Lze exekuce zastavovat „s křížkem po funuse“?

Poněkud provokativní otázka v názvu tohoto článku se vztahuje k situacím, kdy příslušná exekuce již byla provedena, jinými slovy tedy v exekuci vymáhaná pohledávka byla i s příslušenstvím a náklady exekuce již plně vymožena. Má smysl za takové situace exekuci zastavovat, když navíc dle § 47 odst. 6 exekučního řádu provedením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů? Nešlo by o zbytečné, víceméně akademické soudní výroky? Z judikatury Nejvyššího soudu (správně) vyplývá, že v určitých situacích to smysl má.

Nejdříve si připomeňme právní rámec dané problematiky – podle § 268 odst. 1 OSŘ (který se dle § 52 odst. 1 EŘ použije přiměřeně i na exekuční řízení), lze výkon rozhodnutí zastavit mimo jiné v následujících případech:

(i) výkon rozhodnutí byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným (písm. a) citovaného ustanovení);
(ii) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným (písm. b) citovaného ustanovení);
(iii) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden (písm. g) citovaného ustanovení);
(iv) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat (písm. h) citovaného ustanovení).

Z výše citovaných norem je zřejmé, že pro případ, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ zastavení exekuce výslovně neumožňuje právě v situacích, kdy výkon rozhodnutí již proveden. Toto ustanovení tedy pro ex post zastavování exekuce žádný prostor nedává. Příznivce zastavování exekuce i po vymožení pohledávky nepotěší ani konstantní judikatura Nejvyššího soudu ve smyslu zásady, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ve věci spis. zn. 20 Cdo 2421/2004 ze dne 14. 12. 2005 a usnesení Nejvyššího soudu ve věci spis. zn. 20 Cdo 1886/2006 ze dne 25. 1. 2007) s tím, že jestliže výkon rozhodnutí zanikl (kupříkladu tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky a toto řízení musí být podle § 103, § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 OSŘ zastaveno.

Přesto z následné judikatury Nejvyšší soud vyplývají v principu tři situace, kdy lze o návrhu na zastavení exekuce meritorně rozhodnout i po exekučním vymožení pohledávky. Společné mají tyto situace to, že případné zastavení exekuce nebude výrokem akademickým, nýbrž ryze praktickým pro účely vymáhání potenciálního bezdůvodného obohacení oprávněného.

Případ první – exekvované rozhodnutí ještě nenabylo vykonatelnosti

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 20 Cdo 2706/2007 ze dne 22. 9. 2008 (R 107/2009) v případě, že podkladové rozhodnutí se nestalo vykonatelným, soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Je tomu tak dle Nejvyššího soudu proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Dále je v citovaném rozhodnutí argumentováno, že je-li – právě rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ – najisto postaveno, že exekuce byla provedena bez způsobilého podkladu, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením. Ve vztahu k výše zmíněnému § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ Nejvyšší soud uvedl, že předpoklad absence provedení exekuce ze znění § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ (narozdíl od dikce § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ) nevyplývá a nelze ho dovodit ani výkladem. Jako nesprávný proto Nejvyšší soud označil názor, že provedení exekuce je negativní překážkou řízení o návrhu na její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ, resp. že provedení exekuce brání věcnému rozhodnutí o návrhu na její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Případ druhý - exekvované rozhodnutí bylo následně zrušeno

Je zjevné, že ratio citovaného rozhodnutí R 107/2009 lze vztáhnout i k návrhu na zastavení výkonu exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) OSŘ, tedy návrhu na zastavení z důvodu, že rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným. Tuto úvahu ostatně potvrzuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci spis. zn. 20 Cdo 4312/2007 ze dne 15. října 2008, kde šlo právě o situaci, kdy exekuce byla nařízena podle titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen.

Případ třetí – exekučním titulem byl notářský zápis se svolením k vykonatelnosti

V předchozích dvou případech šlo o situace, kdy bylo vykonáváno určité rozhodnutí, které logicky muselo být výsledkem jemu předcházejícího řízení (soudního, rozhodčího či správního); problém byl „pouze“ v tom, že toto rozhodnutí buď nebylo ještě vykonatelné, nebo sice vykonatelné bylo, ale bylo následně zrušeno či se stalo neúčinným.

Sepsání notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti naproti tomu žádné řízení nepředchází – typicky mu předchází určitý hmotněprávní vztah (nejčastěji vztah smluvní), na který teprve „nasedá“ v notářském zápise formulovaná dohoda o době splnění pohledávky z tohoto vztahu, v níž povinná osoba též svolí, aby podle notářského zápisu byla vedena exekuce, tedy aby takový notářský zápis byl exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.

Z výše uvedeného rozdílu vyšlo též relativně nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 21 Cdo 3266/2013 ze dne 25. března 2014 (R 62/2014), podle kterého dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu, tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že příslušný notářský zápis není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení, a nepředstavuje ani překážku věci rozhodnuté.

Dle citovaného R 64/2014 má notářský zápis se svolením k vykonatelnosti jen formální charakter a není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem, přičemž tato skutečnost musí být zohledněna i v exekučním řízení v tom smyslu, že vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Z toho logicky vyplývá, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti exekuci, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, v tomto případě postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.

Praktické důsledky zastavení exekuce

Z praktického hlediska je vhodné mít na paměti, že dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, ať již z jakéhokoliv důvodu, soud rozhoduje nejen o povinnosti k náhradě nákladů tohoto úseku řízení (tj. řízení o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce), ale je povinen rozhodnout i o všech nákladech, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí, a přezkoumat všechna rozhodnutí o nákladech řízení, jež byla vydána v průběhu celého řízení o výkon rozhodnutí. To vyplývá z § 271 OSŘ, podle kterého dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, a to s tím, že může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil. Z toho z lze též dovodit, že vrácení toho, co bylo zaplaceno oprávněnému na nákladech výkonu rozhodnutí, nemůže povinný požadovat mimo vykonávací řízení, v němž bylo o nákladech řízení rozhodováno (např. žalobou na vydání bezdůvodného obohacení). Každopádně jde o postup praktičtější, neboť takto v rámci rozhodování o nákladech podle § 271 OSŘ dojde nejenom k odklizení čistě procesních právních titulů (zrušením dosud vydaných nákladových usnesení), ale současně též k vydání rozhodnutí, na jehož základě bude (může být) bezdůvodné obohacení v podobě již zaplacených nákladů výkonu rozhodnutí restituováno.

Ustanovení § 271 se ve smyslu § 52 EŘ přiměřeně aplikuje i na náhradu nákladů řízení při zastavení exekuce, neboť „podobné“ § 89 EŘ úpravu § 271 OSŘ jen doplňuje, a to o možnost uložit oprávněnému, aby v případě svého procesního zavinění na zastavení exekuce zaplatil náhradu nákladů exekutorovi.

Závěr

Z výše uvedeného rozboru vyplývá, že i po exekučním vymožení pohledávky má v určitým případech smysl exekuci postupem podle § 268 OSŘ zastavovat. Půjde o ty případy, kdy je „něco v nepořádku“ s exekučním titulem, ať již půjde o jeho nevykonatelnost, následné zrušení či pozbytí účinnosti anebo případy exekuce nařízené podle těch notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, které vykonatelnost propůjčují nároku, které dle hmotného práva neexistuje. V těchto případech je totiž zastavení exekuce pro povinného vhodným procesním prostředkem, jak v exekuci vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením a domoci se – již v rámci „zastavovacího“ rozhodnutí – navrácení všech nákladů exekuce; hmotněprávní bezdůvodné obohacení je však i tak třeba řešit separátně v nalézacím řízení. Druhou stranou téže mince je, že soud meritorně projedná i neoprávněné návrhy na zastavení exekuce – samozřejmě s tím, že je zamítne.