K povinnosti soudu zkoumat v exekučním řízení existenci rozhodčí smlouvy

Přesto jsem se v nedávné době setkal s názorem zastávaným soudem nižšího stupně, podle kterého námitka neexistence rozhodčí smlouvy není v exekučním řízení právně relevantní. Takový názor však podle mě není správný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, jak bude vysvětleno níže.

1. V exekučním řízení je třeba zkoumat, zda byla rozhodčí smlouva uzavřena a byla tak založena pravomoc rozhodců vydat rozhodčí nález, který má sloužit jako exekuční titul

V tomto roce jsem se setkal s tím, že odvolací soud v exekučním řízení dospěl k závěru, že námitka povinného týkající se platnosti rozhodčí doložky a ustanovení rozhodce je v exekučním řízení irelevantní. Tento svůj závěr opřel odvolací soud o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1940/2008, v němž Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že „vytýkané nedostatky rozhodčího řízení (námitka týkající se platnosti rozhodčí doložky a ustanovení rozhodce), jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí bez významu“.

Výše uvedený právní názor byl však již překonán. Např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, a že „nařízenou exekuci tedy lze zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva)“.

To bylo potvrzeno např. usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a celou řadou dalších rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1095/2016, 21 Cdo 3965/2014 nebo 21 Cdo 3670/2014).

V exekučním řízení je proto třeba zkoumat otázku, zda byla uzavřena rozhodčí smlouva a zda tak měli rozhodci pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, který má sloužit jako exekuční titul.

Výše uvedené Nejvyšší soud ČR zcela jasně vyjádřil ve svém usnesení sp. zn. 26 Cdo 638/2015, v němž uvedl „(…) v exekučním řízení před pověřením soudního exekutora provedením exekuce je nezbytné vždy zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález, ačkoliv k tomu neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl, a to bez ohledu na to, zda povinný podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu“. Shodně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1095/2016.

Skutečnost, že v rámci exekučního řízení je třeba zabývat se námitkou povinného ohledně nedostatku pravomoci rozhodců vydat rozhodčí nález, potvrzuje i judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1866/13 zopakoval svůj právní názor, že „při nařízení exekuce je soud povinen zabývat se námitkami povinného dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce, tj. posoudit, zda je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem“. Podle Ústavního soudu by totiž aprobování rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc, znamenalo zásah do práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že pro exekuční řízení je právně relevantní námitka povinného, že rozhodčí smlouva nebyla uzavřena. Soud je v exekučním řízení povinen se touto námitkou zabývat a zkoumat, zda měli rozhodci pravomoc k vydání rozhodčího nálezu.

Pokud exekuční soud zjistí, že mezi oprávněným a povinným nebyla uzavřena rozhodčí smlouva (tudíž je dán nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal), již nařízenou exekuci pro její nepřípustnost zastaví.

2. Bez ohledu na to, zda byla v rozhodčím řízení vznesena námitka podle § 15 odst. 1 zákona 216/1994 Sb.

V minulém roce jsem se také setkal s případem, kdy soud prvního stupně v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce dospěl k závěru, že pokud povinný v rozhodčím řízení neučinil námitku podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, nelze vyhovět jeho návrhu na zastavení exekuce, v němž povinný namítal nedostatek pravomoci rozhodčího soudu k vydání rozhodčího nálezu z důvodu neexistence rozhodčí smlouvy.

I tento právní názor soudu nižšího stupně je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu.

Nejvyšší soud ČR totiž ve své judikatuře konstantně zastává názor, že pokud není uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem „bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3414/2011, 20 Cdo 2392/2011 nebo 20 Cdo 653/2013). Rovněž v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud ČR konstatoval že „aplikace § 15 odst. 2 zákona 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě“.

Na tento právní názor Nejvyššího soudu ČR odkazuje ve své judikatuře i Ústavní soud a k tomu dodává, že „účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil, byť by v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl. Opačný přístup k uvedené otázce je nutno považovat za přísně formalistický“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 871/11).

Pro exekuční řízení je tak bezpředmětné, jakým způsobem probíhalo rozhodčí řízení a zda v něm povinný namítal nedostatek pravomoci rozhodců či nikoliv.

3. Bez ohledu na to, zda se jedná o spor mezi podnikateli a spotřebiteli nebo podnikateli navzájem

V této souvislosti je vhodné rovněž poukázat na to, že výše uvedené závěry se uplatní nejen ve sporech mezi podnikateli a spotřebiteli (v jejichž případě byl problém s rozhodčími smlouvami nejčastější), ale stejně tak i ve sporech mezi podnikateli navzájem.

V usnesení sp. zn. 30 Cdo 5414/2014 Nejvyšší soud ČR uvedl, že exekuční soud je v rámci exekučního řízení povinen zkoumat pravomoc rozhodce vydat exekuční titul a v případě, že nedostatek pravomoci (byť i dodatečně) zjistí, exekuci zastaví „bez ohledu na povahu vztahu účastníků (tedy zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy či nikoli)“.

To potvrdil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2489/2016, v němž konstatoval „(…) je nesprávný právní názor, že v exekučním řízení může soud přezkoumávat platnost rozhodčí smlouvy z úřední povinnosti pouze v případě vztahu spotřebitel podnikatel, zatímco ve vztahu mezi podnikateli pouze tehdy, namítal-li povinný neplatnost rozhodčí doložky v rozhodčím řízení či v řízení o zrušení rozhodčího nálezu“. Shodně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1085/2016.

4. Soudy nižšího stupně by měly ve své rozhodovací praxi reflektovat ustálené právní názory zastávané Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem v této věci

Soudy nižších stupňů by měly shora citované závěry Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu respektovat a ve své rozhodovací praxi je náležitě zohlednit. K tomu se ostatně v minulosti Nejvyšší soud ČR opakovaně vyjadřoval. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 se sice Nejvyšší soud ČR ztotožnil s názorem tamního odvolacího soudu, že právní názory, které Nejvyšší soud ČR zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, nicméně zdůraznil, že „došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit“.

Ostatně z ustanovení § 13 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, vyplývá, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Pokud byl jeho právní případ rozhodnut jinak, má pak právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

Existují přitom desítky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, v nichž je opakovaně zastáván právní názor, že pokud není uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, a to bez ohledu na to, zda povinný vznesl v rozhodčím řízení námitku neexistenci rozhodčí smlouvy či nikoliv, a že již nařízenou exekuci je v takovém případě nutné zastavit. Jak bylo ilustrováno přehledem shora citované judikatury, názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1940/2008 (který je citován na začátku tohoto článku) byl překonán.

Vzhledem k výše uvedenému si proto osobně dovedu jen stěží představit přesvědčivé odůvodnění ze strany soudu nižšího (a doposud jsem se s ním nesetkal), které by odůvodňovalo odklon od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu v této problematice.




Mgr. Petr Kolář,
advokát


Glatzová & Co., s.r.o.

Betlémský palác
Husova 5
110 00  Praha 1
 
Tel.:    +420 224 401 440
Fax:    +420 224 248 701
e-mail:    office@glatzova.com


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz