Revizní znalecký posudek v civilním řízení

V obecné rovině je účelem revizního znaleckého posudku prověření správnosti jiného znaleckého posudku v řízení, ať již jde o posudek vyžádaný soudem, nebo posudek předložený účastníkem za podmínek dle § 127a o. s. ř. Soud může nařídit vypracování revizního znaleckého posudku jak k návrhu účastníka, tak i bez něj v rámci volného hodnocení důkazů a diskreční pravomoci soudu ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10).

Soud může jako znalecký posudek připustit též posudek předložený účastníkem řízení, pokud tento splňuje předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř.; to platí též pro revizní znalecký posudek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).

Nesouhlas účastníka řízení se závěry znaleckého posudku však sám o sobě nevede k závěru o nutnosti zpracovat posudek revizní; účastník musí za tímto účelem posudek nejdříve relevantně zpochybnit (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2014, čj. 3 Cmo 172/2014-245). Nemá-li soud pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném na základě znaleckého posudku, není povinen provést důkaz dalším znaleckým posudkem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018). Pokud naopak soud má pochybnosti o správnosti posudku, nejdříve musí v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř. požádat znalce o vysvětlení. Pokud ani takto nejsou pochybnosti soudu odstraněny, nařídí soud vypracování revizního znaleckého posudku.

Pokud jde o posuzování podmínek pro nařízení vypracování revizního posudku, to je dáno na úvaze soudu v rámci volného hodnocení důkazů a posouzení dostatečnosti zjištění skutkového stavu a případné potřeby doplnění dokazování. V tomto směru je soudy nejčastěji odkazováno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 6293, jež stanoví: „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení; bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.“ (obdobně viz pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).

Zákon nicméně po novele § 127 o. s. ř. provedené zákonem č. 218/2011 Sb. s účinností od 1. 9. 2011 stanovuje pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku konkrétnější předpoklady. Potřeba revizního posudku může dle uvedeného ustanovení vzniknout, je-li zde pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný.

Nesprávný je typicky posudek, jenž byl vypracován na základě zpochybnitelné metody, např. pokud metoda užitá znalcem neodpovídá pravidlům dané vědy, tj. není lege artis (Jirsa, J. Občanský soudní řád, 1. část: Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 127). Nejasnost posudku může být dána, není-li z něj zřejmý logický postup vedoucí k závěrům znaleckého posudku, popř. je posudek z jiného důvodu nesrozumitelný. Tento předpoklad vhodně ilustruje například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013: „Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.“ Neúplný posudek je konečně ten, který neobsahuje závěry nebo řeší jen část odborného skutkového problému (Jirsa, J. Občanský soudní řád, 1. část: Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 127).

Pokud podle soudu daný znalecký posudek naplňuje výše uvedené náležitosti a nevyvstává tak potřeba vypracování revizního znaleckého posudku, musí tento závěr ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnit. V tomto směru tak musí soud vyložit, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil a proč jeho závěry považuje za správné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). V řízení současně musí dát účastníkům dostatečný prostor pro námitky vůči znaleckého posudku a s těmito se ve svém rozhodnutí rovněž vypořádat (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15).

Má-li naopak soud (ať již k námitce účastníka, nebo dle vlastní úvahy) pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, případně považuje-li jej za nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, ale v souladu s § 127 odst. 2 o. s. .ř. musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení. V tomto směru tak soud typicky znalce požádá, aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014). Pokud tímto nebude pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, může soud přistoupit k nařízení vypracování revizního znaleckého posudku.

Dále je vhodné se stručně zmínit též o problematice revizních znaleckých posudků z hlediska koncentrace řízení. Návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku je svou povahou návrh důkazu, jímž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, tedy původního znaleckého posudku. Z toho důvodu tak platí, že se jedná o přípustný důkaz jako po koncentraci řízení (§ 118b odst. 1 o. s. ř.), tak v odvolacím řízení (§ 205a písm. c)).

V tomto směru lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012: „Návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku tak nemá charakter nového a v systému koncentrace řízení či neúplné apelace tudíž zásadně nepřípustného důkazu, nýbrž toliko námitek směřujících proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po koncentraci řízení a které se zřetelem k jejich povaze lze po koncentraci řízení též procesním způsobem osvědčit např. prostřednictvím posudku jiného znalce či odborného vyjádření sloužícího ke zpochybnění použitých znaleckých metod apod.“ Obdobné pak platí též pro revizní znalecký posudek předložený účastníkem řízení, pokud tento splňuje předpoklady podle § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř. a lze tak s ním zacházet i po koncentraci řízení nebo v odvolacím řízení jako s revizním znaleckým posudkem vyžádaným soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014).

Výše uvedené lze shrnout následovně. Má-li soud pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku, nemůže je nahradit vlastní úvahou. Takový postup by popíral smysl znaleckého dokazování, tedy dokazování skutečností, k jejichž posouzení je nutné odborných znalostí, jimiž soud nedisponuje. Soud tak v takovém případě nejprve musí znalce vyzvat k doplnění, vysvětlení nebo vyjasnění jeho postupu a závěrů posudku. Nejsou-li takto pochyby soudy odstraněny, popř. zůstává-li posudek nejasný nebo neúplný, může soud nařídit vypracování revizního znaleckého posudku; takto může za podmínek § 127a o. s. ř. připustit jako důkaz též posudek předložený účastníkem řízení. Jelikož návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku je svou povahou důkazem, jímž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, lze takový revizní znalecký posudek připustit též po koncentraci řízení nebo v odvolacím řízení.

JUDr. Lukáš Duffek
Advokát / Partner