Chudý či bohatý – dostane stejnou pokutu?

Co je to vlastně tzv.  jiný správní delikt ?

Správní delikty dělíme na přestupky a tzv. „jiné správní delikty“, kterým se budeme nyní věnovat. Připomeňme,  že jiné správní delikty   nejsou (a vlastně ani z povahy věci ani nemohou být )  kodifikovány, takže jejich úprava se nachází v řadě jednotlivých zákonů.

Např. : Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), nebo zákon č.326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů nebo zákon č.99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů  (zákon o rybářství), nebo citovaný  zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí) a celá řada dalších.

Konkrétní příklad správního deliktu dle citovaného zákona  o pojišťovacích zprostředkovatelích:
Právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako pojišťovací zprostředkovatel nebo samostatný likvidátor pojistných událostí dopustí správního deliktu tím, že: např.  vyžaduje od osoby, která se má podílet na zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví, složení vstupního poplatku jako podmínky výplaty příštích odměn za tuto činnost, nebo další delikt:  odměny osoby, která se má podílet na zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví, odvozuje od získání dalších osob pro tuto činnost, které takto získal.[1]

Soudy říkají správním orgánům: zohledněte majetkové poměry pachatele 

Ve  shodě s relativně novou avšak do značné míry  ustálenou českou judikaturou, in concreto  s judikaturou Ústavního soudu (např. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 38/02, I. ÚS 416/04), jakož i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 As 9/2008)[2] je správní orgán, ukládající  sankci, povinen přihlédnout v nezbytném rozsahu také k osobním a majetkovým poměrům pachatele.

Musíme zde podtrhnout, že judikatura toto ukládá  i v případech, kdy takový požadavek ze zákona přímo nevyplývá.

Tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele působit jako, slovy rozšířeného senátu  NSS,  "záchranná brzda“ .Tedy pomyslný legální záchranný kruh , jenž má být  tonoucímu správnímu delikventovi poskytnut jen, a to si zdůrazněme,  výjimečně!

A  to až ve chvíli, kdy hrozí natolik značný peněžitý trest, že by mohla mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustný likvidační ráz .

Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání.

Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky.

Ve vlastním zájmu poskytujme součinnost

Je nepopiratelnou skutečností , že legální pravomoci správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry „skromné“ . Třebaže se podstatně neliší od pravomocí správního orgánu v řízení o přestupku a s výjimkou možností prolomení bankovního tajemství (viz § 8 trestního řádu) ani od pravomocí soudu v řízení trestním. Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda řádně poskytne součinnost.  Tedy že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby si potvrdil  jejich skutečnou  pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z informací, jenž vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez spolupráce  s účastníkem řízení.

Majetek pachatele – ale k jakému datu ?

K jakému datu ovšem osobní a majetkové poměry pachatele vlastně posuzovat?

Ke dni spáchání nebo ke dni kdy jest správní delikt správním úřadem posuzován? NSS zde tvrdí, že správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.…. Zcela obdobně by měl výši pokuty posuzovat i správní soud, a to ať už v rámci samotného soudního přezkoumání výše pokuty na základě námitek uplatněných v žalobě směřující proti rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty či při posouzení zvláštního návrhu žalobce na moderaci trestu ve smyslu § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 s. ř. s.

S předestřeným názorem NSS souhlasím, kdyby bylo na věc nahlíženo obráceně, mohlo by např. dojít k takřka absurdní situaci, že v případě,  že by se pachatelovy  majetkové poměry od času spáchání správního deliktu zlepšily  a vysoká pokuta  by přesto nemohla být uložena. A stejně tak opačně , pokud by pachatel (FO či PO) v mezidobí mezi okamžikem  spáchání deliktu a správním rozhodnutím  výrazně „zchudnul“ stala by se pro něj sankce ještě více likvidační, což je přirozeně proti smyslu jak zmíněného vlastního judikátu NSS, tak i  prejudikatury ÚS ČR.

Jinak v souladu s doktrínou i judikaturou musím konstatovat, správní trest, má-li být účinný,  musí přijít co nejrychleji po spáchání činu.. Takže v ideálním případě by nemělo docházet k velké časové prodlevě mezi dnem  spáchání deliktu a dnem  kdy je správní delikt správním úřadem posuzován. A tudíž ani k velkým změnám v majetkových poměrech pachatele. 

Co na to ESLP ? Nejdeme proti evropským trendům?

Z rozhodovací praxe  Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)  k záležitosti „likvidačních pokut“  připomeňme zejména jeho rozsudek ze dne 11. 1. 2007, ( Mamidakis proti Řecku )[3] , z něhož mj. plyne , že přílišná  pokuta může být takovým omezením vlastnického práva, které je nepřiměřené sledovanému cíli, a je tudíž v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Hlavně rozumně…

Na závěr je myslím dobré připomenout, že dle nazírání Nejvyššího správního soudu je povinnost správního orgánu zkoumat majetkové poměry přestupce a zamezit tak likvidační výši ukládané sankce o to důraznější v případech, kdy přestupce má postavení fyzické osoby - nepodnikatele.  Avšak současně nezapomínejme, že by mělo jít jen o mimořádný instrument, jak jsem již naznačil výše, že by uložená pokuta měla opravdu nepřípustný likvidační ráz, nikoliv, že by správním delikventem byla vnímána jen jako silně nepříjemná ! Dle sdělení jednoho správního úředníka autorovi tohoto článku se v praxi vyskytla  i reakce na pokutu ve výši 2000 Kč (slovy dva tisíce korun) ,  že byla  vnímána  jako likvidační. I zde platí okřídlené, že k (právním) věcem  nutno přistupovat rozumně.   

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.
VŠ pedagog a právník (Brno)
 

--------------------------------------------------------------------------------

[1] K teoretickému vymezení tzv.  jiných  správních  deliktů  blíže např. Průcha P.,: Správní právo:Obecná část, MU Brno,  str.213 či Mates,P.a kol.: Základy správního práva trestního, 2.vydání, Praha, C.H.Beck, s.69 a násl.
[2] Nebo též jud. NSS 9 As 46/2010 – 97 ze 21.10.2010 nebo jud. NSS  5 As 3/2010 – 63 ze 17.9.2010
[3]  ESLP - Mamidakis proti Řecku -  11. 1. 2007,  Stížnost č. 35533/04