Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se zamítnutím jeho žaloby na kompenzaci duševních útrap způsobených dopravní nehodou a s tím související problematika náhrady jiných nemajetkových újem způsobených ublížením na zdraví, když újma na zdraví stěžovatele byla již odškodněna v rámci dílčích nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění.

Dle ust. 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“): „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Odškodnění nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví tak zahrnuje tři varianty (dílčí nároky) náhrad: bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu dalších nemajetkových újem.

Jak Ústavní soud konstatoval v odůvodnění Nálezu, kontroverzní byl příliš restriktivní přístup k výkladu pojmu „další nemajetkové újmy“, přičemž k důrazu Nejvyššího soudu na mimořádnost a kvalifikovanou intenzitu v případě dalších nemajetkových újem namítl, že kritéria mimořádnosti a zvláštní intenzity újmy nevyplývají ani z textu zákonného ustanovení, ani z jeho systematiky – u ostatních dvou újem (tj. bolesti a ztížení společenského uplatnění) obdobná kritéria vyžadována nejsou. Dle principu plné náhrady újmy je tak nutné v rámci kategorie „dalších nemajetkových újem“ odškodnit vše, co nelze zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako například duševní útrapy způsobené psychickou újmou.

Za zásadní lze považovat odůvodnění Nálezu v jeho bodě 41., kdy „Ústavní soud považuje vzhledem k ústavně garantovanému principu plné náhrady újmy na zdraví za nepřijatelné, aby duševní strádání způsobené psychickou újmou bylo výše popsaným způsobem marginalizováno pouze z důvodu, že soudy při vyčíslení újmy na zdraví postupují podle tabulky, která na jednu stranu obsahuje několik desítek položek podrobně vymezujících újmu na těle a s ní spojené strádání, psychickou újmu však vůbec nezohledňuje. Stejným deficitem ostatně trpí, v relaci k nyní posuzované věci, i metodika Nejvyššího soudu, která v části B neobsahuje ani jednu položku vymezující duševní bolestivé stavy.“

Právní věta:

Právní úprava náhrady újmy na přirozených právech člověka vychází z antropocentrické koncepce, jež má v intencích obecných garancí občanského zákoníku (§ 3) chránit lidský život, zdraví, osobnostní statky a v neposlední řadě „svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“ (§ 81 odst. 1). Patrna je tu zřejmá shoda soukromoprávní regulace s doktrínou lidských práv, jejímiž justifikačními důvody jsou mj. lidské potřeby, tužby a přání. Ačkoli zákonodárce poskytl v rámci úpravy předmětného odškodnění již úvodem prostor pro náhradu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami (§ 2956), v nárokové rovině upřednostnil tradiční varietu práv na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 2958), na náhradu nákladů péče o zdraví (resp. léčení, § 2960), na peněžité kompenzace (§ 2962 a násl.) a přidal též právo na zadostiučinění (satisfakci) proti úmyslně jednajícímu škůdci (§ 2957). Právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) se za stávající interpretace ocitlo v podobě „další nemajetkové újmy“ v zóně mezi z časového hlediska spíše jednorázovou náhradou bolesti a náhradou ztížení společenského uplatnění, svázanou s trvalým stavem. Škodní děje tu mají spočívat v jednorázových či opakovaných ztrátách a strádáních poškozeného, zapříčiněných omezením jeho tělesné i duševní integrity a znamenajících omezení v jeho soukromém a rodinném životě. Obecné soudy pak mají povinnost, jakkoli to může být spojeno s výkladovými obtížemi, nalézat – při řádně uplatněných a relevantních žalobních tvrzeních - tyto situace a posléze v objektivizovatelných případech přiznat náhradu nemajetkové újmy, byť půjde o náhradu přiměřenou v relaci k ostatním dílčím nárokům tohoto druhu.

V dalším řízení budou obecné soudy vázány nosnými důvody tohoto Nálezu.

Závěr:

Nálezem Ústavního soudu bylo dle principu plné náhrady újmy potvrzeno, že právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) je „další nemajetkovou újmou“ vzniklou poškozením zdraví ve smyslu ust. § 2958 občanského zákoníku. Nutno taktéž připomenout, že metodika Nejvyššího soudu v tomto směru neobsahuje v části B ani jednu položku vymezující duševní bolestivé stavy a lze tedy očekávat její aktualizaci.    

Mgr. Martina Švestková,
advokátní koncipientka