikla v jeho důsledku závažná újma.[3] Tento případ je nazýván jako tzv. sankční výživné. Na sankční výživné nárok rozvedenému manželovi nevznikne, dopustil-li se na druhém jednání naplňujícího znaky domácího násilí.
Výživné rozvedeného manžela a jeho specifikace lze samozřejmě sjednat v dohodě manželů při rozvodu, zejména tom nesporném, což je všeobecně považováno za ideální řešení.
Výše výživného a jeho možné změny v průběhu času.
Kromě samotné oprávněnosti nároku na výživné řeší soud samozřejmě také otázku stanovení jeho výše. Ta se určuje s ohledem oprávněné potřeby manžela ve slabším majetkovém postavení a finanční možnosti druhého partnera. Soud opět musí brát v potaz především příjmy, majetek a závazky druhého manžela a pokusit se stanovit výši výživného tak, aby byl rozvodem znevýhodněný manžel schopen se sám živit. Rovněž se tak logicky může výše výživného měnit v průběhu času, a to za situace, dojde-li ke změně finančních poměrů a možností jednoho z manželů, kdy je na místě výši stanoveného výživného opětovně posoudit a případně aktualizovat. Stejně bude třeba postupovat, pokud dojde ke změně potřeb rozvedeného manžela, např. při nezanedbatelném zvýšení jeho životních nákladů, nákladů na bydlení či zdravotní péči.
Při rozhodování o výživném pro rozvedeného manžela se soud zabývá rovněž tím, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno. Dále posuzuje, zda si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, či zda si mohl zajistit výživu řádným hospodařením s vlastním majetkem, zda se rozvedený manžel podílel v manželství na péči o rodinnou domácnost, nebo zda se nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě blízké nějakého trestného činu, či existuje jiný obdobně závažný důvod.[4] (§ 760 odst. 2 OZ)
Právo na výživné zaniká uzavřením nového manželství, vstupem o registrovaného partnerství[5] nebo logicky rovněž smrtí, případně poskytnutím jednorázového výživného, tzv. odbytného, na základě dohody rozvedených manželů[6], rovněž předvídaného zákonem. Mezi další důvody patří také uplynutí doby, na níž bylo přiznáno či taková změna poměrů, která oprávněného dostatečně zajistí (např. zisk nového výdělečného zaměstnání).
Ačkoliv v současnosti není této problematice věnována přílišná pozornost a v rozvodových řízeních se tak často nesetkáváme s řešením výživného rozvedeného manžela, ať už kvůli přísnějším podmínkám pro přiznání nároku či nedostatečném povědomí o možnostech jeho uplatnění, zastávám názor, že do budoucna se bude počet klientů, kteří budou v soudních síních žádat výživné pro rozvedeného manžela, zvyšovat.
Mgr. Marek Netáhlo,
právník
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
