Některé otázky související se smlouvou o úschově

Z ustanovení § 2403 a násl. NOZ plyne povinnost schovatele věc uloženou do úschovy vydat nazpět uschovateli, avšak zákon ve své dikci nijak nepředpokládá možnost převzetí předmětu úschovy třetí osobou. „Věc se vrací tomu uschovateli, s nímž byla úschova sjednána. Byl-li uschovatelem držitel věci a nikoli vlastník věci, vrací se věc zpět držiteli.“[3] Jak ale postupovat v případě, že vůle smluvních stran směřuje k vrácení věci třetí osobě a nikoli tomu, kdo věc do úschovy schovateli předal? Domnívám se, že je třeba užít v takové situaci systematického výkladu právního předpisu, resp. se přesunout do obecné části závazkového práva, konkrétně k ustanovení § 1767 a násl. NOZ upravující smlouvu ve prospěch třetího. „Uschovatelovo právo na vrácení věci má charakter relativního práva vůči schovateli jako jeho dlužníkovi, není projevem věcného práva k uschované věci.“[4] Z výše uvedeného lze usuzovat na možnost úpravy obsahu smlouvy o úschově tak, aby předmět úschovy mohl být vydán osobě třetí, tedy osobě určené ve smlouvě o úschově ve smyslu ustanovení § 1767 a násl. NOZ. Mám však za to, že samotné ujednání nebude mít následky převodu vlastnického práva na takto určenou třetí osobu, jelikož převzetí „věci do úschovy nemá za následek změnu držitele vlastnického (příp. jiného) práva k věci; držba zůstává zachována původnímu držiteli, zpravidla uschovateli.“[5] Sám schovatel je vůči předmětu úschovy pouze detentorem. To však schovateli nebrání domáhat se na základě ustanovení § 1044 NOZ ochrany „negatorní žalobou i žalobou na vydání věci, je-li rušen v opatrování věci nebo byla-li mu opatrovaná věc bez právního důvodu odňata.“[6]

V otázkách zániku závazku nenacházím zcela jasnou odpověď v případě smrti jedné ze smluvních stran, třetí osobu nevyjímaje. „Ohledně smrti dlužníka nebo věřitele nicméně zásadně platí, že zánik závazku nezpůsobuje.“[7] Výše uvedené se zásadně neužije v případě několika výjimek, z nichž nutno zmínit vázanost závazku výhradně na osobu dlužníka či věřitele, která ve věci smlouvy o úschově nehraje zásadní roli, nicméně lze určit smrt uschovatele popřípadě schovatele za odkládací podmínku dle ustanovení § 548 odst. 2 NOZ, případně též i jako délku doby, po níž má závazek trvat.

Provázanost zákona se může na první pohled zdát až přespříliš jasná a triviální. Subjektivní výklad právního předpisu je z mnoha směrů zejména účelový a fixovaný na osobu vykládající takový právní předpis. Slovy zákona se ale „nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu“[8] Reformulovat tzv. úmysl zákonodárce se v závěru stejně pokusí samotný soudní orgán, jehož rozhodnutí bude pro futuro odrazovým můstkem dalších výkladových snažení a postupů doufejme nejen smlouvy o úschově.

Jiří Bálek,
student Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
e-mail: jiri.balek@icloud.com

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Převzatá věc
[2] Schovatel se zavazuje věc převzít a opatrovat ji pro uschovatele, jak bylo ujednáno.
[3] Jiří Švestka ... [et al.]. Občanský zákoník : komentář. Svazek V, (§ 1721 až 2520). Praha : Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 722.
[4] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 755.
[5] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 749.
[6] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 751.
[7] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1234.
[8] Ustanovení § 2 odst. 2 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz