Přechod práva

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 383/2004, ze dne 30.9.2004)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci exekuce oprávněné České konsoligační agentuře proti povinnému D. V., zastoupenému advokátem, pro 2.192.371,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 19 Nc 7774/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2003, č.j. 53 Co 306/2003-31, tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č.j. 53 Co 306/2003-31,  a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne l7. 12. 2002, č.j. 19 Nc 7774/2002-5, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 12. 2002, č.j. 19 Nc 7774/2002-5, kterým obvodní soud podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 12. 1998, sp.zn. 27 Cm 269/98, nařídil exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. I. I., exekutora. Odvolací soud uzavřel, že oprávněná prokázala ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), že pohledávka byla postoupena na základě smlouvy ze dne 30. 6. 2001 a jejího dodatku Č. s., a.s., K. b. P., s.p.ú., že postoupení pohledávky bylo povinnému oznámeno a že účinností zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů vstoupila oprávněná do práv a povinností K. b. P., s.p.ú. Podle odvolacího soudu jen k tíži povinného může jít také skutečnost, že dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu ve vykonávaném rozhodnutí a že v důsledku povinnosti zaplatit z dlužné částky úroky z prodlení došlo ke zvýšení pohledávky.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), namítaje - s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. – nedostatek aktivní legitimace oprávněné  (na smlouvě o postoupení pohledávky nejsou ověřeny podpisy), absenci poučení o náležitostech odvolání v písemném vyhotovení usnesení soudu prvního stupně a okolnost, že na jeho úkor došlo ke zneužití práva, jehož důsledkem bylo „navýšení…..závazku za oprávněným“ způsobené prodlevou mezi nařízením předběžného opatření (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 2. 2000,  sp. zn. Nc 2260/2000), kterým bylo dovolateli zakázáno disponovat s peněžními prostředky na účtu u peněžního ústavu, a provedením (nařízeného) výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že k návrhu na nařízení exekuce předložila komplexní ověřené fotokopie smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001 a dodatku ke smlouvě ze dne 19. 7. 2001. Uvedla dále, že návrh na výkon rozhodnutí byl podán asi rok poté, co se podkladové rozhodnutí stalo vykonatelné,  po tuto dobu se pohledávka zvyšovala o přiznané úroky, čehož si povinný musel být vědom. Podle jejího názoru však není možné v tomto řízení posuzovat postup soudu ve vykonávacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu l0 pod sp. zn. 31 E 397/2000, a to ani tehdy, bude-li nepochybné, že prodlení v přikázání pohledávky povinný nezavinil, neboť toto řízení již bylo skončeno. Podání návrhu na exekuci v případě, kdy povinný není ochoten respektovat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, nemůže být považováno za zneužití práva na jeho úkor. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř.  lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v souzené věci – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. l písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. l písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. l písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř., která ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.  O takový případ  jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je možné zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat s otázkou, jak lze prokázat přechod práva, je-li spjat se smlouvu o postoupení pohledávky uzavřené podle ustanovení § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Protože odvolací soud při řešení této otázky postupoval nestandardně, je předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. l písm. c) o.s.ř.naplněn.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 37 odst. l zákona č. 120/2001 Sb. lze exekuci nařídit jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí podle § 36 odst. 3 a 5 (dále jen „oprávněný“), jestliže povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul (srov. § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).

Podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

V projednávané věci nařízení exekuce navrhl jiný subjekt než ten, který byl v exekučním titulu označen jako žalobce (oprávněná osoba). Převod pohledávky prokazovala oprávněná smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001 včetně jejího doplňku ze dne 19. 7. 2001 uzavřenou mezi Č. s., a.s. a K. b. P., s.p.ú., přechod pohledávky z K. b. P., s.p.ú. na oprávněnou vyplývá ze zákona č. 239/2001 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 491/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2003 pod č. 23).

Protože smlouva o postoupení pohledávky má povahu soukromé listiny, lze jí přechod práva prokázat jen tehdy, je-li ověřena státním orgánem či notářem, tj. jsou-li podpisy na ni zákonným způsobem ověřeny. Tomuto požadavku vyhovuje jejich legalizace podle zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecnými úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů (§ 4), nebo podle zákona  č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů (§ 74).     

Odvolací soud otázku přechodu práva a jeho průkazu řešil nesprávně, vycházel-li pouze z obsahu městskou částí pro P. ověřené kopie smlouvy o postoupení pohledávky a jejího doplňku, v níž podpisy účastníky nejsou legalizovány. Nejvyšší soud proto - bez jednání (§ 243a odst. l, věta první, o.s.ř.) – zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).