Za útok zvířete hrozí kriminál
Málokdo si z laické veřejnosti plně uvědomuje, že vedle přísné občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem (§ 2933 a násl. o. z.) může vlastník odpovídat za útok zvířete také v režimu trestního práva. O tom se mohla přesvědčit kupř. majitelka psa (slovenského čuvače Aldouse) ve věci, která byla řešena Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 1107/2020.
Obviněné bylo zjednodušeně řečeno kladeno za vinu, že „…dne 28. 7. 2018 okolo 21:30 hodin v XY na louce venčila svého psa (slovenského čuvače Aldouse) bez náhubku a obojku, aniž by přijala dostatečně účinná opatření, aby její pes nemohl způsobit jiné osobě újmu na zdraví, čímž porušila ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), v důsledku čehož pes obviněné napadl psa poškozeného T. S., který se snažil psy od sebe oddělit, a následně pes obviněné napadl i samotného poškozeného a způsobil mu zranění – kousnutí do bérce, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici, poškozený byl v pracovní neschopnosti od 28. 7. 2018 do 26. 8. 2018 a byl omezen v běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst na bérci nejméně po dobu 14 dnů s nutností po dobu tří týdnů zachovávat klid na lůžku a používat francouzské hole.“
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, byla obviněná uznána vinou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněná vystavěla svou obhajobu mj. na tom, že poškozený si jako chovatel velkého psa počínal naprosto nezodpovědně, pokud do psů strkal a tahal je za srst na hřbetě a mezi rvoucí se psy vstoupil nohou s tím, že byla přesvědčena, že kdyby poškozený do rvačky vůbec nezasahoval a vodítko svého psa pustil, psi by po krátkém čase v souboji ustali a poškozený by žádnou újmu na zdraví neutrpěl. Za tím účelem obviněná navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru kynologie.
Základní příčina vzniklé újmy tak spočívala dle obviněné v porušení zásady prevence uvedené v ustanovení § 2900 o. z. ze strany poškozeného; jednání obviněné proto nemohlo naplnit zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. V případě, že by se prokázalo, že poškozený jednal nezodpovědně a lehkovážně a zcela v rozporu se zásadou prevence, lze mít dle obviněné za to, že její jednání nedosahuje „náležité intenzity“ předvídané u trestného činu. Obviněná dále poukazovala na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a princip ultima ratio a rovněž konstatovala porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolací soud neměl pro výše uvedené námitky obviněné žádné pochopení: „Obviněná se zde snaží přenést odpovědnost za vzniklá zranění poškozeného výlučně na něj, přitom však opomíjí hlavní a zcela zásadní příčinu vzniklého následku, a to své zanedbání náležitého dohledu nad vlastním psem, který – byť nebyl nijak zvlášť cvičen – volně pobíhal bez náhubku po prostranství, kde se mohl setkat s jinými psy i lidmi. Na rozdíl od psa obviněné byl pes poškozeného (i ostatní psi přítomní u skupiny osob, ve které se poškozený zrovna nacházel) připnut na vodítko. Navzdory vzniklé situaci, kdy riziko útoku psa obviněné bylo z okolností zjevné, a navzdory tomu, že poškozený (i jeho doprovod) na obviněnou volal, aby si psa odchytla, ona tak neučinila a na jejich výzvu reagovala pouze „něžným“ voláním na svého psa, na které on nijak nereagoval a dál pokračoval v chůzi ve směru ke skupině osob se psy. Jak již uvedly soudy obou stupňů, jednání poškozeného není možné považovat za lehkovážné či nezodpovědné. Nelze ani dovozovat, že jednal v rozporu s tím, jak by se v podobné situaci zachoval každý jiný rozumný chovatel psa. Vzhledem k tomu, že se uvedenou námitkou zabýval již soud prvního stupně (odst. 12 a 13 odůvodnění rozsudku) i odvolací soud (odst. 11 a 12 odůvodnění napadeného usnesení), Nejvyšší soud v podrobnostech na tato výstižná odůvodnění odkazuje. Lze uzavřít, že jedinou trestněprávně relevantní příčinou vzniku následku (tj. zranění poškozeného) bylo zaviněné porušení povinnosti vyplývající z ustanovení § 2900 o. z. (povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě) ze strany obviněné, které v tomto konkrétním případě spočívalo v tom, že nepřijala dostatečně účinná opatření, aby její pes nemohl způsobit jiné osobě újmu na zdraví. Způsobení následku není možné ani částečně dávat za vinu poškozenému.“
Zdá se, že obviněné (z hlediska nastavené strategie obhajoby) moc nepomohlo poukazování na spoluzavinění poškozeného. Její námitku subsidiarity trestní represe totiž Nejvyšší soud odbyl konstatováním: „Nejvyšší soud připomíná naprostou absenci jakékoli sebereflexe ze strany obviněné, která se snažila veškerou vinu svést na poškozeného zcela ignorujíc své vlastní selhání v dané situaci. Tyto (a další) soudy zjištěné okolnosti spolu s nezanedbatelnou závažností způsobeného zranění naopak svědčí o tom, že uplatnění trestní represe bylo v tomto případě proporcionálním zásahem do práv obviněné.“
Obdobných soudních případů přitom existuje celá řada. Opatrnosti proto není nikdy nazbyt. Ne vždy totiž platí, že pes, který štěká, nekouše…
JUDr. Vladimír Janošek,
advokát
trvale spolupracující s
ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.
V Jámě 699/1
110 00 Praha 1
Tel.: +420 731 773 563
e-mail: janosek@arws.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
