Právo na informace opět posílilo

Žijeme v informační společnosti, kde určitě platí - informace nad zlato. Ne nadarmo je právo na informace přímo právem ústavním, tedy právem té nejvyšší právní síly.

Připomeňme si, že podle čl. 17 odst. 1 LZPS platí, že „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ Dále pak článek 17 odst. 2 LZPS stanoví, že „Každý[1] má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Dle čl. 17 odst. 5 Listiny platí, že „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“

Český Ústavní soud ( dále jen ÚS ČR) na konci března 2010[2] rozhodl vyhovět ústavní stížnosti Františka Korbela (mj. ex-náměstka ministra spravedlnosti ČR ) proti dosavadnímu oprávnění soudů a dalších povinných subjektů odepřít rozsudky, které ještě nejsou pravomocné, ačkoliv byly veřejně vyhlášeny. Dle mého názoru, jde o velice zásadní rozhodnutí, které si zaslouží popularizaci.

ÚS ČR se tak postavil proti předchozímu názoru Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) , který poskytování takovýchto informací odmítal. NSS v odůvodnění rozsudku k omezení práva na informace mj. uvedl , že toto omezení je limitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu – v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci – do vlastní rozhodovací činnosti soudu.

F.Korbel mj. namítal, že svým požadavkem na poskytnutí nepravomocných rozsudků, které hodlal použít coby pramen interpretace práva a zdroj právní argumentace, nemohlo dojít k zásahu do průběhu procesu anebo do vlastní rozhodovací činnosti soudu. Tyto nepravomocné rozsudky měly být pouze podkladem – tedy jednoznačně informací.

Přemýšlivějšího čtenáře asi rovněž napadne a stejně tak trefně argumentoval i táborský právník Korbel, že pokud by zpřístupněním nepravomocných soudních rozhodnutí došlo k ohrožení rozhodovací činnost soudů, pak by nemohla být taková rozhodnutí z téhož důvodu ani veřejně vyhlašována! Což je samozřejmě zcela absurdní.

Stav, kdy platil na jednu stranu striktní zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků a současně připouštějící poskytnutí pravomocných rozsudků, narážel též na logický problém, že i pravomocné rozsudky mohou být reálně změněny. A to se také častokrát děje - způsobem mimořádných opravných prostředků či ústavní stížnosti nebo stále hojnější stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, jak se lidově říká, do Štrasburku .

Podtrženo a sečteno – velice vítám, že ÚS ČR, jako negativní zákonodárce, zrušil ustanovení v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím bránící poskytování nepravomocných rozsudků! A očistil tak náš právní řád od jedné anomálie.