18. 10. 2019
ID: 110122upozornění pro uživatele

§ 1799 OZ, aneb - když doslovný výklad prostě nestačí …

Zdroj: shutterstock.com

Obecně chtěným, ovšem zcela nedosažitelným standardem je, že zákonný text nevyvolává interpretační nejasnosti, a víceméně s jistotou navádí subjekt k chování určitého druhu (kdy toto jasně definuje, a buďto povolí, či nikoli). Takže samozřejmě … objevují se případy, kdy text právní normy s sebou přináší i nějakou tu významovou nejasnost, přičemž není úplně nezvyklé, že takovýchto nejasností je v rámci jediné právní normy i víc …

Snad dobrým příkladem tohoto je ust. § 1799 občanského zákoníku, jak bude rozebráno níže.
 

Dle § 1799 OZ …

Doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy,  je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.

Zákonodárcem zvolená formulace, na pohled, docela srozumitelná a přehledná, co do svého zaměření (ochrana slabší strany před nepředvídatelnými, formálně či významově upozaděnými a skrytými texty) a významu zajisté v pořádku, i ve vztahu k danému však lze mít minimálně níže uvedené výhrady ...

Předně není zřejmé, zda je zde zákonodárcem cíleno na zneplatnění odkazovaného textu, či samotného odkazu.

Za užití elementární logiky lze dospět k závěru, že zákon tímto chrání adresáta (slabší stranu vztahu) právě před vyčleněným, a tedy záměrně mu skrytým textem; užití (pouze) doslovného výkladu nás však vede někam zcela jinam …

Při využití tohoto totiž nutně dospíváme k závěru, že adresát normy jest chráněn právě před samotnou doložkou - s významem které nebyl seznámen / význam které mu nebyl znám, nikoli už ale před oním vyčleněným textem.

Výsledek takto provedeného výkladu, vskutku absurdní …

A to až natolik, že popírá sám sebe.

Lze tak nejspíš uzavřít, že zákonodárce měl zvolenou formulací v úmyslu chránit slabší stranu právě před odkazovaným/vyčleněným textem, kdy doložka, na tento odkazující, je jen jakýmsi nástrojem či prostředkem, sama o sobě pak jen nepodstatnou částí smlouvy, plnící pouze svůj omezený, a jasně daný účel.

Pouze pokud by (snad) někde[1] našel zastání právě výše popsaný, na rovinu lze ale říci nedostatečný, pouze doslovný výklad, lze dále argumentovat nutností neplatnosti i odkazovaného textu, a to jednoduše už z důvodu, že pokud neplatí doložka, která na daný text odkazuje, neměl by, zcela logicky, platit ani odkazovaný text samotný …; rovněž pak lze poukázat na základní pravidla kontraktace – kdy strany nejprve negociují, a teprve následně kontrahují, kdy svými podpisy pod smlouvou vlastně vyjadřují souhlas s jejím obsahem – podpis (fakticky souhlas) osoby pod smlouvou pak těžko může zahrnovat něco, s čím tato nebyla, nejpozději v době uzavření smlouvy, srozuměna …

Uvedené, zcela zjevně, otevírá navazující právní otázku; jak řešit situace, kdy podpis pod smlouvou vskutku pokrývá i text osobě neznámý, ovšem neznámý ji z důvodu, ležícího zcela na její straně (spěch, shon, povrchnost − ale též naivita, tíseň, či prostě jen přemíra důvěry v někoho / v něco).

Tady však nutno zcela kriticky uznat, že postihnout všechny, resp. i jen dva, ovšem takto odlišné scénáře v jediném ustanovení zákona, zřejmě není možno, zákonodárce by vskutku musel být nejenom právním, ale i lingvistickým géniem.

Jinak zákon zjevně váže použitelnost daného textu pouze na adhezní smlouvy, a pouze na doložky, odkazující mimo vlastní text smlouvy.

Je k zamyšlení, zda je zde rozumný důvod pro to, aby v případech, kdy je ve smlouvě přítomný obdobně překvapivý obsah, nebyla slabší strana chráněná pouze jen proto, že tento je na řekněme „stopadesáté stránce smlouvy uprostřed,“[2] a nikoli vyčleněn ve stručném a přehledném, byť separátním dokumentu … (ano, může zde zafungovat např. obrana ve smyslu § 433 či § 1800/2 OZ)[3]

Rovněž je s podivem, proč natolik nevhodnou kontraktační praktiku (jak tato reflektována dotčeným ust. zákona) byť jen implicitně připouštět v případech, kdy smlouva sice individuálně projednána je, ovšem kdy již prostá její složitost či rozsah dávají více než dobrý prostor pro „nepozornost“ adresáta, završenou přehlédnutím daného textu …

Když je zákonná ochrana přítěží …

Zcela závěrem – a s jistou dávkou nadsázky budiž též řečeno, že § 1799 snad představuje jedno z mála ustanovení v rámci právního řádu země, smysl, kterého jde i proti jím chráněné osobě samotné …

Za jisté totiž skutkové konstelace, a opětovně, za použití pouze doslovného výkladu, lze dospět k závěru, že smluvní podmínky, vyčleněné mimo vlastní text smlouvy, aniž by byl jejich význam slabší straně vztahu znám, jsou neplatné bez dalšího – a tedy i bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou pro slabší stranu vztahu výhodné.

Lze si totiž představit i situaci, kdy odkazovací doložka odkazuje na text mimo smlouvu, kdy v tomto jsou obsaženy jisté formy „bonusů“ či úlev pro slabší stranu vztahu, příkl. za řádné plnění (ať už ve formě dodatečných slev, vrácení části již zaplacených úroků, či příkl. nadstandardního plnění různého druhu - nad rámec smluvně již sjednané povinnosti); pokud by slabší strana skutečně s obsahem takto vyčleněných podmínek, nejpozději v době uzavření smlouvy, srozuměna nebyla, stanou se tyto – dle doslovného výkladu zákona, bez dalšího neplatnými.

Je snad nabíledni, která ze stran smlouvy by byla takto striktním výkladem zákona vlastně bita ... [4]

Shrnuto, zákonodárce výše uvedeným způsobem formuluje vyvratitelnou domněnku, vázanou na dvě zcela samostatné premisy stran obsahu/významu dotčené doložky (osoba byla seznámena / osoba musela znát ...), kdy k platnosti doložky postačí prokázání byť i jediné.

Pokud se (ne)vědomost slabší strany ohledně významu doložky prokáže (důkazní břemeno však nese primárně protistrana), doložka padá, a s ní i „infikovaná“ (vyčleněná/odkazovaná) část smluvního textu.

Takto zasažená část smluvní materie pak, dle doslovního výkladu zákona, padne bez ohledu na to, zda je její smysl v neprospěch, či naopak ve prospěch slabší strany vztahu …

(osvícený soudce by ji však zajisté ponechal v platnosti už jen s odkazem na účel zákona a zřejmý úmysl zákonodárce, slabší straně vztahu nikoli ubírat výhody či škodit, leč této „pomáhat a chránit“)

Shrnutí

Zde rozebrané ustanovení zákona nese zajisté dobrou myšlenku, a dobrý nápad, jejich provedení se však jeví býti poněkud nejasné …

JUDr. Martin Rimek,
advokát a externí doktorand na Katedře obč. práva PrF UK v Praze

tel: + 420 777 835 856
e-mail: martin.rimek@ak-rimek.cz

 

[1] Typicky nezávislý a nestranný rozhodčí tribunál či rozhodci …

[2] Vyjádřeno trochu nadneseně, nicméně představme si smlouvu o desítkách až stovkách stran – u smluv o dílo, či u některých pojišťovacích a bankovních produktů nikoli nezvyklé …

[3] Zákaz zneužití „kvalit odborníka“ či hospodářského postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran

[4] I přesto zůstává dotčený zákonný text i po 5+ letech účinnosti nezměněn …


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz