Je nepřípustné, aby soud v rámci tzv. souhrnného zjištění, jimž se zjišťuje skutkový stav na základě více provedených důkazů, neuvedl, ze kterých konkrétních důkazů to které zjištění vyplývá a z jakých důvodů. Rovněž tak je nepřípustné nevysvětlit případné rozpory mezi jednotlivými zjištěními.


(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 32 Odo 828/2002, ze dne 25.6.2003)


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L.-W. I. T. A., zastoupeného JUDr. Š. P., Ph.D., advokátkou, proti žalované A., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, o zaplacení DEM 6.338,60 s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 50/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2001, č.j. 12 Cmo 317/2000-41, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2001, č.j. 12 Cmo 317/2000, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Z odůvodnění :


Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. března 2000, č.j. 33 Cm 50/99-27, kterým byla žaloba o zaplacení 6.338,60 DEM s 14% úrokem z prodlení od 17.8.1998 do zaplacení zamítnuta, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6.055,- DEM s 14% úrokem z prodlení od 17.8.1998 do zaplacení (výrok I.), dále připustil zpětvzetí žaloby v rozsahu 283,60 DEM se 14% úrokem z prodlení od 17. 8. 1998 do zaplacení a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. O připuštění zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v uvedeném rozsahu odvolací soud rozhodl k návrhu žalobce, který tak učinil v rámci svého upřesnění v průběhu odvolacího řízení, že žalobou požadovaná úplata ve výši 6.338,60 DEM sestává z dopravného ve výši 6.055,- DEM a ve zbývající částce ze smluvních úroků z prodlení, jejichž oprávněnost však nemůže doložit. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).


Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vzniklo vůči žalované právo na zaplacení úplaty podle § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši, jež je požadována v souladu se zasílatelskou smlouvou, přičemž důvodným shledal i jeho nárok na úroky z prodlení podle § 369 obch. zák.


Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil s dokazováním provedeným soudem prvního stupně a s jeho skutkovým zjištěním, že žalovaná u žalobce objednala přepravu zboží s určením její trasy, termínu nakládky a ceny za kamion, odlišné stanovisko však zaujal k jeho dalším skutkovým zjištěním a dospěl i k jinému právnímu posouzení věci.


Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud na základě důkazů a shodných tvrzení účastníků zjistil, že podle objednávky žalované a jejího potvrzení žalobcem dne 14. dubna 1998 vznikla mezi žalobcem a žalovanou zasílatelská smlouva podle § 601 a násl. obchodního zákoníku na přepravu zboží z místa nakládky A. P. do místa vykládky S. na D., R. za cenu 6.400,- DEM. Téhož dne tuto přepravu zboží žalobce jako zasílatel objednal u dopravce A. Z., který tuto přepravu provedl, o čemž svědčí příslušný mezinárodní nákladní list CMR, na kterém je převzetí zboží jeho příjemcem potvrzeno, když nesprávnost čísla mezinárodního nákladního listu uvedeného v žalobě žalobce v průběhu odvolacího řízení opravil. Protože odvolací soud došel k závěru, že žalobci vzniklo vůči žalované právo na zaplacení úplaty ve výši požadované žalobou, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.


Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I. a III. podala žalovaná dovolání opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako jeho důvod uvedla, že závěry odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, že řízení trpí vadami, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Odvolacímu soudu vytkla, že provedl důkazy fotokopiemi nikým nepodepsaných faxových objednávek dovolatelky a fotokopií rovněž nikým nepodepsaného faxového přepravního příkazu firmě Z., když skutečnosti v těchto fotokopiích uvedené vzal soud za prokázané, aniž byly předloženy jejich originály či potvrzena jinak jejich věrohodnost. Dále namítá, že nikdy shodně se žalobcem netvrdila, ani před soudem neuvedla, že došlo k uzavření předmětné přepravní smlouvy se žalobcem. Bylo na žalobci, aby jednoznačně prokázal, že žalovaná objednala přepravu na den 15. 4. 1998 jedním kamionem, to se však žalobci podle jejího názoru prokázat nepodařilo. Dovolatelka poukázala i na to, že se v podaném odporu k platebnímu rozkazu k tvrzeným skutečnostem vyjadřovala pouze rámcově, když v něm v žádném případě nepotvrdila, že u žalobce objednala konkrétní přepravu, jejíž úhrada je po ní žalobou žádána. Namítá i to, že důkaz byl prováděn jiným mezinárodním přepravním listem než tím, jehož číslo bylo uvedeno v žalobě, které opravil žalobce až v průběhu odvolacího řízení.


Odvolacímu soudu vytkla i nesprávné právní posouzení provedených nevěrohodných důkazů, konkrétně jeho závěr o tom, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření přepravní smlouvy. Takové hodnocení považuje za nesprávné, neboť podle jejího názoru potvrzením objednávky jednoho kamionu na 15. 4. 1998 ze strany žalobce nemohlo k uzavření smlouvy dojít. Dovolatelka tuto svou námitku zdůvodnila tak, že uvedený úkon žalobce by bylo nutné považovat za nový návrh (protinávrh), který by musela dovolatelka potvrdit, neboť z kopie faxu ze dne 27. 3. 1998 je zřejmé, že objednala u žalobce přepravu do S. na D. nikoliv jedním kamionem, ale dvěma kamiony. Dále uvádí, že pro závěr, že přepravní smlouva na předmětnou přepravu vznikla přímo mezi dovolatelkou a firmou Z. svědčí i to, že se řidiči uvedené firmy při potížích, které nastaly v zahraničí, neobraceli na žalobce, ale přímo na dovolatelku, která jim také poskytla konkrétní finanční zálohu. Dále poukazuje na to, že i v případě správného právního závěru odvolacího soudu o vzniku přepravní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou měl podle jejího mínění odvolací soud zhodnotit, zda výše ceny přepravy požadovaná žalobcem je adekvátní službě, kterou jí žalobce poskytl, či zda se jedná o výkon práva, který podle ustanovení § 265 obchodního zákoníku nepožívá právní ochrany, když ona je toho názoru, že žalobce jí neposkytl žádnou službu. Na podporu svých tvrzení navrhla, aby Nejvyšší soud provedl důkaz obsahem spisu Městského soudu v Praze č.j. 33 Cm 50/99 a s přihlédnutím ke všem jejím námitkám uvedeným v dovolání rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku podle § 243 občanského soudního řádu.


Ve svém vyjádření k dovolání navrhl žalobce dovolání žalované a její žádost o odklad vykonatelnosti zamítnout. K námitce žalované, že nebylo prokázáno uzavření přepravní smlouvy mezi ní a žalobcem, poukazuje na související korespondenci včetně reklamace žalované uplatněné u žalobce, která je založena v soudním spisu, z jejíhož obsahu bylo zjevně žalované zřejmé, že se má v rámci daného přepravního příkazu obracet na žalobce, a nikoliv tak na firmu Z. K tvrzení žalované, že dokazování v odvolacím řízení bylo provedeno jiným nákladním listem, poukazuje na zjevný překlep v uvedení jeho čísla v žalobě, když v soudním spisu byl ale vždy založen tentýž nákladní list. Další argumentace žalované v předmětné věci označuje za irelevantní, když k její námitce, že se řidič firmy Z. na ni přímo při potížích v zahraničí obracel, uvádí, že se zmiňovaná firma neprodleně dne 5. 5. 1998 obrátila s protokolem na žalobce jako objednatele, a namítá, že v rámci dovolacího řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti, jak činí žalovaná. Poukazuje na to, že přeprava byla provedena a že pověření dalšího přepravce v rámci jedné přepravy je v mezinárodní přepravě běžné, když prvnímu přepravci, který ručí za provedení přepravy, náleží sjednaná odměna. K mínění žalované o vadách přepravy uvádí, že bylo jejím oprávněním obrátit se případně se svým nárokem po odmítnutí reklamace žalobcem na příslušný soud, a skutečnost, že tak neučinila, nelze vykládat k tíži žalobce.


Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.


Dovolání je v této věci přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné, i když z jiných důvodů, než které dovolatelka uplatnila.


Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., resp. jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zmatečnostní vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Odvolací řízení je však postiženou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.


Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že svá zjištění a závěry o vzniku zasilatelské smlouvy a práva žalobce na zaplacení úplaty, jimiž se odchýlil od zjištění a závěrů soudu prvního stupně, založil na důkazech a shodných tvrzení účastníků, aniž vyjádřil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., o které konkrétní důkazy a o která shodná tvrzení účastníků opřel svá skutková zjištění. Odvolací soud tak nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jimž se zjišťuje skutkový stav na základě více provedených důkazů, aniž se uvede, ze kterých konkrétních důkazů to které zjištění vyplývá a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že na základě objednávky žalované a jejího potvrzení žalobcem ze dne 14. dubna 1998 vznikla mezi stranami zasilatelská smlouva podle § 601 a násl. obch. zák., postrádá jakékoli přezkoumatelné úvahy a argumenty, jimiž by odvolací soud odůvodnil aplikaci právě ustanovení § 601 obch. zák. na zjištěný skutkový stav a z nichž by bylo zřejmé, že dohoda stran zahrnuje podstatné části zasilatelské smlouvy (§ 269 odst. 1 obch. zák.).


Nepřezkoumatelnost skutkových a právních závěrů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], k níž Nejvyšší soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.


Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud, aniž se mohl zabývat ostatními dovolacími námitkami, je zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).



© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz