Neméně důležité je ovšem i správné zdanění daru – příjmu, který získá obdarovaný poplatník. Obdarovaný se musí v první řadě rozhodnout, jestli se nebude jeho dar zdaňovat podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, v platném znění (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“). Pokud by tomu tak bylo, nebude se na něj samozřejmě uplatňovat zdanění podle ZDP. Bude tedy muset konfrontovat zákon č. 357/1992 Sb. s ustanovením § 3 odst. 4 písm. a) ZDP, které hovoří, že předmětem daně nejsou příjmy získané darováním nemovitosti nebo movité věci anebo majetkového práva, s výjimkou darů přijatých v souvislosti s výkonem činnosti podle § 6 ZDP (závislá činnost) nebo s podnikáním anebo s jinou samostatnou výdělečnou činností. Pro rozhodnutí, kterou normu aplikovat je podstatné vyložit, co zákonodárce v § 3 odst. 4 písm. a) ZDP myslel pod pojmem dar přijatý „v souvislosti s výkonem činnosti podle § 6 ZDP nebo s podnikáním anebo s jinou samostatnou výdělečnou činností“.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu

Výše zmíněnou problematikou se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. února 2009 sp. zn. 9 Afs 90/2008-98. Věc se týkala bezúplatného převodu nemovitosti - daru používané k podnikání z otce na syna, přičemž poplatník - obdarovaný použil režim zdanění podle zákona č. 357/1992 Sb. Správce daně posoudil tento převod jako dar v souvislosti s  podnikáním ve smyslu zmiňovaného § 3 odst. 4 písm. a) ZDP. Krajský soud zrušil tento platební výměr vydaný správcem daně. Stěžovatel (správce daně) se proto obrátil na NSS. Ten při rozhodování ve věci považoval za stěžejní otázku, zda k darování došlo v souvislosti s podnikáním anebo nikoliv. Ve svém rozsudku NSS uvedl, že pojem  „v souvislosti s podnikáním“ je … nutné vykládat tak, že mezi podnikatelskou činností a získáním (přijetím) daru musí existovat úzký vztah. Citované zákonné ustanovení (§ 3 odst. 4 písm. a) ZDP) je nutno v tomto směru vykládat restriktivním způsobem a odlišit od sebe případy, kdy skutečně primárním motivem darovacího úkonu je podnikatelská aktivita (majetkové transfery či restrukturalizace mezi různými podnikatelskými subjekty v rámci primárního zájmu na dosažení větších zisků), od případů, kdy by se značnou pravděpodobností k tomuto úkonu došlo bez ohledu na jakékoliv podnikatelské motivy (typicky upořádání rodinných majetkových vztahů, jako v daném případě).[1] Dále NSS pokračuje, že není pochyb, že obdarovaný syn podnikal a využil získaný dar ke svému podnikání, což ovšem nestačí ke stanovení rozhodného daňového režimu. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že výklad pojmu „v souvislosti s podnikáním“ provedl stěžovatel jednostranným a ve svých důsledcích (nepřípustným) extenzivním způsobem, když po zjištění, že obdarovaný je podnikatelem, který darovanou nemovitost využíval a výlučně využívá k podnikatelské činnosti, dospěl k závěru, že k darování prokazatelně došlo v souvislosti s podnikáním, a tudíž je třeba tento příjem obdarovaného žalobce podrobit dani podle zákona o daních z příjmů.[2] A proto NSS kasační stížnost zamítl.

Srovnání se slovenskou daňovou právní úpravou

Co se týče právní úpravy zdanění přijatého daru podle slovenského zákona č. 595/2003 Z.z. o dani z príjmov  (dále jen „zákon č. 595/2003 Z.z.“), musíme vycházet z jeho § 3 odst. 2 písm. a), který říká (podobně jako ZDP), že předmětem daně fyzických osob nejsou příjmy získané darováním, vyjma dary poskytnuté v souvislosti s výkonem závislé činnosti nebo z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti a z pronájmu. I v tomto případě se tedy bude muset poplatník ad hoc rozhodovat, zda se jedná o dar poskytnutý v souvislosti s výkonem závislé činnosti nebo z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti a z pronájmu, či nikoli. Ovšem na tomto místě si musíme připomenout, že s účinností od 1.1. 2004 byla na území Slovenské republiky zrušena darovací daň. Proto dospěje-li slovenský daňový poplatník ke správnému závěru, že v daném případě nemusí, resp. není možné aplikovat § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 595/2003 Z.z., nebude jím obdržený dar předmětem už žádného dalšího přímého zdanění.

I podle české právní úpravy může dojít k situaci, kdy obdarovaný svůj dar nebude muset prakticky podrobit zdanění. A to například tehdy, když poplatník zjistí, že nelze v jeho případě použít ZDP a zároveň naplní podmínky § 19 odst. 4 písm. d) zákona č. 357/1992 Sb., podle kterého je od daně darovací osvobozeno příležitostné bezúplatné nabytí movitého majetku a jiného majetkového prospěchu, jehož hodnota nepřesahuje 3 000 Kč.

Závěr

Praktické důsledky nesprávného výběru režimu zdanění daru by byly pro českého poplatníka rozhodně znatelné, protože podle zákona č. 357/1992 Sb. může být minimální výše daňové sazby, při splnění tam stanovených podmínek, jen 1% z hodnoty daru. Zatímco při daních z příjmů fyzických osob činí sazba daně téměř vždy 15% ze základu daně (samozřejmě tady musíme navíc brát v potaz možnost uplatnit i různé daňové úlevy a slevy podle ZDP).

Z výše uvedeného plyne, že poplatník (ale nakonec i správce daně) musí pečlivě zkoumat účel obdarování a faktický vztah mezi přijatým darem a závislou činností anebo podnikáním obdarovaného.   

Mgr. Anna Valeková

--------------------------------------------------------------------------------

[1] http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=19307&mark=
[2] http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=19307&mark=
 

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz