14. 2. 2019
ID: 108852upozornění pro uživatele
Preventivní obrana slabší strany při uzavírání adhezních smluv [1]
Jednou z mnoha podmínek pro podřazení smlouvy pod režim ust. § 1798-1801 OZ je naplnění zákonného předpokladu dle § 1798 odst. 1 OZ v tom smyslu, že o „základních podmínkách smlouvy“ nebylo slabší straně umožněno jednat (natož text smlouvy svým jednáním ovlivnit); výsledek posouzení uvedeného se přitom jeví jako zcela kruciální i pro řešení některých navazujících právních otázek v rámci daného smluvního vztahu,[2] jakož i v případných sporech stran platnosti dotčených ustanovení takových smluv.[3]
Pro dosažení výhodnějšího, a procesně komfortnějšího postavení[4] v řízení by tak měla slabší smluvní strana umět prokázat, že jí o základních podmínkách smlouvy vůbec nebylo umožněno jednat[5] - což ale implikuje přítomnost pokusu, jednání o smlouvě (či její části) jí samotnou alespoň vyvolat.
Původně měl článek pojednat o terminologických nejasnostech v zákonné úpravě adhezních smluv, kdy ovšem s ohledem na jejich, až překvapivou mnohost (celkem na 20 nejednoznačných, či jinak významově nejasných pojmů v pouhých 4 paragrafech) padlo rozhodnutí, že článek bude zaměřen podstatně detailněji.
Podíl adhezních smluv na celkové smluvní agendě je dle střízlivých odhadů okolo 99% (zcela exaktně toto pochopitelně určit nejde),[6] o to víc fascinuje, jak nedostatečná je obecná povědomost o dané věci.
Vyjma zcela zjevných situací (stranou smlouvy ČEZ distribuce, a.s., na straně jedné, invalidní důchodkyně, p. Konvičková z Horní Dolní, na straně druhé) bývá prokázání adhezní povahy smluv v praxi někdy docela obtížné, posouzení smlouvy, jako uzavřené adhezním způsobem (tj. za naplnění alespoň některé z podmínek dle §§ 1798-1801 OZ) přitom dává slabší straně vztahu významné výhody, a poskytuje dodatečnou právní ochranu nad rámec její „základní“ spotřebitelské ochrany, v případném soudním řízení pak celkově velmi dobré šance ve věci uspět.
Dle § 1798 odst. 1 OZ platí zákonné ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem „pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.“
Slabší strana by tak v první řadě měla umět před soudem vyargumentovat a prokázat, že spor, vzniklý z dané smlouvy, je sporem ze smlouvy, uzavřené adhezním způsobem.
Skutečnost je ale často taková, že nad pravým významem pojmu „skutečné příležitosti“ o smlouvě jednat se málokterý adherent kdy vůbec zamýšlel (kdy o obsahu smluv není takřka pravidelně jednáno vůbec), pojem „základní podmínky smlouvy“ pak často zůstává zcela nepochopen.
Člověk je tak občas v situaci, kdy uzavření smlouvy/smluv se mu jeví jako nezbytné (energie, telekomunikace, bankovní a pojišťovací služby, doprava/přeprava …), tyto zásadně uzavírá, aniž by měl reálnou možnost s protistranou o jejich obsahu jednat, v případné soudní při z těchto smluv je to ale právě on, kdo své postavení, coby adherenta, musí v řízení nejdříve prokázat.
Což ale také občas nedopadne …
Otázkou je, zda lze vůbec na uvedený problém[7] jakkoli vyzrát, a zařídit věci tak, aby byly veškeré výhody, plynoucí ze smluvního postavení adherenta v řízení náležitě využity.
Odpověď zní, ano, zajisté.
Je ovšem potřeba si také uvědomit, že na možný problém / soudní střet je nutno myslet již před samotným podpisem smlouvy, kdy zvláště u obsahově rozsáhlých smluv, kombinovaných smluv, či smluv „rozbitých“ do několika samostatných smluvních dokumentů (typicky banky a pojišťovny, a jejich ceníky, všeobecně, zvláštní, doplňkové a jiné obchodní podmínky) jeden nikdy neví, co že to vlastně podepisuje, a k čemu že je do budoucna zavázán …
K „základním podmínkám“ smlouvy
K pojmu „základní podmínky“ smlouvy lze říct s odkazem na důvodovou zprávu k dotčenému ustanovení[8] asi tolik, že tento výraz by neměl být v žádném případě zaměňován s výrazem „podstatné náležitosti“ smlouvy dle § 1746/1 OZ, a tedy, že nejde o jeho alternativu, ani synonymum.
Zatímco podstatnými náležitostmi smlouvy rozumíme její náležitosti takové, za absence kterých nelze smlouvu pod daný, zákonem definovaný smluvní typ vůbec podřadit, základními podmínkami smlouvy[9] budou smluvní podmínky ty, které mají pro smluvní strany zcela zřejmý hospodářský význam (příkl. smluvní ustanovení o transakčních nákladech, daňová ujednání, měnové a inflační doložky …), případně pro ně znamenají smluvní řešení určitých právní rizik (nastavení počátku účinnosti smlouvy, dodací podmínky, určení momentu nabytí vlastnického práva k věci / přechodu rizika poškození či zkázy věci, ujednání o způsobu vypořádání kupní ceny, rozhodčí smlouvy/doložky, zajišťovací instituty, různé odkládací či rozvazovací podmínky apod.), v žádném případě tak nejde o jakási vedlejší, významově „méněcenná“ či prázdná ujednání ve smlouvách, kdy naopak – jde o ty, pro strany významově nejdůležitější.
A právě o těchto smluvních podmínkách by mělo být slabší smluvní straně dovoleno jednat – pokud by ne, a pokud je současně založena nikoli zanedbatelná nerovnost ve vyjednávací síle stran,[10] půjde s velikou pravděpodobností o smlouvu, uzavřenou adhezním způsobem.
Ke „skutečné příležitosti“ o obsahu smlouvy jednat
Níže provedené pojednání jest koncipováno prizmatem hypotetického soudního řízení „o platnost smlouvy / smluvní doložky,“ z pohledu účastníka, jež je její slabší stranou.
Pokud smlouva, resp. její žalobou napadená část/doložka není zrovna vyvedena na předtištěném formuláři, pokud není psána nečitelným, či jen s velkými obtíži čitelným písmem, není vyčleněna mimo vlastní text smlouvy, aniž by na toto bylo přímo ve smlouvě samotné dostatečně jasně (významově) a zřetelně (vizuálně) odkázáno, či pokud textace dané smluvní doložky není „pro osobu průměrného rozumu“ zjevně nesrozumitelnou a nejasnou (téma dost výživné pro samostatný článek, ne-li kvalifikační práci), nezbude slabšímu účastníku smlouvy než prokázat, že mu o obsahu základních podmínek smlouvy nebylo vůbec umožněno jednat.
Vše tak stojí a padá na výkladu pojmu „skutečná příležitost“ – kdy tato, na pohled jasná formulace ale v soudní praxi pomnoze zas až natolik jasnou není …
Pochybnost může vyvstat již v samotných počátcích řízení, kdy protistrana bude − pro nás překvapivě až drze − tvrdit, že zde o adhezní smlouvu jít nemůže prostě už jen proto, že případný náš nesouhlas s obsahem smlouvy nebyl nikterak projeven, a že o případné naší vůli stran „základních podmínek smlouvy“ jednat zde nebyl ani náznak … (… a jak by oni rádi jednat – kdyby jim jen byl náš nesouhlas s obsahem předloženého smluvního textu vyjeven, a znám …)
Výše uvedené přitom není projevem přehnaného negativismu ani žádnou fabulací, obdobné argumentace jest u středně velkých společností[11] užíváno pravidelně, jakmile je v soudní při na adhezní povahu jimi vypracovaných, a k podpisu předložených smluv poukázáno.
Obranou vůči tomuto – při absenci důkazu, byť jen jediného pokusu, jednání o obsahu smlouvy vyvolat – by případně mohlo být doložení určitého počtu obdobných smluv protistrany s jinými klienty, avšak naprosto shodného znění (což by zjevně poukazovalo na nezměnitelnost smlouvy / dané smluvní doložky), k těmto se ale zpravidla nedostaneme, ne v rozsahu, aby to soud vzal jako důkaz „neprůstřelnosti“ protistranou navrženého smluvního textu, a nemožnosti o něm reálně jednat.
Jak z dané situace ven, je nabíledni.
Jakkoli se to může jevit jako beznadějné a zbytečné − je potřeba učinit pokus o obsahu smlouvy se silnější smluvní stranou jednat …
Postačí přitom poukázat jen na pro nás nevyhovující části smlouvy, a postačí pokus i jen jediný, kdy tento bude zpravidla buďto 1/ odbit poukazem na nezměnitelnost protistranou dodaného textu, anebo 2/ zcela odignorován (jedno i druhé je dobré).
Z uvedeného jasně plyne, že pokus by měl být učiněn písemně (to aby zůstala stopa - protistranou „pro zkvalitnění služeb“ zaznamenaný hovor může být nevratně poškozen, či jako na potvoru, čerstvě dearchivován …), a adresován v rámci protistrany právě k tomuto kompetentnímu oddělení/osobě (zpravidla pověřený pracovník společnosti, s kterým už jsme stran smlouvy v kontaktu), jinak se z toho protistrana, pouhým poukazem na rozsáhlost své organizační struktury a celkovou velikost, lehce vykroutí.
Žádná větší, skutečně etablovaná společnost s námi o konkrétních ustanoveních „svých“ smluv pochopitelně nebude jednat, takže naši snahu buďto „přehlédne,“ anebo rovnou odmítne.
Což je ale přesně to, co se může do budoucna velice hodit.
S důkazem o učiněném, leč marném pokusu o smlouvě jednat, už je pak situace v případném soudním sporu / arbitráži o poznání jiná, ve smyslu jednodušší.
Zajisté, bylo by nadmíru naivním se domnívat, že by běžný spotřebitel − při všech radostech a strastech svého všedního dne − měl dopředu promyšleno, co před podpisem smlouvy udělat, aby, pouze jen potencionálně či výhledově, snad, možná, za několik let, lépe ustál situaci před obecným či rozhodčím soudem, nicméně z čistě právního hlediska má výše naznačený postup jistě své rácio.
Shrnutí
S odkazem na úvod článku, a na znění tam citovaného ustanovení OZ je asi zjevné, že obě, zde rozebrané podmínky, musí být naplněny kumulativně, a tedy, že je potřeba dosáhnout (narafičit věci tak), aby z jednání protistrany zjevně plynula naše subjektivní nemožnost o základních podmínkách smlouvy skutečně jednat.
Musí být tedy (ne)jednáno právě o takových podmínkách smlouvy, které mají určitou, nikoli jen nepodstatnou důležitost (čím podstatnější, tím lepší), a musí zde být z naší strany učiněn alespoň pokus, o těchto s protistranou jednat – jinak bude absence jednání o smlouvě soudem dovozována právě z důvodu na naší straně (ať už lenost, či náš bezbřehý souhlas se zaslaným nám smluvním textem …).
Vše výše uvedené až tak neplatí[12] pro jednání s naprostými kolosy typu bank a pojišťoven, velkých přepravních, leasingových či telekomunikačních společností (tam je zpravidla adhezní povaha smluv dána bez dalšího), čím menší je ale obchodník, a čím méně zjevná bude nerovnováha ve vyjednávací síle stran, tím spíše lze slabší straně vztahu výše nastíněný postup doporučit.
Závěr
„Dopisování si“ zvlášť s každým jednotlivým kontrahentem, při každé jednotlivé kontraktaci, nedává až tak úplně smysl, obecně však platí, že s klesající velikostí a ekonomickou sílou protistrany smluvního vztahu, která je podnikatelem, stoupají nároky na unesení důkazního břemene stran adhezní povahy s touto uzavřených smluv ve smyslu § 1798/1 OZ („neumožněno jednat“), kdy ale současně, jeden dobře zacílený a naformulovaný výstup, v době před uzavřením smlouvy, může ve svém důsledku znamenat výhru v soudním sporu, a to i léta po doběhnutí smluvního vztahu. „A to už se vyplatí …“
JUDr. Martin Rimek,
advokát a externí doktorand na Katedře obč. práva PrF UK v Praze
Původně měl článek pojednat o terminologických nejasnostech v zákonné úpravě adhezních smluv, kdy ovšem s ohledem na jejich, až překvapivou mnohost (celkem na 20 nejednoznačných, či jinak významově nejasných pojmů v pouhých 4 paragrafech) padlo rozhodnutí, že článek bude zaměřen podstatně detailněji.
Podíl adhezních smluv na celkové smluvní agendě je dle střízlivých odhadů okolo 99% (zcela exaktně toto pochopitelně určit nejde),[6] o to víc fascinuje, jak nedostatečná je obecná povědomost o dané věci.
Vyjma zcela zjevných situací (stranou smlouvy ČEZ distribuce, a.s., na straně jedné, invalidní důchodkyně, p. Konvičková z Horní Dolní, na straně druhé) bývá prokázání adhezní povahy smluv v praxi někdy docela obtížné, posouzení smlouvy, jako uzavřené adhezním způsobem (tj. za naplnění alespoň některé z podmínek dle §§ 1798-1801 OZ) přitom dává slabší straně vztahu významné výhody, a poskytuje dodatečnou právní ochranu nad rámec její „základní“ spotřebitelské ochrany, v případném soudním řízení pak celkově velmi dobré šance ve věci uspět.
Dle § 1798 odst. 1 OZ platí zákonné ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem „pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.“
Slabší strana by tak v první řadě měla umět před soudem vyargumentovat a prokázat, že spor, vzniklý z dané smlouvy, je sporem ze smlouvy, uzavřené adhezním způsobem.
Skutečnost je ale často taková, že nad pravým významem pojmu „skutečné příležitosti“ o smlouvě jednat se málokterý adherent kdy vůbec zamýšlel (kdy o obsahu smluv není takřka pravidelně jednáno vůbec), pojem „základní podmínky smlouvy“ pak často zůstává zcela nepochopen.
Člověk je tak občas v situaci, kdy uzavření smlouvy/smluv se mu jeví jako nezbytné (energie, telekomunikace, bankovní a pojišťovací služby, doprava/přeprava …), tyto zásadně uzavírá, aniž by měl reálnou možnost s protistranou o jejich obsahu jednat, v případné soudní při z těchto smluv je to ale právě on, kdo své postavení, coby adherenta, musí v řízení nejdříve prokázat.
Což ale také občas nedopadne …
Otázkou je, zda lze vůbec na uvedený problém[7] jakkoli vyzrát, a zařídit věci tak, aby byly veškeré výhody, plynoucí ze smluvního postavení adherenta v řízení náležitě využity.
Odpověď zní, ano, zajisté.
Je ovšem potřeba si také uvědomit, že na možný problém / soudní střet je nutno myslet již před samotným podpisem smlouvy, kdy zvláště u obsahově rozsáhlých smluv, kombinovaných smluv, či smluv „rozbitých“ do několika samostatných smluvních dokumentů (typicky banky a pojišťovny, a jejich ceníky, všeobecně, zvláštní, doplňkové a jiné obchodní podmínky) jeden nikdy neví, co že to vlastně podepisuje, a k čemu že je do budoucna zavázán …
K „základním podmínkám“ smlouvy
K pojmu „základní podmínky“ smlouvy lze říct s odkazem na důvodovou zprávu k dotčenému ustanovení[8] asi tolik, že tento výraz by neměl být v žádném případě zaměňován s výrazem „podstatné náležitosti“ smlouvy dle § 1746/1 OZ, a tedy, že nejde o jeho alternativu, ani synonymum.
Zatímco podstatnými náležitostmi smlouvy rozumíme její náležitosti takové, za absence kterých nelze smlouvu pod daný, zákonem definovaný smluvní typ vůbec podřadit, základními podmínkami smlouvy[9] budou smluvní podmínky ty, které mají pro smluvní strany zcela zřejmý hospodářský význam (příkl. smluvní ustanovení o transakčních nákladech, daňová ujednání, měnové a inflační doložky …), případně pro ně znamenají smluvní řešení určitých právní rizik (nastavení počátku účinnosti smlouvy, dodací podmínky, určení momentu nabytí vlastnického práva k věci / přechodu rizika poškození či zkázy věci, ujednání o způsobu vypořádání kupní ceny, rozhodčí smlouvy/doložky, zajišťovací instituty, různé odkládací či rozvazovací podmínky apod.), v žádném případě tak nejde o jakási vedlejší, významově „méněcenná“ či prázdná ujednání ve smlouvách, kdy naopak – jde o ty, pro strany významově nejdůležitější.
A právě o těchto smluvních podmínkách by mělo být slabší smluvní straně dovoleno jednat – pokud by ne, a pokud je současně založena nikoli zanedbatelná nerovnost ve vyjednávací síle stran,[10] půjde s velikou pravděpodobností o smlouvu, uzavřenou adhezním způsobem.
Ke „skutečné příležitosti“ o obsahu smlouvy jednat
Níže provedené pojednání jest koncipováno prizmatem hypotetického soudního řízení „o platnost smlouvy / smluvní doložky,“ z pohledu účastníka, jež je její slabší stranou.
Pokud smlouva, resp. její žalobou napadená část/doložka není zrovna vyvedena na předtištěném formuláři, pokud není psána nečitelným, či jen s velkými obtíži čitelným písmem, není vyčleněna mimo vlastní text smlouvy, aniž by na toto bylo přímo ve smlouvě samotné dostatečně jasně (významově) a zřetelně (vizuálně) odkázáno, či pokud textace dané smluvní doložky není „pro osobu průměrného rozumu“ zjevně nesrozumitelnou a nejasnou (téma dost výživné pro samostatný článek, ne-li kvalifikační práci), nezbude slabšímu účastníku smlouvy než prokázat, že mu o obsahu základních podmínek smlouvy nebylo vůbec umožněno jednat.
Vše tak stojí a padá na výkladu pojmu „skutečná příležitost“ – kdy tato, na pohled jasná formulace ale v soudní praxi pomnoze zas až natolik jasnou není …
Pochybnost může vyvstat již v samotných počátcích řízení, kdy protistrana bude − pro nás překvapivě až drze − tvrdit, že zde o adhezní smlouvu jít nemůže prostě už jen proto, že případný náš nesouhlas s obsahem smlouvy nebyl nikterak projeven, a že o případné naší vůli stran „základních podmínek smlouvy“ jednat zde nebyl ani náznak … (… a jak by oni rádi jednat – kdyby jim jen byl náš nesouhlas s obsahem předloženého smluvního textu vyjeven, a znám …)
Výše uvedené přitom není projevem přehnaného negativismu ani žádnou fabulací, obdobné argumentace jest u středně velkých společností[11] užíváno pravidelně, jakmile je v soudní při na adhezní povahu jimi vypracovaných, a k podpisu předložených smluv poukázáno.
Obranou vůči tomuto – při absenci důkazu, byť jen jediného pokusu, jednání o obsahu smlouvy vyvolat – by případně mohlo být doložení určitého počtu obdobných smluv protistrany s jinými klienty, avšak naprosto shodného znění (což by zjevně poukazovalo na nezměnitelnost smlouvy / dané smluvní doložky), k těmto se ale zpravidla nedostaneme, ne v rozsahu, aby to soud vzal jako důkaz „neprůstřelnosti“ protistranou navrženého smluvního textu, a nemožnosti o něm reálně jednat.
Jak z dané situace ven, je nabíledni.
Jakkoli se to může jevit jako beznadějné a zbytečné − je potřeba učinit pokus o obsahu smlouvy se silnější smluvní stranou jednat …
Postačí přitom poukázat jen na pro nás nevyhovující části smlouvy, a postačí pokus i jen jediný, kdy tento bude zpravidla buďto 1/ odbit poukazem na nezměnitelnost protistranou dodaného textu, anebo 2/ zcela odignorován (jedno i druhé je dobré).
Z uvedeného jasně plyne, že pokus by měl být učiněn písemně (to aby zůstala stopa - protistranou „pro zkvalitnění služeb“ zaznamenaný hovor může být nevratně poškozen, či jako na potvoru, čerstvě dearchivován …), a adresován v rámci protistrany právě k tomuto kompetentnímu oddělení/osobě (zpravidla pověřený pracovník společnosti, s kterým už jsme stran smlouvy v kontaktu), jinak se z toho protistrana, pouhým poukazem na rozsáhlost své organizační struktury a celkovou velikost, lehce vykroutí.
Žádná větší, skutečně etablovaná společnost s námi o konkrétních ustanoveních „svých“ smluv pochopitelně nebude jednat, takže naši snahu buďto „přehlédne,“ anebo rovnou odmítne.
Což je ale přesně to, co se může do budoucna velice hodit.
S důkazem o učiněném, leč marném pokusu o smlouvě jednat, už je pak situace v případném soudním sporu / arbitráži o poznání jiná, ve smyslu jednodušší.
Zajisté, bylo by nadmíru naivním se domnívat, že by běžný spotřebitel − při všech radostech a strastech svého všedního dne − měl dopředu promyšleno, co před podpisem smlouvy udělat, aby, pouze jen potencionálně či výhledově, snad, možná, za několik let, lépe ustál situaci před obecným či rozhodčím soudem, nicméně z čistě právního hlediska má výše naznačený postup jistě své rácio.
Shrnutí
S odkazem na úvod článku, a na znění tam citovaného ustanovení OZ je asi zjevné, že obě, zde rozebrané podmínky, musí být naplněny kumulativně, a tedy, že je potřeba dosáhnout (narafičit věci tak), aby z jednání protistrany zjevně plynula naše subjektivní nemožnost o základních podmínkách smlouvy skutečně jednat.
Musí být tedy (ne)jednáno právě o takových podmínkách smlouvy, které mají určitou, nikoli jen nepodstatnou důležitost (čím podstatnější, tím lepší), a musí zde být z naší strany učiněn alespoň pokus, o těchto s protistranou jednat – jinak bude absence jednání o smlouvě soudem dovozována právě z důvodu na naší straně (ať už lenost, či náš bezbřehý souhlas se zaslaným nám smluvním textem …).
Vše výše uvedené až tak neplatí[12] pro jednání s naprostými kolosy typu bank a pojišťoven, velkých přepravních, leasingových či telekomunikačních společností (tam je zpravidla adhezní povaha smluv dána bez dalšího), čím menší je ale obchodník, a čím méně zjevná bude nerovnováha ve vyjednávací síle stran, tím spíše lze slabší straně vztahu výše nastíněný postup doporučit.
Závěr
„Dopisování si“ zvlášť s každým jednotlivým kontrahentem, při každé jednotlivé kontraktaci, nedává až tak úplně smysl, obecně však platí, že s klesající velikostí a ekonomickou sílou protistrany smluvního vztahu, která je podnikatelem, stoupají nároky na unesení důkazního břemene stran adhezní povahy s touto uzavřených smluv ve smyslu § 1798/1 OZ („neumožněno jednat“), kdy ale současně, jeden dobře zacílený a naformulovaný výstup, v době před uzavřením smlouvy, může ve svém důsledku znamenat výhru v soudním sporu, a to i léta po doběhnutí smluvního vztahu. „A to už se vyplatí …“
JUDr. Martin Rimek,
advokát a externí doktorand na Katedře obč. práva PrF UK v Praze
[1] Stran užití „slangového“ označení institutu, jinak nazvaného (zákonem definovaného) jako „smlouva uzavřená adhezním způsobem“ se zcela ztotožňuji s argumentací provedenou R. Pelikánem v komentáři k §§ 1798-1801 OZ – Pelikán, R. in Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kolektiv - Občanský zákoník, Komentář - Svazek V (relativní majetková práva 1. část), Wolters Kluwer, Praha 2014.
[2] Otázka případné absence akcesority navazujících smluvních práv a povinností apod.
[3] S ohledem na interpretační zásadu, přítomnou od 1. ledna 2014 v § 574 OZ (ale příkladně též I. ÚS 625/03 v dobách minulých) málokterá smlouva „padne“ jako celek.
[4] Minimálně otázka přesunu důkazního břemene a použitelnosti relevantní judikatury.
[5] Bez ohledu na první (i druhý) dojem z textu zde nejde o zcela typické prokazování negativní skutečnosti.
[6] Adhezní smlouvu uzavíráme pokaždé, kdy kupujeme lístky do kina / do divadla, nastoupíme do autobusu či dobijeme kredit v telefonu, naproti tomu situací, kdy příkladně kupujeme/prodáváme nemovitost, či nějakou si pronajmeme, a kdy je o podmínkách smlouvy jednáno skutečně, je v životě jen několik.
[7] Mimo neuzavření kontraktu – což se jeví, obzvláště v oligopolních oblastech, docela nereálné …
[8] Systém ASPI - stav k 21.09.2018 do částky 16/2018 Sb. a 10/2018 Sb.m.s., Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované znění).
[9] Definičně jde příkladně „o podmínky o dostatečném rozsahu a významu“ s přihlédnutím k obsahu a smyslu ujednání stran … Petrov, J. in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. - Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), Komentář, 1. Vydání, C. H. Beck, Praha 2014.
[10] Striktně vzato, jakákoli nerovnost ve vyjednávací síle stran bude dána i za absence nerovnosti v jejich ekonomické velikosti či síle, kdy úplně postačí, když jedna ze stran kontrahuje v tísni / pod tlakem, a druhá toho, k uzavření smlouvy adhezním způsobem, nepatřičně využije (nedovolí o základních podmínkách smlouvy jednat); pochopitelně, pokud se toto stane mezi obchodníky, je otázkou – zda vůbec, a v jakém rozsahu na ně právní regulace adhezních smluv (v ČR primárně konstruovaná za účelem ochrany spotřebitele), dopadne …
[11] V případě kolosů velikosti ČEZ-u apod. už by pochopitelně taková argumentace postrádala smyslu, kdy je vše již předem jasné … (není nejmenší šance cokoli autonomně dojednat, což je obecně známý fakt)
[12] Platí to v každém případě, u těch největších společností je ale situace ulehčena všeobecnou známostí jejich předsmluvních postupů, což ze slabšího účastníka smlouvy zpravidla snímá břímě důkazu stran adhezní povahy jím uzavřených smluv.
[2] Otázka případné absence akcesority navazujících smluvních práv a povinností apod.
[3] S ohledem na interpretační zásadu, přítomnou od 1. ledna 2014 v § 574 OZ (ale příkladně též I. ÚS 625/03 v dobách minulých) málokterá smlouva „padne“ jako celek.
[4] Minimálně otázka přesunu důkazního břemene a použitelnosti relevantní judikatury.
[5] Bez ohledu na první (i druhý) dojem z textu zde nejde o zcela typické prokazování negativní skutečnosti.
[6] Adhezní smlouvu uzavíráme pokaždé, kdy kupujeme lístky do kina / do divadla, nastoupíme do autobusu či dobijeme kredit v telefonu, naproti tomu situací, kdy příkladně kupujeme/prodáváme nemovitost, či nějakou si pronajmeme, a kdy je o podmínkách smlouvy jednáno skutečně, je v životě jen několik.
[7] Mimo neuzavření kontraktu – což se jeví, obzvláště v oligopolních oblastech, docela nereálné …
[8] Systém ASPI - stav k 21.09.2018 do částky 16/2018 Sb. a 10/2018 Sb.m.s., Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované znění).
[9] Definičně jde příkladně „o podmínky o dostatečném rozsahu a významu“ s přihlédnutím k obsahu a smyslu ujednání stran … Petrov, J. in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. - Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), Komentář, 1. Vydání, C. H. Beck, Praha 2014.
[10] Striktně vzato, jakákoli nerovnost ve vyjednávací síle stran bude dána i za absence nerovnosti v jejich ekonomické velikosti či síle, kdy úplně postačí, když jedna ze stran kontrahuje v tísni / pod tlakem, a druhá toho, k uzavření smlouvy adhezním způsobem, nepatřičně využije (nedovolí o základních podmínkách smlouvy jednat); pochopitelně, pokud se toto stane mezi obchodníky, je otázkou – zda vůbec, a v jakém rozsahu na ně právní regulace adhezních smluv (v ČR primárně konstruovaná za účelem ochrany spotřebitele), dopadne …
[11] V případě kolosů velikosti ČEZ-u apod. už by pochopitelně taková argumentace postrádala smyslu, kdy je vše již předem jasné … (není nejmenší šance cokoli autonomně dojednat, což je obecně známý fakt)
[12] Platí to v každém případě, u těch největších společností je ale situace ulehčena všeobecnou známostí jejich předsmluvních postupů, což ze slabšího účastníka smlouvy zpravidla snímá břímě důkazu stran adhezní povahy jím uzavřených smluv.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
