Právní průvodce českou krajinou

V české přírodě se, na rozdíl od některých jiných evropských zemí, setkáváme s poměrně širokou volností pohybu. Tento stav je dán primárně institutem obecného užívání krajiny a lesa, v němž se střetává ústavně zaručené právo na svobodu pohybu a právo na příznivé životní prostředí s právem vlastnickým. Nejedná se však o právo absolutní a podléhá řadě zákonných omezení.

Režim pohybu v krajině

Co se týče pohybu v lesích, podle lesního zákona[1] má každý právo do nich vstupovat na vlastní nebezpečí. Návštěvník však nesmí les poškozovat a je povinen respektovat pokyny vlastníka či nájemce lesa, jakož i případná dočasná omezení stanovená orgánem státní správy lesů.  Ve volné krajině mimo les již průchod neomezený není. Zákon o ochraně přírody a krajiny[2] váže právo volného průchodu primárně na vlastnictví pozemku státem, obcí či jinou právnickou osobou, což v praxi klade zvýšené nároky na orientaci turisty v katastrální mapě. Na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob takové oprávnění automaticky neexistuje. Je nutné zdůraznit, že volný průchod znamená skutečně jen průchod bez většího zastavování a v kontextu zásahů do vlastnického práva by měl být vykládán restriktivně. Zákonné oprávnění volného průchodu se navíc nevztahuje na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremním chovům zvířat. Zvláštní režim pak platí pro ornou půdu, louky a pastviny, které jsou z oprávnění vyloučeny po dobu, kdy hrozí poškození porostů či v době pastvy dobytka. [3] 

Pozemní komunikace a chráněná území

Odlišný právní režim se uplatňuje u pozemních komunikací, kde se lze v rámci institutu obecného užívání pozemních komunikací pohybovat bez omezení,[4] pokud jsou užívány obvyklým způsobem. Specifickou a judikaturně bohatou oblastí[5] jsou veřejně přístupné účelové komunikace. Zjednodušeně řečeno se jejich vznik váže na souhlas vlastníka. Jakmile však taková komunikace legálně vznikne, vlastník nemůže její veřejné užívání svévolně přerušit.  Zvláštní úpravu k obecné volnosti pohybu představuje ochrana přírody a krajiny, přičemž ve zvláště chráněných územích je namístě zvýšená opatrnost. V národních přírodních rezervacích[6] je vstup striktně omezen pouze na vyznačené cesty. V národních parcích pak platí zákaz vstupu do vyhrazených a klidových míst a obecně je nutné postupovat v souladu se specifickými pravidly a příslušným návštěvním řádem.[7] [8]

Pravidla chování, sběr a užívání vod

Chování návštěvníků podléhá sankcím primárně podle zákona o lesích a zákona o ochraně přírody a krajiny. V lese je výslovně zakázáno rušit ticho, kouřit, rozdělávat ohně do vzdálenosti 50 metrů od okraje lesa či vyhazovat odpady. [9] Platí zde plošný zákaz vjezdu a stání motorových vozidel a pro nemotorová vozidla platí povinnost pohybovat se výlučně po lesních stezkách. Vstup je rovněž odepřen do oplocených a zakázaných míst. Pořádání hromadných sportovních a kulturních akcí v lese je podmíněno svolením vlastníka lesa a oznámením příslušnému orgánu státní správy lesů. [10] [11] 

Reklama

AI-bezpečné právní psaní 2.0 (online - živé vysílání) - 16.7.2026

16.7.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Z hlediska sběru plodin a materiálů zákon umožňuje návštěvníkům lesa sbírat na zemi ležící klestí,[12] přičemž to je definováno zvykově, a to jako suché, spadlé dříví do průměru 6[13] až 7[14] cm. Povoleno je i sbírat lesní plody pro vlastní potřebu, avšak výhradně způsobem, který les nepoškozuje.[15] Naopak výslovně zakázán je sběr sazenic, semen a jmelí.[16] Obecná druhová ochrana živočichů a rostlin je zajištěna v celé krajině, přičemž ve zvláště chráněných územích nabývá na přísnosti.

Samostatný režim pak platí pro povrchové vody; ty může každý, ať už je kdekoli, pro vlastní potřebu a na vlastní nebezpečí užívat. [17] Nad rámec toho je namístě zmínit i stále častější provozování bezpilotních systémů (dronů). Pilot by měl vždy v rámci předletové přípravy prověřit letovou oblast na oficiální mapě vzdušného prostoru. [18]

Táboření versus bivakování

Zásadní právní distinkcí při nocování v přírodě je rozdíl mezi tábořením a bivakováním. Táboření je definováno jako přechodný pobyt v přírodě pod stany.[19] Pojem bivakování české právo výslovně nedefinuje; v praxi se dovozuje z absence znaku „pobytu pod stanem“ a je považováno za nouzové nocování v přírodě bez stanu či jiného přístřešku.[20]  Táboření mimo vyhrazená stanoviště je v lese[21], jakož i v CHKO[22], NP[23] a NPR[24] zakázáno. Ve volné krajině je možné tábořit jen se souhlasem vlastníka. Oproti tomu bivakování má zcela rozdílnou situaci a je na základě legální licence a zejména pak jednotlivých návštěvních řádů v lese a CHKO povoleno. V národních parcích bývá bivakování mimo klidové území povoleno. Výjimkou je NP České Švýcarsko, kde je bivak zakázán úplně. V národních přírodních rezervacích je bivak zakázán z důvodu přísného zákazu vstupu mimo značené stezky. 

Závěr

Přestože se právní úprava pohybu a pobytu v krajině může na první pohled jevit jako restriktivní, její primární ambicí je nastolení rovnováhy mezi možností rekreace veřejnosti a nezbytnou ochranou přírodního bohatství. Tato právní omezení by tak neměla od výletu do přírody příliš odradit, nýbrž naopak dodat kousek tolik potřebné právní jistoty.

Robin Semrád