Doba strávená na cestě do místa výkonu práce ve světle judikatury evropských soudů

Stěžejními pojmy, kterými se budeme v tomto článku zabývat, jsou vymezení pracovní doby a doby strávené na cestě do místa výkonu práce.

Český zákoník práce („ZP“) definuje pracovní dobu jako dobu, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, nebo dobu, po kterou je zaměstnanec k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele připraven na pracovišti. 

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby (“Směrnice“) definuje pracovní dobu jako jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. 

Z porovnání obou definic vyplývá, že pojetí pracovní doby dle Směrnice je širší než podle ZP. SDEU se navíc ve své nedávné judikatuře (viz níže) opakovaně přiklonil k ještě extenzivnějšímu výkladu pojmu pracovní doba ve smyslu Směrnice. Pojetí pracovní doby dle SDEU je tak v rozporu se současným pojetím v ZP.

Ve věci C-266/14 (známé též jako „Tyco“) rozhodl SDEU tak, že pokud vyjíždí zaměstnanci za klienty zaměstnavatele z domova, tak je nutné považovat dobu strávenou na cestě z domova ke klientovi za pracovní dobu, neboť zaměstnanci nemohou během cesty se svým časem volně nakládat a věnovat se svým zájmům. K tomuto rozhodnutí je ale nutné uvést, že v tomto případě neměli zaměstnanci žádné pravidelné nebo stálé pracoviště a vyjížděli vždy ze svých domovů. SDEU sám uvádí, že do doby zrušení regionálních kanceláří (stálých pracovišť) zaměstnavatele se cesta z bydliště do místa výkonu práce u klienta za pracovní dobu nepovažovala. Rozhodnutí SDEU v případu Tyco tak nelze vykládat tak, že jakákoli doba strávená na cestě z bydliště zaměstnance ke klientovi je automaticky pracovní dobou.

Obdobnou otázkou, zda lze cestu mimo obvyklé pracoviště dle pokynů zaměstnavatele považovat za pracovní dobu, se zabýval i SDESVO ve věci E-19/16 (známé též jako „norští policisté“). V tomto případě byl zaměstnanec místní policejní stanice pověřen doprovodem norského ministra zdravotnictví. Své bydliště opustil v 17:00, poté vyrazil na policejní stanici pro nezbytné vybavení a dále vyzvednout svého nadřízeného, se kterým poté od 18:30 praktikoval doprovodnou jízdu do města Volda, kde se ministr nacházel. Další den doprovázel zaměstnanec ministra až do 16:20, kdy vyrazil zpět do svého bydliště, kam dorazil v 19:30. Zaměstnavatel ovšem odmítl zaměstnanci uznat dobu od 17:00 do 18:30 a od 16:20 do 19:30 jako pracovní dobu. SDESVO v této věci zaujal ještě přísnější postoj než SDEU v případě Tyco a rozhodl, že nezbytná doba, kterou zaměstnanec strávil mimo svou běžnou pracovní dobu cestováním z místa bydliště na místo výkonu práce, které nebylo jeho pevným ani obvyklým místem výkonu práce, a zpět, je nutné považovat za pracovní dobu ve smyslu čl. 2 Směrnice. SDESVO tedy rozhodl, že i dobu od 17:00 do 18:30 a 16:20 do 19:30 je třeba považovat za pracovní dobu, za níž zaměstnanci náleží mzda. 

Ustanovení § 210 ZP výslovně uvádí, že doba strávená na pracovní cestě nebo cestě mimo pravidelné pracoviště, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele a zaměstnanci se mzda nekrátí. Z tohoto ustanovení a contrario tedy vyplývá, že doba strávená na cestě, která nespadá do pracovní doby, není překážkou v práci a o pracovní dobu se nejedná. Posuzování doby strávené na cestě podle ZP je možné nejlépe ukázat na praktickém příkladu:

Zaměstnanec má rozvrženou pracovní dobu od 8:00 do 16:30 a je vyslán k plnění pracovních úkolů do jiného města, kam vyráží v 7:00, 2 hodiny cestuje, pracuje do 18:00 a pak se vrací opět 2 hodiny zpět. Doba od 7:00 do 8:00 se podle ZP nepovažuje za výkon práce a zaměstnanci tedy nenáleží mzda ani její náhrada; tato doba má význam pouze z hlediska cestovních náhrad. Doba od 8:00 do 9:00 se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele a zaměstnanci náleží náhrada mzdy (§ 210 ZP). Doba od 16:30 do 18:00 se pak považuje za výkon práce přesčas a doba od 18:00 do 20:00 se opět nepovažuje za výkon práce a má význam pouze z hlediska cestovních náhrad. 

V pojetí SDEU a SDESVO by celá doba ve výše uvedeném příkladu (tj. od 7:00 do 20:00) byla považována za výkon práce, neboť zaměstnanec plní pokyny zaměstnavatele a nemůže se svobodně věnovat svým zájmům. Česká právní úprava se tak dostává do rozporu s judikaturou evropských soudů.

Nicméně rozhodnutí SDEU a SDESVO jsou výkladem Směrnice, tedy právního aktu bez přímého účinku. Český ZP, stejně jako judikatura jsou v tomto ohledu poměrně jednoznačné, a rozpor v pojetí pracovní doby tak spíše nelze překonat ani eurokonformním výkladem ZP. Rovněž přímého účinku Směrnice se v tomto případě nelze dovolat, neboť, jak také dovodila judikatura SDEU, Směrnice může mít přímý účinek, ale pouze za předpokladu, že dává jedinci práva proti státu a neukládá nestátnímu subjektu povinnosti, což není tento případ.

Ačkoliv je česká právní úprava pracovní doby v rozporu se závěry SDEU a SDESVO, nelze z toho pro české zaměstnavatele zatím vyvozovat žádné důsledky, neboť jednají zcela v souladu s českým právem. Směrnicí nelze českým zaměstnavatelům ukládat či rozšiřovat stávající povinnosti. Dokud tak nedojde ke změně zákoníku práce, je jedinou možností zaměstnanců uplatňovat své případné nároky proti státu, a to z důvodu odpovědnosti státu za škodu způsobenou špatnou transpozicí Směrnice. Nicméně riziko, že se některý soud pokusí zmíněná rozhodnutí SDEU a SDESVO aplikovat v našem prostředí, ačkoliv by se nás tato rozhodnutí zatím přímo týkat neměla, nelze zcela vyloučit. 

Mgr. Ing. Tomáš Jelínek,

advokát

Oasis Florenc

Pobřežní 394/12

186 00 Praha 8

 

Tel.:       +420 255 706 500

e-mail:    praha@dhplegal.com

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz