Listina soukromá a listina vydaná notářem

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 968/2005, ze dne 30.8.2006)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné Č. k. a.,  proti povinnému S. H.,  zastoupenému  advokátem, pro částku 3 607 077,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 Nc 5442/2002-103, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 27. 8. 2004, č.j. 40 Co 1041/2004-121, tak, že dovolání zamítl.

Z odůvodnění :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 4. 2004, č.j. 15 Nc 5442/2002-103, jímž okresní soud – poté, co smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou 30. 6. 2001 mezi Č. s., a.s. (jíž svědčil vykonávaný titul) a K. b. P., s.p.ú. (zákonným právním předchůdcem nynějšího oprávněného), vzal za prokázaný převod práv – nařídil exekuci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nevzal převod vymáhané pohledávky za prokázaný postupní smlouvou (s odůvodněním, že podpis jedné ze dvou osob jednající za Č. s., a.s. /postupitele/, nebyl ověřen /legalizován/ způsobem předepsaným ustanovením § 4 odst. 3 písm. c/ zákona č. 41/1993 Sb.), nýbrž zápisem z 30. 9. 2003, sp. zn. NZ 200/2003, N 216/2003, jímž JUDr. M. P., notářka, ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 notářského řádu osvědčila společné shodné prohlášení k tomu pověřených (postupitelem, viz č.l. 72,73), resp. zmocněných (postupníkem, viz č.l. 77,78) osob, že Č. s., a.s., uzavřela 30. 6. 2001 s K. b. P., s.p.ú., smlouvu č. RF00077701 „podle § 524 a násl. občanského zákoníku“ s dodatkem z 19. 7. 2001, jíž postoupila svou pohledávku za S. H. (nyní povinným) v celkové výši 5 809 136, 80 Kč.

V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda „k prokázání přechodu práv a povinností z exekučního titulu dle ust. § 36 odst. 4 ex.ř. postačuje pouhé osvědčení prohlášení jednoho účastníka právního úkonu a právního nástupce druhého účastníka právního úkonu, zastoupených zcela odlišnými osobami, než které původně jednaly, sepsané ve formě notářského zápisu“) povinný – posuzováno podle obsahu dovolání – namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že k průkazu převodu práva ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu takové osvědčení společného shodného prohlášení postupitele (osoby, jíž svědčil vykonávaný exekuční titul) a postupníka (osoby, která podala návrh na nařízení exekuce, resp. jejího zákonného právního předchůdce) provedené notářským zápisem ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 notářského řádu stačí.

Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k průkazu převodu práva ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu je způsobilé i osvědčení společného shodného prohlášení postupitele (jakožto osoby, jíž svědčil vykonávaný exekuční titul) a postupníka (jako osoby, která  pak podala návrh na nařízení exekuce, resp. v daném případě jejího zákonného právního předchůdce, jelikož smlouvu o cessi z 30. 6. 2001 uzavřela jako postupník K. b. P., s.p.ú., zatímco návrh na nařízení exekuce podala 19. 12. 2002, tedy poté, co dnem 1. 9. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 239/2001 Sb. /viz ustanovení § 29 a § 19 odst. 1 uvedeného zákona/ Č. k. a.), provedené notářským zápisem ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 notářského řádu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání není důvodné.

Podle § 36 odst. 4 exekučního řádu přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem (pod poznámkou č. 12 je odkaz na § 6 zákona č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti /notářský řád/), pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

Podle ustanovení § 6 notářského řádu notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen „notářské listiny“) jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.

Podle ustanovení § 2 notářského řádu se notářskou činností pro účely tohoto zákona rozumí sepisování veřejných listin o právních úkonech, osvědčování právně významných skutečností a prohlášení, přijímání listin do úschovy a dále přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám.

Podle ustanovení § 80 odst. 1 notářského řádu notář osvědčuje prohlášení osob, mají-li s ním být spojeny právní účinky.

Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé písm. h/ notář provádí – kromě jiných případů osvědčení – také osvědčení o prohlášení.

Z okolnosti, že v ustanovení § 6 notářského řádu (na nějž § 36 odst. 4 exekučního řádu odkazuje) není ve výčtu jednotlivých druhů notářských listin, prohlášených ve smyslu ustanovení § 134 o.s.ř. za veřejné, výslovně uvedena listina, jíž notář osvědčuje právně významnou skutečnost či prohlášení (a tedy i osvědčení ve smyslu § 72 odst. 1 písm. h/ ve spojení s § 80 odst. 1 notářského řádu) nelze dovozovat, že takové osvědčení není – řečeno dikcí ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu – „listinou vydanou notářem“. Takovýto zužující výklad by byl v rozporu s ustanovením § 2 notářského řádu, jež ve svém výčtu jednotlivých notářských činností výslovně zahrnuje i „osvědčování právně významných prohlášení“. Názor, že listina vyhotovená notářem při výkonu tohoto druhu notářské činnosti (prováděné vedle jeho činnosti stěžejní, jíž je sepisování veřejných listin o právních úkonech) je „listinou vydanou notářem“ ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu, zastává také literatura k ustanovením § 2 i § 6 notářského řádu. Tak např. v publikaci „Notářský řád a řízení o dědictví, komentář“ (C.H.Beck, Praha 2005, 3. vydání), je zastáván názor, že záznam o tom, zda, kdy a o čem bylo učiněno prohlášení, lze provést pouze veřejnou listinou, jejíž formu pro jednotlivé druhy verifikace stanoví zákon ve své zvláštní části (viz. 2. odstavec str. 15), a dále v ní je výslovně formulován závěr, že „činností, jíž notář pořizuje veřejné listiny, je také (vedle notářských zápisů o právních úkonech) osvědčování právně významných skutečností a prohlášení (viz. 1. odstavec str. 35). Závěr, že osvědčení podle § 80 odst. 1 notářského řádu je „listinou vydanou notářem“ ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu, plyne i z výčtu náležitostí, které musí splňovat notářská listina, mezi něž jsou řazeny také náležitosti předepsané ustanovením § 80 odst. 1 (viz. 2. odstavec str. 34).

Jestliže soudní praxe dovodila, že důkazem způsobilým prokázat přechod, případně převod práva je i listina soukromá (jíž je postupní smlouva), je-li opatřena ověřenými podpisy (kdy je legalizací podle § 72 odst. 1 písm. b/ a § 74 notářského řádu ověřována pravost „pouze“ samotného podpisu), pak tím spíše musí platit a platí, že takovým důkazem je listina – notářem přímo vydaná – osvědčující shodné souhlasné prohlášení obou účastníků smlouvy, že smlouvu, kterou před notářem specifikovali, a jejíž písemné vyhotovení učinili přílohou notářského zápisu o osvědčení, skutečně uzavřeli.

Pokud jde o námitky, že osoby, jež učinily prohlášení osvědčené notářkou, jsou odlišné od těch, jež za účastníky postupní smlouvy jednaly, a že prohlášení těchto fyzických osob je prohlášením jich samotných, ty dovolací soud – již proto, že fyzické osoby, jež učinily prohlášení, tak nečinily za sebe, nýbrž za osoby právnické, k čemuž byly řádně pověřeny, resp. zmocněny (č.l. 72, 73, 77, 78), ale také z důvodů obecných – nepovažuje za způsobilé vést k závěru, že napadené rozhodnutí má – v tomto směru – zásadní právní význam.

Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

K návrhu oprávněné z 26. 4. 2005, aby na její místo do řízení vstoupila R.-I., s.r.o., odůvodněnému tím, že této společnosti vymáhanou pohledávku postoupila, Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř., jež aplikaci ustanovení § 107a o.s.ř. výslovně vylučuje, nepřihlédl.