K výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako „OSŘ“), provedenému velkým senátem občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku č. j. 31 Cdo 1178/2023-315 ze dne 8.11.2023

Základní předpoklady pro přípustnost dovolání formuluje ustanovení § 237 OSŘ, dle kterého je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Vykládané ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ pak představuje výjimku z pravidla, podle kterého je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 OSŘ dovolání přípustné, a to omezením přípustnosti dovolání hodnotou sporu. Dovolání není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, přičemž  není přihlíženo k příslušenství pohledávky.

Důvodem pro vydání sjednocujícího stanoviska kolegia Nejvyššího soudu byla zejména rozdílnost výkladu při posuzování přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, kdy odvolací soud rozhodoval o více samostatných nárocích. Rozdílný přístup k posuzování bagatelnosti věci, rozhodl-li soud o více nárocích se samostatným skutkovým základem, zaujímal jak Ústavní soud, tak i jednotlivé senáty Nejvyššího soudu.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ převládal názor, dle kterého je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3345/2018).

Reklama

Microsoft Copilot od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 29.7.2026

29.7.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu týkající se omezení přípustnosti dovolání na základě argumentu, že šlo o nároky se „samostatným skutkovým základem“, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, ve věci nároků uplatňovaných z titulu odpovědnosti za škodu, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada za ztížení společenského uplatnění (obojí coby nároky, jež měly původ v úrazu poškozeného) jsou samostatnými nároky odvíjejícími se od odlišného skutkového základu. V rozsahu, v němž se dovolání týkalo náhrady za ztrátu na výdělku nepřevyšující částku 50.000,- Kč tak bylo dovolání jako objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto. Obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1924/2021 (ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady bolestného).

S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ prostřednictvím úvahy, zda se jedná či nejedná o nárok se samostatným skutkovým základem, se ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2891/20). Podle Ústavního soudu, pokud mají žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění „společný skutkový základ“, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, nelze na ně pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ, nahlížet izolovaně.

K jiným závěrům ohledně omezení přípustnosti dovolání však dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2771/2021. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že otázka, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, se zároveň dotýká existence právního titulu, na jehož základě měly jednotlivé dílčí nároky žalobce vzniknout. Dovodil, že předmětem dovolání je samotná existence daného právního titulu, nikoli jeho jednotlivé nároky, a proto se ve vztahu k jednotlivým nárokům limit pro přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ neuplatní. 

V návaznosti na shora uvedenou nejednotnost postupu při hodnocení přípustnosti dovolání dle hodnoty sporu v případě více samostatných nároků byl výklad ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ kolegiem Nejvyššího soudu zpřesněn tak, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000,- Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000,- Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000,- Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000,- Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

Nejvyšší soud ve svém sjednocujícím rozhodnutí dále doplnil, že v případě pochybností o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000,- Kč, bez dalšího odmítnout, neboť odpověď na otázku, zda se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je společné všem uplatněným nárokům, může být v některých případech podmíněna až věcným přezkumem podaného dovolání. Zkoumání samostatného skutkového základu jednotlivých nároků má proto být co do hodnotového censu vykládáno spíše ve prospěch přípustnosti dovolání.

Závěr

Závěr kolegia Nejvyššího soudu, který uplatnění hodnotového censu vyjádřeného v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ v případě více samostatných nároků podmiňuje posouzením, zda dovoláním předestřené právní otázky míří na společný skutkový základ samostatných nároků, resp. zda se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné, považujeme za logický a správný.

Při hodnocení přípustnosti dovolání dle hodnoty sporu v případě více samostatných nároků by tak mělo být vždy posuzováno, zda dovoláním otevřené právní otázky vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků či nikoliv.

Důsledkem pro právní praxi by proto měla být zejména větší důslednost při formulování právních otázek, jejichž řešení má být dovolacím soudem poskytnuto, a to tak, aby byl při hodnocení přípustnosti dovolání dle hodnoty sporu v případě více samostatných nároků vždy nalezen společný prvek dovoláním položených otázek pro všechny dotčené právní nároky.

JUDr. František Divíšek,