Prokazování pravosti a správnosti plné moci, další komplikace pro věřitele?
Plná moc neboli osvědčení či prokázání existence smluvního zastoupení. Jde o listinu, která má v praxi téměř vždy písemnou formu s označením zmocněnce a zmocnitele, rozsahem zástupčího oprávnění a podpisem jednajícího, který zmocnění přijímá. Kdo však nese odpovědnost za pravost a správnost této listiny? Kdo nese důkazní břemeno? Nejvyšší soud tuto otázku zodpověděl jasně, nicméně výsledek může pro zmocnitele přinést jen komplikace.
Nejvyšší soud ČR rozhodoval dne 21. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, o usnesení Městského soudu v Praze, kdy vyskytla otázka, na kom spočívá důkazní břemeno při pochybnostech o pravosti a správnosti plné moci. V konkrétním případě šlo o situaci, kdy povinný odmítl zmocněnci předat plnění dluhu s odůvodněním, že zmocněnec předložil plnou moc bez úředně ověřených podpisů a bez jiného prokázání, zda je plná moc pravá a správná. Oprávněný takové jednání považoval za obstrukční a podal návrh na exekuci. Povinná své odmítnutí odůvodnila tím, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby se při vydání zařízení dopustila chyby, a pokud si nebyla jistá pravostí a správností plné moci, mohlo by se tak stát.
Městský soud, jakožto odvolací soud, dospěl k závěru, že povinná na základě výše uvedeného skutečně jednala obstrukčně. Plná moc obsahovala nezaměnitelné označení osob zmocněnce a zmocnitele, rozsah zástupčího oprávnění, podpis jednajícího a razítko společnosti, přičemž není ze zákona povinnost u tohoto druhu plné moci podpisy úředně ověřovat dle § 441 odst. 2 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Navíc zde nebyl důvod pochybovat o pravosti a správnosti plné moci, jelikož byl domluvený termín a plněním bylo předání bagru, kde je běžné, že jej vyzvedává specializovaná přepravní společnost najatá oprávněným.
Nejvyšší soud, jakožto dovolací soud, pro posouzení pravosti a správnosti soukromé listiny využil srovnání s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Zde je definována pravost a správnost soukromé listiny na základě předešlé soudní praxe, přičemž se konstatovalo, že „je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazního břemeno ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky“. Ovšem jedná-li se o popření pravdivosti (resp. správnosti) soukromé listiny, pak soud „vyzve dle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy.“, stejně tak má soud přihlížet, zda jde o listinu ve prospěch či neprospěch vystavitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012 s navazujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013). V dané věci tedy povinná zpochybnila pravost soukromé listiny z důvodu chybějícího úředně ověřeného podpisu.
Komentářová literatura užívá definici pravosti listiny jakožto skutečnosti, že listina opravdu pochází od výstavce a správnosti, tedy že listina pocházející od tvrzeného výstavce odpovídá skutečnosti. Načež u soukromých listin postačí pro přenesení důkazního břemene na toho, kdo tvrdí obsažené skutečnosti v listině a předkládá ji jako důkaz, již pouhé tvrzení o nesprávnosti listiny (MELZER, Filip a TÉGL, Petr. Občanský zákoník – Velký komentář. Svazek III. 1. vydání. Místo vydání: Leges, 2014, s. 662 – 663. (§ 565 o. z.)). Ovšem pravost podpisu presumováno není, vychází se tedy z obecného pravidla, že prokazuje pravost ten, kdo se listiny dovolává. (beck-online judikatura k § 565 o.z.).
Tyto výroky tak korespondují s usnesením Nejvyššího soudu a utvrzují fakt, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů i komentářové literatury. Nicméně bez přihlédnutí k okolnost považuji závěry soudu za přísné a v daném případě mělo dojít k teleologickému výkladu zákona a zjišťovat smysl a účel normy.
Dovolací soud sice naznačil ve své argumentaci i další aspekt, který by se měl brát v úvahu, nicméně blíže ho ve svém odůvodnění nevysvětlil a závěrem k němu ani nepřihlédl. Soud zdůraznil potřebu soudů zabývat se i okolností, jestli pochybnosti povinné byly opravdu racionální či nikoli. Nicméně ve své argumentaci nijak nepokračoval, a tudíž není zřejmé, jak moc je podstatné, zda tu skutečně důvodné pochybnosti o pravosti plné moci byly či zda povinná pouze využila tohoto práva k obstrukcím a vzhledem k situaci, tak došlo spíše ke zneužití práva.
Soud tedy došel k závěru, že dokud zmocnitel nebo zmocněnec neprokáže pravost a správnost plné moci, je osoba, vůči které zmocněnec jedná zproštěna plnit dluh, a to z důvodu absence součinnosti na straně věřitele. Závěr soudu byl v tomto případě pro oprávněného důležitý ve vztahu k nákladům exekuce, jelikož nedodržením § 565 o.z. zmařil splnění exekučního titulu od povinné ještě před zahájením řízením.
Výsledkem tohoto rozhodnutí však může být jen doporučení věřitelům, kteří plnění svých pohledávek budou žádat prostřednictvím zmocněnce, aby podpis jednajícího na plné moci nechali úředně ověřit.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
